5. kapitola

Komentář autora: Dobré ráno přeji :) Taakže, ze začátku kapitoly si užijeme moje milovaný psychologování :P To se mi psalo skvěle, pak už je to zase trošku podivný a pak už jsem s tim zase spokojená, takže celkově jsem s touhle kapitolou spokojená! :D V úterý (nebo někdy prostě) bych mohla přidat ještě kapitolu 6. a pak bude zas pauza :/

A dneska budu řídit na Předhradí - jupí!!! Ale jedu tam pro bratránka asi desetiletýho, kterej u nás tak tejden pobude - za co, bože, za co??!!! :(:(:D
No nic. Příjemný počteníčko ;)
Jooo, vlastně ještě něco! :D Děkuju za všechny hlasy v anketě ;) Moje teorie, že většina lidí z netu je z vesnice a bydlí v rodinnym baráku, se potvrdila, ale myslela jsem si, že to bude ještě větší rozdíl, takže... děkuju, že jste ukojili moji zvědavost :P
A teď už vážně směle do čtení! :D

Na to, že upíři k životu nepotřebují kyslík, jsem ho během těch několika vteřin pozřela překvapivé množství a stejně mi to přišlo málo. Damon trošku znejistěl. Pocukával mu levý koutek a nenápadně promnul mou ruku ve své dlani. Mrzelo mě, že jsem ho tak trýznila, ale má ústa v ten moment sloužila jen k dýchání, mluvení byla příliš složitá operace.

„Dej mi chvilku,“ zasípala jsem a odtrhla od něj pohled v naději, že mi to pomůže se uklidnit.

Na co že se tě to právě zeptal? Jestli si ho… vezmeš? Proč se na něco takovýho vůbec ptá? To je snad samozřejmost!…. No tak mu odpověz, když je to tak samozřejmý, ne?!…  Ale… nějak to nejde. Něco mi brání. Je v tom víc než jen nervozita. Je to cítit jako… vina? Ano, rozhodně z toho mám špatný pocit. Ale proč? Copak se ke mně nechoval Damon celá ta léta hezky? Copak mě nerozmazloval a nemiloval víc, než jsem si kdy myslela, že je možné? Jenže… jaké jenže? JENŽE STEFAN! Rozeznělo se mi hlavou, až mi zalehly uši. Ten tě také miloval a nejspíš stále miluje, ten tě zachránil, ten tě poskládal dohromady, když jsi byla rozlámaná na kousíčky ze smrti svých rodičů, ten tě nechal jít, abys byla šťastná, i když to pro něj znamenalo být sám a zarmoucený. A ty ho teď zrazuješ… Ne, Stefanovi záleží jen na mém štěstí. Kdybych si přála zemřít, dovolil by mi to. Souhlasil by i s tímhle? Smíří se s tím, že ta vrátka, která jsem doposud nechávala pro nás dva otevřená, zavřu a zahodím klíč? Souhlasím s tím já?

Shlédla jsem. Přede mnou klečel ten nejkrásnější muž, kterého svět spatřil. Ten nejoddanější ze všech oddaných, nejodvážnější ze všech odvážných, nejodhodlanější ze všech odhodlaných, nejzranitelnější ze všech zranitelných, a přesto silný. A náhle se ve mně vzedmula ještě větší vlna viny, vyvolaná jen pouhou myšlenkou na to, že bych ho odmítla. Stefan je smířlivý, Damon nekompromisní a já mám na srdci blaho všech i své. Možná že hlavně to své. Souhlasím s tím?

„Ano.“

Damonovi zazářily oči jako nikdy předtím.

„Můžeš to říct ještě jednou? Nějak jsem ti nerozuměl.“

„Ano, vezmu si tě!“ Usmála jsem se a stiskla mu ruku.

Opětoval můj úsměv ještě zářivějším a širším. Bože, jak jsem tenhle jeho výraz milovala. Výraz naprostého štěstí bez jediného „ale“, bez jediného „až na to“.

Povstal a navléknul mi prsten. Zvědavě jsem si ho prohlížela.

„Je v něm lapis lazuli, jestli přemýšlíš nad tímhle.“

„Myslela jsem si to. Ale je nějaký zlatavý a trošku tmavší než ten tvůj.“

„Je vzácnější. Tenhle kousek obzvlášť. Nepřipomínají ti ty žilky náhodou něco?“ Pobídl mě. Z jeho hlasu přímo sršelo očekávání a vzrušení.

Přiložila jsem si prsten až těsně k obličeji. Zkoumala jsem ty zlatavé nitky proplétající se temnou modří a pak jsem si toho všimla.

„Je to E!“ Vzhlédla jsem k němu s vítězstvím v očích.

Naklonil hlavu na stranu a něžně mě pohladil hřbetem ruky po tváři.

„Teď už jistě chápeš, proč mi to trvalo tak dlouho, než jsem se vyjádřil. Nestává se moc často, aby ty potvůrky zlatý vytvořily něčí iniciál. A už vůbec ne na tak malý ploše.“

„Je nádherný,“ vzdychla jsem a přiložila svou dlaň na jeho.

„TY jsi nádherná,“ odporoval mi a konečně si začal všímat mého oblečení a účesu. „Chybí tomu už jen dvě věci,“ poodstoupil ode mě a lusknul prsty. Zpoza kostela vyšly dvě ženy ve světle červánkových šatech. Jedna nesla kytici a druhá závoj. Mírně jsem sklonila hlavu a nechala Damona, aby mi vsadil tu bílou průsvitnou pavučinku do vlasů. Přehoupl mi ji přes obličej a podal květiny. Byly to bílé růže.

„Počkám na tebe u oltáře,“ políbil mi ruku a vyšel směrem ke kostelu.

Dveře se před ním rozevřely a já ho pozorovala, jak kráčí uličkou. Na konci se zastavil a něco pošeptal faráři. Následně se rozezněly varhany. Potlačila jsem slzy radosti a dala se do pohybu. Nespěchala jsem. Chtěla jsem si tu chvíli vychutnat. Chtěla jsem, aby nikdy neskončila. Cesta byla lemovaná svícny s hořícími svíčkami, lavice byly prázdné a na každé visely trsy růží všech možných barev. Kráčela jsem po červeném koberci a zastavila se až po boku svého nastávajícího. Povzbudivě se na mě usmál a natočil se ke mně čelem. Hudba utichla a starý světec začal mluvit. Já ho však neslyšela. Měla jsem oči a uši jen pro Damona. Stál naproti mně a držel mě za ruce. Tohle je sen každé malé holčičky, brát si sexy upíra o půlnoci v liduprázdném kostele… No, možná ne úplně každé. Rozhodně je to ale můj sen a já ho právě teď žiju! Bude mi patřit. Bude jen můj a já jen jeho. Navždycky svoji. Takhle to má být, takhle má vypadat můj život.

„Táži se vás, pane Damone Salvatore, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomnou slečnou Elenou Gilbertovou, budete jí oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?“

„Ano.“

„Táži se vás, slečno Eleno Gilbertová, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomným panem Damonem Salvatorem, budete mu oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?“

„Ano.“

„Prosím, vyměňte si prsteny.“

Opět přišla nějaká žena v purpurových šatech. Na malém polštářku, který svírala v rukou, ležely dva bělostné kroužky. Damon jeden vzal a navlékl mi ho. Udělala jsem to samé.

„Prohlašuji váš sňatek za právoplatně uzavřený. Smíte políbit nevěstu.“

Damon udělal ještě jeden krok vpřed a odhrnul mi závoj. Chvíli mě jen tak pozoroval s úctou a něhou, se vším, co k lásce patří. Velmi opatrně mi přiložil dlaně na čelisti, lehký dotek jeho prstů mě zašimral pod ušními lalůčky. Pomalu ke mně přiblížil svůj obličej a dlouze políbil, aniž by pohnul rty, jen je přitisknul k těm mým a nechal teplo a energii toho spojení šířit se našimi těly.

„Chceš vidět naši svatební komnatu?“ zeptal se potichu.

„To bych moc ráda.“

Vzal mě za ruku a vedl za oltář. Tam byly, v temném růžku, dveře. Otevřel je a nechal mě stoupat po schodech před ním. Netrvalo dlouho a octli jsme se na nějaké půdě. Všude svítily svíčky, ale byly zasazeny do vysokých sklenic. Místnost byla čistá, dřevěné trámy vypadaly stále pevně a podlaha vrzala jen trochu. Bylo tam i okno se záclonou, která v teplém větříku vlála jako můj závoj. Na zemi se válelo pár polštářků, stříbrné tácy s koláčky a nějaké láhve červené tekutiny. Za tím vším jsem viděla vysokou matraci, přes kterou byla přehozena tenká přikrývka a naducaný polštář. Zakryla jsem si ústa, abych tam nestála s tak nepěkně otevřenou pusou. Damonova paže se ovinula kolem mého pasu a jeho dech zavanul do mého ucha.

„Máš hlad?“

„Ani ne. Ale ochutnám alespoň jeden koláček.“

„Sám jsem je pekl.“

„Ty zrovna!“ Uchechtla jsem se a nabídla mu taky.

„Ne, vážně! Zapnul jsem troubu.“

„A těsto připravila naše hospodyně…“

„Kdo jinej?“ Pokrčil rameny a jeden slupl.

„Miluju tě.“

„Já tebe taky, princezničko.“

Položila jsem tác zpátky na zem a políbila svého manžela. Jeho ruce se neomylně přemístily k mému levému podpaží, kde se nacházel nenápadný zip. Musela jsem se smát.

„Jsi rád, že jsem si vybrala tyhle šaty, viď?“

„No jistě. Naučil jsem se je svlíkat už v tom obchodě.“

„Přesně tak jsem to myslela.“

Zip povolil a šaty sklouzly na zem. S Damonovým černým smokingem to taky nebylo nijak obtížné. Bílá košile se snesla na hromádku k ostatnímu oblečení. Opatrně jsme se přemístili k „manželskému loži“. Ležela jsem na zádech, Damon se tyčil nade mnou a nepřestával mě líbat. Vždycky byl tak něžný a vášnivý zároveň. Lepšího milence jsem si neuměla ani představit. Byl nepřekonatelný. Nechala jsem svou pokožku se rozpalovat pod každým jeho dotekem a přestala vnímat okolní svět. O svatební noci se nad ničím neuvažuje. Nechala jsem se pohltit Damonovou vůní a snažila se k němu být stejně vstřícná, jako byl on ke mně.

To jsem si nemohla odpustit :D:D:D Tááátááátadáádadadadatááá....

Pokračovat na další kapitolu