Raymond Chandler - génius

Udělala jsem si radost a otevřela další knížku od Raymonda Chandlera. Taťka, milovník detektivek, jich tu má dost... teda ten spisovatel napsal jenom 7 románů, ale myslím, že máme všechny :D A zatím jsem četla jenom dva. Teď mám před sebou Vysoké okno, je to jenom na 200 stránek, takže ideál. Navíc má přeskakovatelný pasáže... moc se rozepisuje o počasí a o místu děje, to mě nebaví... většinou je to tak na půl stránky a navíc je to častý, protože Phill Marlowe (hlavní postava) se pořád přemísťuje :/ Ale jinak těm knížkám není co vytknout. Vtipný, sarkastický, přirozený, drsný, napínavý a volnej jazyk (+ pletky se ženskejma). Tak to mám ráda :P
Jen taková malá ukázka geniality tohohle spisovatele (i ti, co nečtou detektivky, by to měli povinně zkusit! :D):

... Prohlížel si mě beze spěchu a taky bez zvláštního uspokojení. Delikátně vyfoukl oblak kouře a promluvil skrze něj s mírným pohrdáním: "Vy jste Marlowe?"
Přikývl jsem.
"Jsem trochu zklamán," řekl. "Očekával jsem nějakého pišišvora se špínou za nehty."
"Jen vstupte dál," řekl jsem. "Můžete sršet vtipem i v sedě."
(odstavec vynechám)
"Všechno v uspokojivém stavu?" informoval jsem se. "Tep a dýchání normální? Nechtěl byste studený obklad na hlavu nebo tak něco?"
Neohrnul rty, protože je měl ohrnuté , už když vešel. "Soukromý detektiv," řekl. "Jakživ jsem ještě žádného neviděl. Pochybné zaměstnání, viďte? Čenichání skrz klíčové dírky, rozviřování skandálů a tak podobně."
"Račte tu být obchodně," zeptal jsem se, "nebo jste mě pouze přišel vyprostit z mravního bahna?"
Jeho úsměv byl tak utahaný jako tlustá dáma na hasičském bále. (pozn.: jak já miluju originální přirovnání!)
"Mé jméno je Murdock. To by vám snad mohlo být maličko povědomé."
"Dorazil jste sem v rekordním čase, to se vám musí nechat," řekl jsem a začal jsem si nacpávat lulku.
(bla, bla, bla, teď Murdock kecá, proč přišel, to taky přeskočím)
"...Stačí vám to jako vysvětlení?"
"I jo," řekl jsem. "Kdybych teda vůbec o nějaké vysvětlení stál."
"Marlowe," řekl ještě důtklivěji, "dělám co můžu, ale moc pochybuju, že bych si vás mohl někdy oblíbit."
"Jsem zdrcen," řekl jsem, "hroutím se žalem a bolestí."
"A jestli mi nezazlíte upřímné slovo, můžu vám říct, že toho ostrého hocha hrajete úplně blbě."
"Že právě vy o mně takhle smýšlíte, to je kruté."
Zase se opřel dozadu a chmurně na mne zíral bledýma očima. Zavrtěl se, ale nemohl se uvelebit. Už spousta lidí se marně snažila na té židli pohodlně uvelebit. Jednou bych ji měl vyzkoušet sám. Možná že mi kazí kšefty.

- Tomu říkám správnej smysl pro humor! V tomhle duchu se táhne celá knížka :D A teď mne omluvte, jdu číst dál :P