Jeskynní muž

Komentář autora: Uff, dopsáno. Dlouho jsem vám nic nedala, tak tady to je, celých 7 stránek! A je to hrozně divný... mělo to bejt takový "dospělejší", ale nevím, jestli bych tomu dala takový přízvisko :D Taky jsem si u toho vzpomněla na jednu pasáž z knížky Na pokraji temnoty, při který ze mně vyšel přiškrcenej hek hrůzy a údivu... to autorka psala o dětech (14 let, ale sama zdůrazňovala, že jsou to ještě děti), jak se spolu milují... bylo to dost divný číst "hnětl její malá prsa"... to bylo vážně strašně, strašně divný! :D Ale nebojte, tady děti nebudou!... a jinak byla ta knížka dobrá, to jen tahle pasáž, pak už to bylo děsivý z jinejch důvodů, z takovejch normálních. Klidně bych se do ní začetla znova :)

A kdybych psala poděkování, jakože nepíšu, tak by patřilo našemu biologičáři, díky kterýmu vím (nebo spíš doufám, že vím, už si nepamatuju, jak to bylo přesně a nepoznamenala jsem si to), že albíni pro nedostatek pigmentu mají průhlednou duhovku, takže vidíme až tu prokrvenou část oka, takže to vypadá, jako by měli červenou duhovku :P
No, snad se vám to bude líbit... ale vážně... je to dost jiný a dost divný... a je to "upířina" :)

Probudil ho měsíční svit. Bílá luna právě překročila obzor. Usmál se. Jasné nebe slibovalo krásnou noc. Klidnou a ničím nerušenou. Posadil se na své mechové posteli a zamžoural ke stropu jeskyně. Seshora na něj zamrkala stovka očí. Igor se postavil a natáhl ruku. Hřbetem ukazováčku pohladil nejbližšího netopýra po hlavičce. Ten se pod jeho dotekem zatetelil a slastně hvízdnul. Pán od něj odstoupil a hluboce se uklonil. Tak přál svým druhům dobré jitro. V odpověď mu přišel šelest blanitých křidélek. Mládenec přešel k okraji jeskyně. Nedaleký vodopád slabounce šuměl. Vystoupil ze stínu svého domova a zamířil k řece. Po špičkách seběhl kopeček kroky tak rychlými, až by vám snad přišlo na mysl, že se vznáší či dokonce pluje. Tak hladce a neslyšně se pohyboval. Sehnul se k tůňce a zahleděl na svůj odraz. Jakoby voda neznala barev. Jen bílou a černou. Vedle zářivého měsíce se leskla stejně bledá, a však protáhlá tvář. I když byl náš popisovaný poměrně mlád, lebku měl téměř lysou, jen pár medově sněhových vlasů z ní vyrůstalo v tenkých provazcích a mizelo u zátylku. Přec našly bychom dva barevné body v tom posmutnělém obrazu. Jako dva rubínky, dvě jahůdky chcete-li, se nad špičatým nosem pyšnily bystré oči. Kruté a děsivé. A pokud by se nám podařilo muže rozesmát, všimli bychom si neobyčejně ostrých zubů. Ne od přírody. Sám si je obrousil. Jeho tehdejší chrup byl jedinou známkou jeho lidskosti. Jedinou vadou jeho upíří podstaty.

Igor se od ostatních lišil již od kolébky. V bílých peřinkách vypadal jako červenooký chameleon. Tělíčko měl vyzáblé a neduživé. Jeho rodiče se ho snažili milovat. Bylo to však pro ně těžké. Kdo by mohl milovat zrůdičku, která vám sama žádné city neprojevuje? A situace se jen zhoršovala. Škola Igora naučila jedné věci  - děti jsou kruté. Bezcitně poukazují na rozdílné a vysmívají se mu. To je první stádium. Pak následuje fyzická šikana. Igor běžně přicházel domů s monokly, modřinami, natrženými rty, ale jeho rodiče byli slepí. Nic nemohlo poskvrnit krásu jejich dítěte. Zůstávalo ošklivé. Aby toho nebylo přeci jen málo, chlapec trpěl alergií na slunce. A ta se s věkem zhoršovala. V pubertě se ze své kůže svlékal jako had; míval krvavé vředy a rudé nejen duhovky, ale i bělmo. Marně se to snažil svému otci a matce vysvětlit, marně jim popisoval bolest a utrpení. Škola je základ života, hochu. A večer tě nikdo učit nebude. Tu máš. Vezmi si deštník, ochrání tě. A skutečně. Posloužil mu výtečně, možná mu dokonce zachránil život. Jinému chlapci ho však vzal. Vysvětlujte dospělým, že se pouze bránil. Mrtvý byl pěkný hošík s kučeravými vlasy čokoládové barvy, s nádherně měděnýma očkama a bronzovou pletí. S parapletem v hrudi. I Igorovi se zdál náhle krásný. Fascinovaně poklekl k jeho mrtvole a pozoroval krev, jak vytéká z rány a hledá si svou cestičku v prachu. Smočil dva prstíky v té oáze života a smrti a strčil si je do pusy. Železitá chuť ho hladila na jazyku daleko hřejivěji, než ho kdy hladila ruka jeho matky po vlasech. Přihlížející to ale nemohli pochopit. Někdo ho popadl kolem pasu a odhodil. Když k němu Igor vzhlédl, zaštípal ho plivanec v oku. Zvednul se ze země a dal se na zběsilý úprk. Vesničané si přinášeli vidle a cepy. Nestačili však jeho laním skokům. Když křižovali louku, on už kličkoval mezi stromy hustého lesa. Tam konečně zpomalil. Ustlal si pod velkým smrkem, jehož dlouhé větve sahaly až k zemi; u kmene bylo místa dost. V noci pak pokračoval v cestě do daleka. Šel několik dní, živil se houbami a zvěří, někdy i jablky či hruškami, až spatřil to místo. Svůj domov. Věděl, že právě tam patří. Vysoký, ne moc široký vodopád se třpytil v měsíčním svitu a do blízké jeskyně zalétlo hejno netopýrů. Láskyplně hleděl na ta stvoření. Kouzelná, bezstarostná. Měla se stát jeho rodinou. Podobala se mu více nežli lidé. Věděl však, že nemůže vtrhnout do jejich domu jen tak s prázdnou, proto vstoupil do chladivé řeky a vyhrnul si rukávy. Čekal a sledoval život pod hladinou. Vymrštil ruce jako z gumy od praku a sevřel v nich kluzké tělíčko pstruha. Klepl ho o břeh a mrtvého pohodil do trávy. Takto lovil dvě hodiny. V náručí hrdě odnášel hromádku deseti pstruhů směrem k jeskyni. Na stropě poslušně visela stovka netopýrů a na nebe již vstupovalo slunce. Obezřetně pozorovali toho vetřelce, jenž měl tu drzost a vyhledal je. Igor složil svůj náklad na zem a poodešel. Nic se nedělo a on se cítil zarmoucen. Smutně se posadil na okraj jeskyně, kam měly za chvíli dopadnout sluneční paprsky. Slzou smočil svou tvář. A náhle zaplesal pár křídel. Otočil se a spatřil krásného netopýra, jak očichává přinesenou oběť. A pak se zakousl. Ostatní tomu chvíli přihlíželi, ale postupně se osmělovali. Igorovi v hrudi tančilo srdce radostí. Zůstal však sedět na svém místě a vyčkával. Když netopýři dojedli, zalezli si opět do svých postýlek. Až na jednoho. Ten sedl chlapci na rameno a něco mu pošeptal. Igor ho pohladil po sametovém kožíšku a otřel se o něj obličejem. Tvoreček se klidně nechal a potom zamířil k ostatním.

Jsem upír.

To si myslil chlapec, vesničané a možná si to myslí i mnozí z vás. Pro mě je to však jen psychicky narušený albín, co uvěřil starým báchorkám.

Nechme ale chlapce hrát si s novými přáteli a vraťme se k muži, který z něj vyrostl, u tůňky.

Svlékl si kalhoty a jako kapka deště zmizel pod hladinou. Plaval proti proudu a občas se vynořil, aby popadl dech. To byl jeho každovečerní rituál. Jeho hygiena. Posouval vodu dál a dál za sebe. Byla tak svěží a čistá. Životadárná. Jedno jeho vynoření se protáhlo. To spatřil něco nezvyklého. Oheň. Velký a veselý. K jeho uším dolehlo jeho praskání, ale i, a to bylo ještě pozoruhodnější, lidských zpěv a smích. Tiše plul blíž, zákeřně jako aligátor v močále. Za vysokými plameny se jakoby krčily legrační domečky na kolečkách. Kdyby býval neupustil od společenského života tak brzy, věděl by, že se nazývají maringotky a že ti snědí, hluční človíčci jsou cikáni. Měl z toho smíšené pocity. Nelíbilo se mu, že někdo vtrhl na jeho území a že plaší všechnu zvěř. Na druhou stranu se mu pohled na ně zdál krásný, nový, fascinující a až do nohou mu proudilo podivné vzrušení. Měl ale důležitější věci na práci, než se zabývat svými rozpaky. Žaludek se dožadoval snídaně. Doplaval zpět k vodopádu a oblékl si kalhoty. Svršek ani boty v létě nenosil. Ještě jednou se ohlédl po rudo-zlatém světýlku a vydal se opačným směrem na lov.

Cikáni se mezitím veselili: pili, jedli, užívali si svého kočovného života. Tancovali především dívky a jejich pohyby se podobaly plamenům: nevyzpytatelné, mrštné, vlnité i výbušné. Temperament byl cítit ve vzduchu stejně jako alkohol či rožněná prasátka. Jeden muž, který pil ze všech nejvíc, seděl sám. Lačně sledoval jednu z dívek, jak její nožky skáčou a ňadra se ve výstřihu natřásají. Vlnité, ebenově hnědé, husté vlasy měla svázané zeleným šátkem, který se v nich náramně vyjímal. Bílá blůzka s červenými výšivkami jí plandala k pupíku. Ten musel být vždycky vidět. Pod boky pak začínala hnědá široká sukně ke kolenům, přes niž byl přehozen ještě pestrobarevný trojúhelníkový šál se zlatými penízky. A aby byla ještě krásnější, ozdobila se všemožnými prsteny, náramky, řetízky, nákotníky a náušnicemi. Muž by ale nejraději obdivoval krásu její nahoty. Namáhavě se zvedl ze země a přistoupil k ní. Z počátku si ho nevšímala. Znala ho. Po čase už jí ale byla jeho přítomnost nepříjemná a ustala v tanci.

Zadívala se na něj. „Co chceš?“

Muž měl ale jazyk zauzlovaný. Popadl ji kolem pasu a hlavu upustil na její ňadra. Dívka vyjekla a odskočila. Muž, Jura se jmenoval, upadl. To už i ostatní zpozorněli. Jura, nahněvaný kdo ví na koho, vztekle zařval a napřáhl se po cikánce. Ta mu však proklouzla. Nejstarší ze všech kočovníků povstal a okřikl je. V tu ránu zkameněli.

„Běžte si to vyříkat někam jinam. My na to nejsme zvědaví,“ oznámil jim a opět se posadil.

Dívce se roztřásly rty, jak chtěla protestovat, ale neodvažovala se. Dupla si a odkráčela ke vzdálenějšímu stromu, kam už nesahalo světlo. Jura ji následoval. Opřela se o kmen a počkala, až se k ní opilec dopotácí. Nemělo cenu se mu bránit. Zmlátil by ji a nikdo by jí nepomohl. Měli přece k sobě být vstřícní, mít se rádi a především neodmlouvat. Muž klopýtl o jeden z kořenů. Narovnal se a zazubil na ni svými zažloutlými zuby. Margita, tak se jmenovala naše cikánka, si povzdechla a vyhrnula sukni. Otočila se k muži zády a předklonila se.

Igor odhodil rozsápaného králíka. Nezbyla v něm deci krve a masa jen trocha, kterou by už nepozřel. Lehl si do trávy a zahleděl se na hvězdy. Jak byly krásné ty dírky v tmavém sametu. Zhluboka se nadechl. Vzduch nevoněl jako obvykle. Nejdříve se polekal, ale pak si vzpomněl. To ten ohníček ho přišel zahřát. Přemýšlel, uvažoval a představoval si. Už uplynulo moře času od doby, kdy naposledy spatřil lidi. Zkřivil rty. Nenáviděl je, jako oni nenáviděli jeho. Přesto se k nim cítil být svázaný. Jakýsi neodbytný pocit sounáležitosti v něm zůstal v nevyklíčeném semínku. A to semínko se začalo třást, vystrkovalo svůj klíček ze skořápky. Igor se posadil. Oheň stále plápolal, ale byl menší. Snad by se tam mohl jít podívat. Přistoupit blíž. Jen támhle k tomu stromu. Tam si ho nikdo nevšimne, i když jeho pokožka v noci tak září. Odhodlal se tedy a tichými krůčky našlapoval v trávě. Obezřetně sledoval, co lidičky provádějí. Neměl se však čeho bát. Cikáni seděli, vyprávěli svým dítkám příběhy a výskali je ve vlasech. Tanečnice si šly už nejspíš lehnout, nebo se možná vykoupat v řece - to by rád viděl. Dál se kradl tmou a pak se zarazil. Jeho pozorovatelnu již někdo obýval. Nějaký muž, který k němu stál zády a podivně sebou škubal. Jako v nějakém záchvatu. Do toho hlasitě hekal a občas si odplivl. Náhle ustal. Zkoprněl. Poté se ohnul v pase a z pusy mu doslova vytryskly zvratky. Klekl si na zem a vyprazdňoval se. U stromu se však ještě něco hýbalo. Igor o pár kroků přistoupil. Byla tam žena drobnější postavy v pestrobarevném oblečení a bujnou hřívou na hlavě. Ruce držela v bok a shlížela na zvracejícího. Igor přestal být pánem svých nohou. Nezvladatelně šlapaly dál. S pohledem upnutým k té dívce se blížil. Až si ho všimla. Polekaně s sebou trhla. Jasně viděl její velké, ještě k tomu vypoulené oči, černější než noc. Její snědá pokožka vypadala tak sladce…

„Ahoj,“ promluvila. Na ženu měla hrubý hlas.

Igor mlčel.

„Hledáš něco?“

Otevřel pusu. Rád by jí odpověděl, ale už odvykl řeči. Nebyl si jistý, jak fungují jeho hlasivky. Proto jen zavrtěl hlavou.

Mezitím Jura padl na znak. Margita ho vzala pod ramenem a zvedla ho.

„Počkej tady, hned se vrátím,“ poručila Igorovi a vláčela svého druha k maringotkám.

„Upír“ ji chvíli pozoroval. Schoval se za kmen stromu. Margita předhodila opilce zbytku rodiny, ať si s ním poradí. Upila něčeho z láhve a vracela se. Igorovi bylo horko. Cikánka vypadala zmateně, nejspíš si ho nevšimla. Pak se na něj podívala a nadskočila. Oddechla si a prohlédla si ho od hlavy k patě.

„Ty jsi teda pěkný zjev,“ ohodnotila ho nakonec.

Igor netušil, jestli je to urážka nebo lichotka. Nezlobil se však na cikánku. Nechtěl ji odehnat.

„Říkají mi Margita a tobě?“ Kývla bradou.

Igor zakřivil pusu. Mluvení se snad nedá zapomenout, nebo ano?

„Ejgor,“ vyšlo z jeho úst.

Cikánka se zamračila. „Igor?“

Přikývl.

„A co tady děláš, Igore?“

Mladík se tvářil velmi nešťastně. Styděl se za sebe.

„Ty neumíš mluvit?“ odtušila Margita.

Igor pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.

„Tak já budu hádat a ty budeš jenom kývat hlavou, dobře?“ Usmála se na něj oslnivě.

Taky se usmál a přikývl.

Dívka usedla do trávy a poklepala na místo vedle sebe. Muž ji poslechl, ale uvelebil se dál, než naznačila.

„Takže. Ty žiješ v lesích?“

Zavrtěl hlavou.

„Ve vesnici?“

Zavrtěl hlavou a ukázal ke skále, po které ztékala říčka.

„V jeskyni?!“ podivila se dívka.

Přikývl.

„A to jsi tam sám?“

Zaváhal. Poté přikývl.

„A není ti tam smutno?“

Zavrtěl hlavou.

„Já držím se svojí rodinou. Pořád se stěhujeme, náš domov je všude,“ usmála se. „Jak dlouho takhle žiješ?“

Igor pokrčil rameny a vztyčil všechny prsty.

„Deset let?!“

Pokrčil rameny a naznačil patnáct.

„Pane jo. Není divu, že neumíš mluvit. Ale určitě si to nezapomněl úplně. Zkus říct Margita.“

„Mach - “

„Ne, ne, ne, promiň, to není zrovna to nejjednodušší slovo pro začátek. Zkus radši voda.“

„Vóda,“ řekl téměř bez obtíží Igor.

„No vidíš! A teď třeba…“

A takhle se bavili až do svítání. Igor už dokázal poskládat jednoduché věty. Sice pomalu a kostrbatě, ale přeci. Rozloučili se a každý se vydal svojí cestou. Oba zvláštně naplněni tím zvláštním setkáním.

Další noc. Další den. Igor se uklonil svým spolubydlícím a běžel do náruče křišťálové vody. Ta ho pevně objala a pročesala mu vlasy, laskala celou jeho kůži jako nestydatá milenka. Vynořil se a pohlédl k obloze; prohánělo se na ní několik mráčků. Cítil se být plný energie, a tak plaval dál. Vzpomněl si na předešlou noc. Na krásnou cikánku a její hrubý hlas. Jestlipak ji znovu potká? Plul a sledoval břeh. Opět spatřil oheň a zaslechl veselí. Zrychlil. Před ním se něco hýbalo. Každou chvíli voda zašplouchala a někdo zavřískal. Nebyl jediným, kdo si dopřával koupel. Několik děvčat se ráchalo v řece a vesele dovádělo. Musel se usmát. Chtěl jim být blíž. V tom si ho jedna cikánka všimla. Strnula a ukázala na něj prstem, horlivě při tom šeptajíc. Když už byl Igor jen pár metrů od nich a ony si mohly dobře prohlédnout jeho tvář, rozutekly se. Smutně je pozoroval a zabořil se patami do písčitého dna. Hladina ho lechtala v pupíku. Potom si však všiml, že jedna dívka zůstala. Viděl jen její hlavu a ta se pomalinku přibližovala.

„Ahoj, Igore.“

„Margita!“ zaradoval se.

„Pěkně si holky polekal,“ zakřenila se spiklenecky.

„Mrzí mě to. Nechtěl jsem.“

„To nevadí, alespoň tě mám sama pro sebe,“ doplavala konečně až k němu a také se postavila. Voda jí tak tak kryla bradavky. Igor si toho všiml, ale nic neřekl. Jen fascinovaně pozoroval, jak se voda tře o cikánčinu tmavou pleť. „Nechtěl bys mi ukázat ten svůj vodopád?“

„Není můj. Je ničí,“ stále mluvil neobratně.

„Ale Nikdo mi ho neukáže,“ usmála se, „tak pojď!“

A Igor plaval podél jejího proudu.

„Páni,“ vydechla Margita, když uviděla tu krásu, a sklopila nohy. Tůňka však byla hluboká. Igor ji rychle chytl v podpaží, aby si nenamočila hlavu.

„Je tam hloubka. Jdi ke břehu,“ popostrkoval ji.

„Tady bych dokázala bydlet,“ pozorovala padající vodu.

Igor se odvážil vmáčknout do její těsné blízkosti. Doteků se však vyvaroval.

„Vždyť bydlíš. Tam blízko.“

Margita se mu zadívala do očí, sklouzla k jeho úzké, ale svalnaté hrudi a smutně se usmála. Poté se beze slova vydrápala na břeh. Mladík si nedokázal odepřít pohled na její tělo. Tak dlouho neviděl krásu ženy, pokud vůbec někdy. To oblé tělíčko se chvíli potácelo a pak svalilo do trávy. Margita si strčila lokty pod záda a vypnula hruď bez drobečku studu. Mrak, který zakrýval měsíc, odplul. Kapičky na její kůži se v té záři třpytily jako drahokamy. Pro Igora to byla ta nejúchvatnější podívaná na celém světě. Margita sledovala nebe a počítala hvězdy.

„Nemusíš mě pozorovat z dálky. Z blízka to bývá zajímavější,“ řekla, aniž by pohnula hlavou.

Igorovi zahořely tváře. Vlna vzrušení  ho však vyhoupla na břeh. Přistoupil k dívce. Shlížel na ni. Zaplavovalo ho při tom chvějivé teplo a krev se mu hrnula do středních oblastí.

„Viděl jsi už někdy ženu, Igore?“ zeptala se ho prostě a konečně se odtrhla od hvězdné oblohy.

Muž zavrtěl hlavou.

„A líbím se ti?“ Naparovala se.

Igor polkl a přikývl.

„Sedni si ke mně,“ ztlumila trochu hlas a snažila se ho obměkčit, aby zněl podmanivě. „Můžeš se mě dotknout, jestli chceš.“

Muž se zachvěl. Roztřeseně natáhl prsty k jejímu rameni. Hned však ucukl, jakoby se o něj popálil. Pokušení bylo ale silnější než jeho rozpaky a dotknul se jí znovu. Pomalu hladil její klíční kosti, roztíral kapky vody, až zamířil níž. Cikánka se usmála a naklonila se k němu.

„Můžu si taky šáhnout?“

Igor přikývl.

Cikánka, mnohem směleji, mu položila dlaň na prsa. Spokojeně je obtáhla a drobnými prstíky sestupovala k břichu. Igor ji polekaně chňapl za zápěstí, když byla už hodně nízko.

„Co děláš?“

„Bude to příjemné, věř mi,“ usmála se sladce a ručku mu vyškubla. Pošimrala ho na podbřišku a poté ovinula prsty kolem jeho proutku. Igor se zajíkl a musel se podepřít, aby se neskácel. Margita se k němu ještě více přitiskla a troufale mnula prut v dlaních.

„No? Měla jsem pravdu?“

„Přestaň,“ zasípal Igor a vycouval z její přítulnosti.

„Proč? Vždyť je to příjemné, nebo není?“ mluvila náhle upýpavě.

„Ano. Moc. Ale…“

„Tak se dotýkej alespoň ty mě,“ zaškemrala a položila se na záda.

Igor ještě nikdy necítil takový zmatek. Jakoby se měl roztrhnout, jednu část nechat Margitě a druhou vypustit do lesů. Z ničeho nic si vzpomněl na toho muže, jak sebou podivně škubal a Margita stála před ním s vyhrnutou sukní. Nevěděl přesně, o co šlo, ale teď začínal chápat (pokud můžeme pochopit něco, co neznáme). Prohlížel si dívku od malíčků na nohou po bujaré vlasy. Políbil ji na pupík. Vdechnul její vůni a zaposlouchal se do škrundání břicha. Dívka ho uchopila za hlavu a přitiskla si ji k prsu. To bylo Igorovi povědomé, to nebylo tak nové a nezdálo se být tak chlípné. A tak s něžnou dravostí sál. Jak cikánka vzdychala, tak Igor přicházel o rozum. Nebyl to on, kdo cikánce roztáhl nohy, ale přesto tam byli jen oni dva, měsíc a hvězdy…

***

Večery s Margitou se zdály jasnější a kratší. Nikdy ho nezavedla k ohni, ale on o to ani nestál. Mnohem raději poznával fyzickou lásku muže a ženy. A proč vlastně jen fyzickou? Vážil si Margity stejně jako svých netopýrů, ne-li víc. Jeho druhové si všimly změny, nijak však nereagovaly. Přeci jenom, byla to jen zvířata.

Dva týdny trvalo milování při měsíčku. Dva týdny Igor žil nový život. Jen pouhé dva týdny…

V ten poslední večer se opět sešli u vodopádu. Margita ve svém pestrobarevném úboru se smutně usmívala. Igor k ní přiběhl a místo pozdravu políbil. Zajel jí pod blůzku, ale cikánka ho zarazila.

„Igore, já… přišla jsem se rozloučit.“

„Cože?“

„Za chvílí odjíždím se svojí rodinou.“

„Ale proč? To nemůžeš, zůstaň!“

„To nejde, blázínku. Patřím k nim a je tu už nic nedrží.“

Igor se odmlčel a pak vyhrkl: „Tak mě vezmi s sebou!“

Margita se rozchechtala. „Vzít tě s sebou? Co je to za nápad. Vždyť by se tě báli.“

„Ty se mě nebojíš…“

„Nevzali by tě mezi sebe, nehodíš se k nám, věř mi,“ pohladila ho po tváři. „Sbohem, Igore.“

„Ne! Margito, já tě nepustím! Zůstaň tu se mnou.“

„Ne! Proč bych?“

„Protože se máme rádi.“ Byl tak zoufalý.

„Budeš se beze mě prostě muset obejít,“ vyškubla se mu a zamračila se. „Máš přece svoje netopýry. To je tvá rodina. Vrať se k nim a já se vrátím k té svojí. Tak je to správně.“

Igor si začal uvědomovat plamínek hněvu, který mu sálal v břiše. Postupně se hrnul výš, dusil ho a spaloval.

Margita se otočila na patě a za cinkotu penízků se vydala k maringotkám. Igor zaťal pěsti a zatarasil ji cestu.

„Nikam nepůjdeš.“

„Ustup, Igore!“

„Ne!“

Vrazila mu facku. Igor se kousnul do rtu. Plamen v něm se dral na povrch. Popadl cikánku za vlasy a shodil ji na zem. Zasedl ji a zavrčel do obličeje: „Zůstaneš se mnou!“

Začala do něj tlouci. „Pusť mě, ty zrůdo!“

To se Igora dotklo. Tak hluboce, že zamrzl.

Margita tedy vrhala další a další slova. „Jsi zrůda, obludná šereda! Jsi odporný!“

Igor roztál a chytil cikánku pod krkem. Ta se zajíkla a pokusila se mu ruku vypáčit. Škrtil ji. Pohled do jejích vytřeštěných očí ho děsil. Složil jí hlavu na prsa. Naposledy. V tom se v něm probudil instinkt. Upíří instinkt. Vzpomněl si na krev malého chlapce, jak byla lahodná. Jaká asi byla krev téhle cikánky? Byla stejně sladká, jako její kůže? Roztrhl halenku a zakousl se do ní. Dívka ho kopala do zad, ale nevadilo mu to. Slízával z ní vytékající krev a prohluboval ránu. A pak vydechla Margita naposledy. Igor, zjistiv to, přestal. Podíval se jí do tváře. Její vytřeštěné oči ho proklínaly, proto je zakryl víčky. Od maringotek se ozval hluk. Igor neváhal. Popadl ženu do náručí a odnášel si ji do své jeskyně. Zbylo v ní přece ještě tolik krve!

... Leželi bok po boku. Igor ji hladil po vlasech a usmíval se.

„Jak jsi krásná, má milá. Mrtvá hezčí než-li živá,“ políbil ji na čelo a otočil se k ní zády.

„Sladké sny, Margito. Sladké sny, přátelé.“

A vyšlo slunce.

Dovětek: Jen pro jistotu se trošku rozepíšu o Margitě, abych si byla jistá, že jste mě pochopili. Nebo vám prostě ukázala, jak jsem to cítila já :D. Chtěla jsem ukázat, že je vlastně bezcitná. Igor ji "fascinoval" svou ošklivostí, byl jiný, nezkušený, čistý, prostě zajímavý. Taková hračka, nic víc, nic míň. Proto mu o svém odchodu neřekla dřív. Věděla, že by pak víc přemýšlel a nebyla by s ním už taková sranda. Byla sobecká. Igor naopak se do ní vážně zamiloval, ale... jak jsem napsala v povídce: pro mě je to psychicky narušená osoba. Navíc hodně citlivá a zranitelná. A s násilnickými sklony. Tak, jsem spokojená :)