6. kapitola

Komentář autora: Za tenhle tejden jsem napsala 15 stránek povídek... 15 stran!!! Za 6 dnů, protože jsem se vrátila v sobotu... Jak se mi to podařilo, to je mi záhadou :D
Každopádně... máme tu novou kapitolu, kterou (alespoň předpokládám) budete částečně milovat a částečně nenávidět... a možná ve vás zanechá nějakou otázku, která bude zodpovězena v další a také poslední kapitole ;) A zas tak daleko od Křídel čistoty jsem se nedostala (tahle povídka je prostě pro mě zvláštní) :D:D:D Na konci najdete odkaz na písničku, která k téhle povídce sedí tak, že bych skoro věřila, že ji složili přímo pro ni :D
Minule mě potěšilo, jak jste vzorně komentovali, tak s tím nemusíte hned přestávat :P :D
Ať se líbí, byla napsaná s láskou :) :D

Damon si připadal jako malé dítě o Štědrém dnu. Nemohl se dočkat večera a většinu času zabíjel zíráním na své luxusní hodinky. Měl nutkání na jejich ručičku použít nátlak, aby se hýbala rychleji, ale tak daleko jeho moc nesahala. ZATÍM.

Elena na tom nebyla o tolik jinak. Ráno předstírala nevolnost, aby nemusela s rodinou na chatu, kde hodlali strávit víkend. A protože měla teta Judith o své milované neteři jen to nejlepší mínění, nechala ji doma s kuřecím vývarem, kupou ovoce a nanukovým dortem.

Elena si dopřála horkou koupel. Vytáhla zaštrachané vonné olejíčky od Vánoc a nalila je do vody. Potom si zvlášť umyla vlasy, zavolala svým kamarádkám, že se necítí moc dobře, ale že to určitě zvládne, a pak už se soustředila jen na Damona. Oblékla si bílou noční košili, zabalila se do županu a posadila na postel. Chvíli zírala na přikrývku. Pokoušela se vybavit si každou křivku, každý detail jeho vzezření. S tím problém neměla. Damonova tvář se nedala jen tak zapomenout. Potom přemýšlela, proč to všechno dělá. Protože ji chce. Chce ji vlastnit, ne milovat. Toho není schopen, protože… Protože nedokáže nic cítit! I ta nenávist ke Stefanovi se zdála být jaksi falešná. Velmi dobře předstíraná, ale Elenu neošálila. Proč ale nic necítí? Nemůže? Nechce? Stefan je přeci plný lásky, starostlivosti, soucitu, porozumění. A přesně tím se teď Elena naplňovala. Tím vším, co Damon postrádal. Postrádal a možná potřeboval. Kdo mu kdy projevil něco z toho? Kdo s ním kdy zacházel mile? Jeho otec ho div nezavrhl, jeho bratr se stal jeho sokem, jeho láska zemřela. Přišel o všechno. Zbyl jen sám sobě. Přeměněn v krvelačnou nestvůru. Nebyl jako Stefan. Nedokázal se s tím vypořádat jako on. Ale teď po všech těch letech byl možná ochoten něco cítit. Někomu se otevřít. A tím někým měla být právě ona. Jenže ona ho neposlouchala. Odmítala ho. Nedala mu jediný důvod, proč by se měl změnit. Nepomohla mu.

Eleně se svíralo srdce do maličké kuličky. Nechala se příliš pohltit a cítila takovou lítost, že ji téměř nemohla unést. A proto plakala, když za oknem spatřila sinavou tvář.

Damon se pohodlně usadil na parapetu jejího okna. Uplynulo sotva čtvrt hodiny od západu slunce. Venku ještě ani nebyla pořádná tma, ale on už to nemohl déle vydržet. Mírně se usmíval a hleděl do Elenina pokoje přes omrzlé sklo. Dívka seděla na posteli v levandulově modrém froté županu a dlouhé vlasy jí rámovaly obličej. Když ho uzřela, zvedla se. Chvíli zůstala jen tak stát a pozorovala ho. Damon si všiml, že pláče, a koutky mu nervózně zacukaly. Otřela si svá nebesky modrá očka do rukávu, přistoupila k oknu a otevřela ho. Damonovi se vrátil jeho škodolibý úsměv v plné síle. Teď ho bude muset pozvat dovnitř. Hodlal si vychutnat její nevůli, bezmocnost, vztek,…

„Prosím, pojď dál,“ špitla a pokynula mu rukou dovnitř.

 To Damonovy rty obrátilo vzhůru nohama. Podezřívavě si změřil Elenu od hlavy až k patě. Ta se na něj jen bolestně usmívala.

Co se to k čertu děje?

Vstoupil.

Chvíli tam zůstali mlčky stát naproti sobě. Elena se objímala pažemi.

„Není ti - zima?“ zeptala se ho, aby prolomila ticho.

Vytřeštil na ni oči. Byl z toho tak zmatený, že ani nevěděl, co si myslet. Nebo co odpovědět.

„Eee,… Ne?“

„Dobře,“ přikývla Elena a jakoby s úlevou si sedla.

Potom k němu opět trhla hlavou a vyhrkla: „Nechceš se posadit?“

Damon několikrát zamrkal. Elena k němu nikdy nebyla tak zdvořilá. Vlastně nebyla vůbec zdvořilá. Většinou ho posílala do horoucích pekel, všechno, co řekl, ji popuzovalo, a když už byla opravdu naštvaná, oháněla se milostnými chvalozpěvy na Stefana. A teď tohle?!

Váhavě si přisedl. Usmála se na něj. Potřásl hlavou a promnul si čelo.

„No, nechme už toho,“ zamumlal si pro sebe a pak, jakoby se mu navrátilo jeho staré já, se ďábelsky zazubil. „Jsi připravená stát se mojí princeznou temnot?“

Elena se tvářila pořád stejně přívětivě a sladce odpověděla: „Ne.“

Damon zneklidněl, ale nenechal to na sobě znát. „Tak to je mi líto, ale už nebudu déle čekat. Udělám to klidně i proti tvojí vůli.“

„Já vím,“ konstatovala klidně.

„Fajn.“

Nic ale neudělal. Dál tam seděl a pozoroval její rozjasněnou tvář, která mu naháněla hrůzu. A pak se z ničeho nic rozesmála.

„Já to věděla,“ řekla mezi smíchem, „já věděla, že nejsi zkažený skrz na skrz. Ach, Damone,“ vzala ho náhle za ruku.

Damon zbledl. Její dotek ho doslova pálil. Cítil podivné šimrání a teplo, které se mu velmi pomalu šířilo celou rukou. Vytrhl se jí a vztyčil se. Udělal několik kroků vzad.

„O čem to mluvíš? Co to na mě zkoušíš, sakra?“ Jeho hlas jakoby mu nepatřil. Nebyla v něm špetka arogance, manipulace, ničeho pro něj tak typického. Zněl plaše a zděšeně.

Elena zvážněla. „Chci ti pomoct, Damone. Prosím, dovol mi to.“

Potom se i ona zvedla a přistoupila k němu blíž. Utápěl se v těch fialkových očích. Poprvé v životě se cítil být kořistí a ne lovcem. Zmražen Eleniným pohledem, nehybně stál. Její smetanově růžové rtíky se pootevřely a víčka trochu klesla. Zaklonila hlavu. Damon se oklepal. Jakýsi neviditelný dráp mu přejel po páteři a donutil ho sklonit se. Rychle se znovu napřímil. Potom ucítil dvě dlaně na temeni, jak ho přitahují k Eleniným rtům. Dívčiny ruce však visely podél těla. Damon byl proti té síle zcela bezmocný. Přestal s ní bojovat a poddal se. Elena sklopila víčka úplně a nechala se políbit.

Dělám to pro nás, Stefane, pro nás. Vyslala svou omluvu do neznáma a přitiskla se blíž k Damonovi.

Ten nechal oči otevřené, přikované k Elenině andělské tváři, která teď v tmavém pokoji zářila víc než měsíc na obloze. Byla jediným světlem v Damonově temnotě. Jejich energie se vzájemně prolínaly, ale nesplývaly.

Na milimetr se od ní odtrhl. Sotva popadal dech. Elena s ním však ještě z daleka nebyla hotová. Proto si stoupla na špičky a sama ho políbila. Jeho rty byly jako led. Studené a tvrdé. A ona je hodlala obměkčit a zahřát. Celého ho chtěla zavinout do tepla své lásky, kterou mu nikdy nikdo neprojevil. Drobnými prstíky mu opatrně vyhrnula okraj trička a přiložila dlaně na podbřišek. Lechtivě je přesouvala přes kyčle až na boky. A cítila, jak taje.

Damon se nepokrytě třásl. Zavřel oči a zatnul zuby i pěsti, aby se proti Eleně nějak obrnil. Každý sval v těle se mu napínal k prasknutí. Pod jejím dotekem se však všechno uvolňovalo a bořilo. Připadal si jako… nevěděl, jak si připadal, jen věděl, že prohrává. A že by dal cokoliv, aby Elena přestala, a dvojnásob za to, aby pokračovala.

Její prsty stoupaly výš a výš. Cupitaly po žebrech, až se dostaly k jeho srdci a tam se zastavily, přiložily dlaně jako hřejivý obklad, jako náplast na ránu, a neznatelně nadskakovaly zrychlujícím se tepem.

To Damona vyděsilo na tolik, že se odhodlal odporovat. Vytrhl se Eleniným něžným rtům a oči se mu podlily krví.

„Ne,“ zavrčel hrozivěji než kdy dřív.

Elena se na něj zadívala, ale nezalekla se. To ho rozčílilo naplno. Nemilosrdně sevřel chomáč jejích nádherných vlasů a zvrátil jí hlavu do zadu. Bez váhání, neuvěřitelnou rychlostí, se jí zakousl do jedné z žil.

Zasténala. Ruce se jí sesunuly a ústa roztáhla do blaženého úsměvu. Damon nebyl nijak ohleduplný a bude od něj jistě mít hrdlo celé rozdrásané, ale bylo jí to jedno. Hlavně když bude šťastný.

Pevně ji držel za hlavu, jakoby ji chtěl rozdrtit. Špičáky měl zanořené pořádně hluboko a pil, jak nejhltavěji uměl. Pryč byl jeho původní záměr, že si vychutná každičký doušek. Teď si z ní hodlal vzít, co nejvíc mohl.

A jakoby mu četla myšlenky, nějakým záhadným způsobem k němu promluvila vzdáleným pomyslným hlasem. Vezmi si, kolik potřebuješ. Klidně i všechnu, jestli si to tak přeješ.

Damon, ještě rozlícenější a zoufalejší, natrhl Eleně další žíly. Její rána se prohloubila a kůže odchlípla. Jako rudá tekutina mizící v upírových ústech, mizela Elenina životní síla. Podlomila se jí kolena a sesula se do Damonova náručí a ten, aniž by to snad postřehl, s ní poklekl na tvrdou podlahu. Elenina krev byla tak lahodná, že se jí nemohl nabažit. Bral si další a další, ale cítil, že nad sebou ztrácí veškerou kontrolu. Jakoby ztrácel sám sebe. V hlavě se mu ozval další pomyslný hlas, který však patřil jemu, přestože tak vůbec nezněl. Říkal mu, že to, co právě dělá, je hrozně špatné, a že musí okamžitě přestat. Proč? Zeptal se ho. Protože jinak zemře, hlupáku! Copak to nevidíš? Damon strnul. Přestal polykat a otevřel oči. Pomalu se od Eleny odtáhl. To, co spatřil, mu vyrazilo dech. Její nádherný krk mu ležel na paži v prazvláštní poloze. Hlava uvolněně odpočívala v jeho dlaních.

„Ach, bože. Co jsem to udělal?!“ zašeptal zoufale.

Položil si Eleninu hlavu do klína a ta na něj unaveně zamžourala. Pořád se usmívala a oči jí planuly. Z rány jí však vytékala krev.

Damon už déle neváhal. Prokousl si zápěstí a přiložil ho Eleně k ústům. Nijak neprotestovala. Snad na to ani neměla sílu. Jen vděčně pila a spokojeně mručela. Hladil ji po vlasech. Po těch překrásných vlasech, které byly celé zmuchlané a zacuchané. Chtěl by v nich usnout a už nikdy se neprobudit.

Elena opatrně odstrčila jeho ruku. Zranění se jí začalo hojit a tváře jí mírně zrůžověly. Damon pocítil neuvěřitelnou úlevu. Chystal se ze sebe vychrlit děkovací a omluvné nesmysly, ale nedala mu příležitost.

„Teď v sobě oba máme kousek z toho druhého. Tys přijal to dobré, co jsem ti nabízela, a já si na oplátku vzala trochu toho zlého,“ usmála se opatrně a poté pokračovala. „Jsi dobrý člověk, Damone. Vždycky jsi byl. Jen to v tobě musel někdo najít a ukázat ti to. Tys mi chtěl předvést mou temnou stránku a já vím, že ji v sobě mám. Kdybys mě - kdybys mě přeměnil, asi by vyšla na povrch.“

Potom se odmlčela. Zdálo se, že přemýšlí, co k tomu dodat, ale zjevně nenacházela patřičná slova.

Damon jí byl naprosto uchvácen. I na pokraji smrti z ní sálala Síla. Jiná než ta jeho, ale stejně mocná. Cítil se velmi slabý, ale zvláštně šťastný. Šťastný, že nezemřela, šťastný, že mu nic nevyčítala, šťastný, že mohl být s ní. To štěstí ho však rmoutilo. Nezasloužil si ho. Potom všem, co kdy udělal. Z ponurých myšlenek ho opět vyrušila pobledlá dívka.

„Polib mě ještě jednou, prosím,“ vydechla s pohledem upřeným na jeho rty.

Chvíli váhal. Nakonec si ji však přitáhl k sobě a věnoval ten nejjemnější polibek, který si sotva dokázal představit. Zabořil se do těch měkkých, medově sladkých rtů a s potěšením se nechal ovládat teplem, které ho přitom zaplavovalo. Obmotala mu ruce kolem krku a pořádně se k němu přitiskla. Celý pokoj zaplavilo neviditelné světlo, které z těch dvou vyzařovalo. Pryč byla temnota, pryč byla nenávist, odpor a strach. Ani stopa po stínu šedi. Všude jen bílo, láska, odpuštění a nevinná touha. Oba se snažili ovládat, aby snad nevyděsili toho druhého. Jen zdráhavě se navzájem dotýkali. Damon nejistě mnul konečky Eleniných vlasů, i když by je nejraději celé pročesával mezi prsty. Elena odolávala touze líbat Damona jako smyslů zbavená, ale nevšimla si, že by jí nějaké smysly zbývaly. Damon byl jejím smyslem. Ano. Zapomněla na Stefana, jak se jí to už nejednou v Damonově přítomnosti podařilo. A tak zůstali v mileneckém objetí, dokud po upírově tváři nezačaly stékat slzy. Elena jich několik slíbala. Potom si ho přitiskla na prsa a konejšivě hladila po havraních kadeřích. A takhle oba usnuli.

Existuje i delší verze, ale úplně stačí tahle její část. Prostě Damon's song :)

And I've lost who I am
And I can't understand
 Why my heart is so broken
 Rejecting your love
Without love gone wrong
Lifeless words carry on
But I know, all I know
Is that the end's beginning

Who I am from the start
Take me home to my heart
Let me go and I will run
I will not be silenced
All this time spent in vain
Wasted years, wasted gain
All is lost, hope remains
And this war's not over

There's a light, there's the sun
Taking all the shattered ones
To the place we belong
And his love will conquer all

Pokračovat na další kapitolu