5. kapitola

Komentář autora: Kdybych pojmenovávala jednotlivé kapitoly, tahle by se jemnovala Myšlenky... Je krátká a není v ní ani jeden dialog :D Je to taková předehra k "velkému" finále, pro které už mám vybranou i dokonalou písničku! Ale napsanou nemám ani čárku :P :D
Teď trošku odbočím. Musim vám totiž říct, že jsem předevčírem začala sledovat Supernatural a jsem z toho úplně na větvi! Bála jsem se, že to bude se všema těma démonama nějaká hovadina jako Angel (promiňte všichni, co ten seriál máte rádi, já ho sledovala asi do 5. série, ale od těhotenství tý blonďatý upírky mi to přišlo extra strašný...), ale zatím je to úplně výborný! Je to víc strašidelný než nechutný a tak to má být. Naštěstí jsem otrkaná z American horror story, to bylo takový divně psychopaticko nechutně strašidelný, prostě zvrácený :D Když jsem zvládla to, tak už zvládnu všechno! :D Dean a Sam jsou sympaťáci, u nich jsem se bála, že budou takový... nevim, větší frajeři se svůdnejma pohledama a ono vůbec, jsou sexy takovým tím nenápadným způsobem (narozdíl od Iana, ale tomu to promíjím :P). Takže asi tak :D
A ještě jedna důležitější věc! Pokud najdete v následujícím odkazu svou oblíbenou povídku, dejte jí hlas!
Hlasujte zde 
Já hlasovala pro Masku vlkodlaka, i když je tam i Sbohem..., no, menší dylema to bylo, ale Maska vlkodlaka je přece jen lepší :)
A konečně, nějak na mě házíte bobky s komentářema. Poslední kapitolu SPT komentovali jen 3 lidi a jsem si jistá, že jí četlo alespoň 3x tolik, takže s tím koukejte něco udělat, nebo... (tři tečky jsou dostatečná hrozba! :D)
Užijte si kapitolu ;)

Zoufale se snažil šplhat po kluzké stěně, ale nebylo to nic platné, pokaždé žuchnul zpátky do vody. Alespoň, že mu její hladina sahala jen po pás. Přesto to však bylo úmorné. Kapalina ho sžírala jako kyselina, protože v ní plavalo několik bylin a podle bolesti si dokázal domyslet její název - sporýš. Oslabovalo ho to. Stejně tak jako nedostatek krve. Už ani nevěděl, kdy měl naposledy. Ztratil pojem o čase. Ve studni se to jen těžko odhadovalo. Nikdy nezaslechl víc než šumění lesa. Musel být daleko od civilizace. Překvapovalo ho, že ani Damon za ním nechodil. Že si nevychutnával jeho hanbu, že ho neprovokoval oplzlými lži o Eleně, nebo neobdařoval detaily z jeho posledního lovu. Nemohl dělat vůbec nic a představa opuštěné Eleny v něm vyvolávala takový vztek, že se občas neudržel a řval jako šílenec, mlátil do zdí a trhal si vlasy. Ale ani to k ničemu nebylo. Jen se zbytečně unavoval a upadala do dlouhého neklidného spánku. Kůži měl celou zmokvanou a namodralou. V podzemí byla ukrutná zima. Bodejť by ne. Vždyť nahoře už možná napadala pořádná vrstva sněhu. Mezi drkotáním zubů sesílal na svého bratra všechna prokletí a nadávky, která jen znal. Přesto cítil vinu. Neměl nikdy přijíždět do Fell’s Church. Měl odolat té vábné auře, kterou Elena vyzařovala. Neměl ji nikdy poznat. Neměl se do ní zamilovat a především neměl dovolit, aby se ona zamilovala do něj. Byl si jistý jejími city a nepodezříval ji z ničeho, kromě plánování jeho záchrany. A ta představa bylo to jediné, co mu zachovávalo zdravý rozum.

Seděl na větvi stromu a shlížel pod sebe na polorozpadlou studni. Usmíval se od ucha k uchu. Spílání jeho vězně mu znělo jako ta nejzdařilejší symfonie. Bavil se tím, že neměl ani tušení, že je jen kousek od něho a všechno slyší. Konečně se štěstěna přidala na stranu zla. Na jeho stranu. Pozoroval zasněženou krajinu a každá vločka mu připomínala jeho slib Eleně. Chtěl jí dát trochu času, aby mohla přehodnotit svůj názor. Kontroloval ji každý den, stejně tak jako svoji malou věznici, ale dívka o něm nevěděla. Nejvíc se mu líbila, když si pročesávala své dlouhé zlatavé vlasy. Srdce se mu přitom rozbušilo a špičáky protáhly. Měl s ní velké plány, možná až příliš velké pro křehkou lidskou dívenku. A proto z ní musel udělat upírku. Čím dřív tím líp. Bylo mu líto té sladké krve, která tak přijde v niveč, ale sladká Elena mu za to stála. Budou spolu. Navždy. Bok po boku. Nejmocnější na celém světě. Zapomene na Stefana. Byl si tím jistý. Hned jak to všechno pochopí. Až procitne. Ozvalo se další šplouchnutí, jak Stefan opět upadl. Tentokrát se dostal docela vysoko, protože rána byla hlasitější než obvykle, a to ho potěšilo ještě víc. Bezmyšlenkovitě se podíval na hodinky. Pak se proměnil v krásně lesklého havrana a rozletěl se k Eleninu domu. Sedl si na parapet a sledoval, jak spí. Ležela na boku čelem k němu. Peřinu měla vytaženou až ke krku, odkrývala jen hlavu a Elenino tenké zápěstí pravé ruky. Okno bylo zavřené. Damon se opět převtělil. Dýchl na sklo a to celé omrzlo. Tak ledový byl jeho dech. Potom na něj prstem vyškrábal krátký vzkaz. Naposledy pohlédl na spící krásku a zmizel ve vánici.

Milý deníčku.

Už jsou to dva týdny, co Stefan zmizel, a já stále nemám nejmenší tušení, kde by mohl být. Bonnie se s ním pokoušela spojit pomocí nějakého zaříkadla, ale nefungovalo. Prý měla pocit, jakoby narazila hlavou do zdi. Prostě blok. Ještě nikdy předtím se jí to nestalo. Jsem si jistá, že je to Damonova práce. Tak jako všechno ostatní!

Nenávidím ho, deníčku! Nenávidím jeho jméno. Ale k čemu je mi to dobré? Celé ty dva týdny jen přemýšlím, jak využít té nenávisti. Stefan mi vždycky říkal, že je ve mně víc než v obyčejném člověkovi. Ne snad, že bych byla nějaká nadpřirozená bytost, ale… ano, něco nadpřirozeného ve mně je. Jenže co?! A jak mi to může pomoct proti Damonovi? Připadám si vůči němu tak slabá. Než se mi podaří dostat kůl k jeho srdci, budu už desetkrát po smrti. Asi by to tak bylo nejlepší….

Ne! Takhle nesmím uvažovat! Do teď jsem se snažila myslet jako můj nepřítel. Možná to byla chyba, možná bych měla myslet jako můj přítel!

Elena zdvihla hlavu od svého deníku a s očima doširoka rozevřenýma zírala před sebe. Celou svou mysl se pokoušela od všeho oprostit. Od vší té nenávisti, pomstychtivosti a vzteku. Snažila se tak úpěnlivě, že se jí orosilo čelo. Zaťala pěsti, až jí zapraskalo několik kloubů. Dokonce i tělo se jí rozechvělo. Zůstala sedět v tureckém sedu na své posteli a malá knížečka jí v klíně poskakovala z jednoho stehna na druhé. Bylo jí horko. Musela být celá zpocená. A pak si začala uvědomovat, že něco není, jak má být. Krev v jejích žilách přímo vřela, ale bylo to tak příjemné, že se jí rty mírně pootevřely a blaženě usmály. Náhle v sobě cítila tolik energie, tolik radosti a lásky, že si myslela, že se začne snad vznášet. A opravdu se jí vlasy mírně nadzvedly v neexistujícím vánku. Celé teď jiskřily, jakoby jimi tekl elektrický proud. Ale neškodný elektrický proud. Vůbec ta síla, kterou v sobě objevila, nebyla určená k tomu, aby někomu ublížila nebo snad zabila. Měla sloužit jen k jedinému účelu. Byla přesně tou jedinou zbraní, kterou Damon nevlastnil. A ona už věděla, jak ji použít. Prozatím ji v sobě uzamkla a uvolnila se. Pak, ještě stále se zasněným výrazem, se podívala k oknu. Bílá jinovatka na skle zářila v denním světle jako stříbro. A slova do ní vyrytá Eleně daly naději.  Zítra večer.

Pokračovat na další kapitolu