4. kapitola

Komentář autora: Tak je to tu zas :) Tahle kapitola se mi psala stráááášně špatně... Ano, taky nejsem proto, aby psal člověk proti svojí vůli, ale tady jsem musela, protože ta scéna, kterou jsem měla popisovat, se mi líbila, kdyby to byl film, byla by pro mě dobrá... ale opsat ji?! To bylo šílený :/ :D Takže se mi to psalo špatně... snad se to bude číst líp :) Ale nevím... nějak se mi to DZ nedaří, mám ten pocit :/ :( Aťse píše lehce, těžce, s radostí, s odporem, pořád mi nezní tak jako první série... takže se těším na vaše UPŘÍMNÉ komentáře ;)

Pokud se vám nezobrazil Dovětek na konci povídky, prosím, aktualizujte stránku a odpovězte mi na něj do komentářů :D Blbne mi to tu nějak...

Vrátila jsem se z procházky po vinici a vloupala se do Damonovy pracovny. Seděl u počítače a se zápalem cvakal něco do klávesnice. Zezadu jsem k němu přistoupila, objala ho kolem krku a opřela si mu bradu o temeno.

„Nepracuj pořád,“ zaškemrala jsem.

„Promiň, Eleno, ale musím dodělat tuhle objednávku. Jdi se zatím třeba projít.“

„Tos mi řekl už před hodinou.“

„A šlas?“

„Jo.“

„Tak běž znova.“

Naštvaně jsem zavrčela a vyhoupla se k němu na stůl. Měla jsem na sobě kraťásky a tílko s ne moc hlubokým výstřihem, tak jsem si po něm začala dráždivě přejíždět prstem sem a tam. S Damonem to ani nehnulo. Natáhla jsem si tedy nohy před jeho monitor. Nic. Pohodila jsem hlavou a nechala své dlouhé vlasy, které tolik miloval, spadat mu ke stehnům. No co to je, tohle to?! Jak mě může takhle ignorovat?! Povzdechla jsem si a obkročmo mu hupsla na klín. Překvapeně na mě zamrkal a automaticky mi položil ruce na boky.

„Co to zase vyvádíš?“

„Svádím tě,“ ušklíbla jsem se a natáhla pro polibek. Dostala jsem ho - krátký, povrchní, naprosto neuspokojující.

„Jsem sveden, spokojená?“ Usmál se a sklepal mě ze sebe.

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou, protože jsem se nezmohla na slovo. Nasupeně jsem se otočila k odchodu. Pak jsem se zastavila a chtěla mu něco povědět, něco velmi chytrého, ale byla jsem v takovém šoku, že mé hlasivky zkrátka nefungovaly. Vzdala jsem to a šla si postěžovat svému deníčku.

Vešla jsem do ložnice, nadzvedla matraci a - nenahmatala svůj deník! Shodila jsem všechno na zem, ale stejně jsem svou modrou knížečku nikde neviděla. Rozhlédla jsem se tedy po pokoji. Nikde nic. Zvláštní. Kam bych ho asi tak mohla dát? Nenapadlo mě nic lepšího, než se zeptat Damona.

„Damone? Neviděl jsi někde náhodou můj deníček?“

„Myslím, žes ho nechala v kuchyni na stole,“ odvětil nezaujatě, ani se na mě nepodíval.

„Fajn, díky,“ prskla jsem na něj a seběhla do přízemí.

A skutečně tomu tak bylo. Nejdůležitější knížka mého života ležela zaklaplá na chlebníku. Vložila jsem si ji do podpaží, tryskem vyběhla schody a zastavila se až na střeše. Tam jsem se usadila na houpačku a vytáhla z kapsy propisku. Sluneční paprsky mě hřály do zad místo toho, aby mi svítily do očí, což bylo ideální. Nalistovala jsem svůj poslední zápisek, přelétla ho letmým pohledem a - Moment, to není moje písmo! Znovu jsem si prohlédla desky, přečetla si jinou stránku; byl to můj deníček, všechno tomu nasvědčovalo, kromě toho neznámého úryvku. A ještě k tomu byl docela dlouhý, zabíral přes tři stránky!

„Co to sakra je?“ zamumlala jsem si pro sebe a začetla se do první věty.

Milý Elenin deníčku.

Nikdy jsem si své zážitky nikam nezaznamenával. Na většinu z nich bych stejně nejradši zapomněl, ale bohužel mám příliš dobrou paměť.

„Damon?“

Všechno se však změnilo, když jsem potkal Elenu. Přiměla mě být lepším, dávat najevo své city, ale také mi darovala ty nejkrásnější vzpomínky, o kterých se mi ani nesnilo.

„Jé,“ usmála jsem se a skrčila si nohy pod bradu.

Ale zapomněla ze mě udělat dobrého řečníka - „Zázraky nesvedu, zlato.“ -, a tak jsem teď tady, ve své kanceláři s tebou, a píšu tohle vyznání. Miluju tě, Eleno, šíleně moc a vždycky budu, a chtěl bych tě učinit šťastnou, proto tu teď ze sebe dělám blázna, ale neboj se, udělám ho i z tebe!

„Co, prosím?!“

Pravděpodobně sedíš na tý svojí houpačce na střeše, viď? No tak ještě vydrž. Za chvíli bys měla v dáli zahlédnout přijíždět kočár.

„Dělá si ze mě srandu?“ uchechtla jsem se a namířila si to do jeho domácí kanceláře. „Co to má jako - “ dodala bych znamenat, kdyby tam někdo byl.

„Damone?“

Damone? Ani na telepatii nereaguje? Tak to už mi zbývá jenom mobil… Nebo si počkat na ten kočár.

Vyběhla jsem zpátky do své vyvýšené zahrady a zahleděla se do širého kraje. Málem to se mnou seklo, když jsem spatřila černý flek, silně připomínající povoz tažený dvěma koňmi. Otevřela jsem knížečku a četla dál.

Vejráš, co? A to je teprve začátek! Nemusíš se ničeho bát, o všechno jsem se postaral. Nastup klidně v tom, v čem jsi. Převlékneš se později. To, co je napsané pod čarou, si přečti až uvnitř. Setkáme se na konci.

                                                                                              

 

„Na konci čeho?“ pomyslela jsem si zoufale, ale srdce se mi rozbušilo vzrušením. I když mě Damon ujistil, že o oblečení se starat nemusím, vzala jsem si pro jistotu velký šál, kdyby se ochladilo. Vyběhla jsem na nádvoří a prohlédla si ten pozoruhodný dopravní prostředek. Byl celý černý se zlatým zdobením, obrovskými koly a malými okénky. Ze zadu seskočil mladý lokaj a přidržel mi dveře.

„Slečno Gilbertová,“ vyzval mě a lehce se uklonil.

Nevěřícně jsem na něj hleděla a pak nastoupila. Zaslechla jsem prásknutí biče a s prudkým škubnutím jsme se dali do pohybu. Tak, co dál?

Nějakou dobu si tu pobudeš. Kdybys měla hlad, pod sedačkou je skleněná láhev s krví a taky hroznové víno. Aby sis zkrátila dlouho chvíli, nechal jsem ti v postraní přihrádce MP5, sluchátka, fotoalbum, sudoku a knihu, prostě samý zbytečný harampádí, ale nemůžeš říct, že jsem se nesnažil! Další instrukce si přečti až na místě.

                                                                                       

                                                                                                                                                                                            

Odložila jsem tedy deník a vytáhla zmiňovanou láhev. Bez obtíží jsem ji odzátkovala a trochu upila. Potom jsem si položila na klín fotoalbum a zobala hrozny. Na většině fotek jsem byla já s Damonem, ale našlo se jich i několik z dob, kdy jsem byla ještě člověkem. Při pohledu na Jennu a Jeremyho se mi draly slzy do očí. Od svého odchodu jsem je neviděla, ani o nich neslyšela. Co asi dělá Jeremy? Teď je z něj dospělý muž, možná už je ženatý a má děti. A Jenna? Bonnie, Caroline, Matt? Radši jsem to vrátila a vytáhla si MP5. Po zbytek cesty jsem poslouchala písničky a brouzdala na internetu. Asi po dvou hodinách jsme konečně zastavili; dveře se otevřely a já vystoupila.

„Jak se dostanu zpátky?“ zeptala jsem se úzkostlivě kočího.

Ten se na mě vlídně usmál a odpověděl: „Nebojte se, slečno. Zařiďte si, co potřebujete, a my vás pak vyzvedneme.“

„Aha, tak dobře. Děkuju,“ zamávala jsem mu roztržitě a dala se opět do čtení.

Vítej v Neapoli! V nejbližším velkoměstě od našeho sídla. Teď budeš muset jít kousek pěšky, kočár tamtudy neprojede. Přejdeš silnici a na první odbočce se dáš doprava. Pak budeš pokračovat pořád rovně takovou ulicí (připomíná spíš náměstí) s luxusními krámy a až budeš skoro na jejím konci, uvidíš po levý straně bílej obchod s antickými sloupy a s plesovými šaty ve výloze. To je tvá cílová stanice. Vybereš si nějakej pěknej modýlek a vydáš se na další stanoviště. Jen se prosím tě neztrať…

                                                                                          

„Jsem snad idiot? Neřeknu, kdybys mi nechal kompas a mapu, ale když mám k dispozici tak podrobný popis, tak to snad nemůžu minout,“ mručela jsem si pro sebe a po očku sledovala okolí. Všude bylo hrozně moc lidí. Koukla jsem na hodinky. Skoro osm. Nebudou už všechny obchody náhodou zavírat? Raději jsem přidala do kroku.

Naštěstí to nebylo daleko. Stála jsem před ohromnou dvoupatrovou budovou, ale v těch laciných kraťasech a tílku, které jsem měla na sobě, se mi do ní moc nechtělo. Nakonec jsem spolkla svou hrdost a strčila do dveří.

Prodavačka mě sjela hodnotícím pohledem, pak se na chvíli zarazila a nakonec usmála.

„Slečna Gilbertová?“

„Ano, to jsem já,“ vypadlo ze mě, ani nevím jak.

„Dobrý den. Segnore Salvatore mě požádal, abych se o vás postarala. Takže. Jaký typ šatů to bude? Kam se chystáte? Firemní party, tematický ples, banket, opera, či snad královský bál?“

Několikrát jsem zamrkala a nahlédla do deníčku. Psalo se tam něco o kadeřnictví, to mi moc nepomohlo.

„Šaty pro každou příležitost,“ nasadila jsem sebejistý výraz a hrdě zvedla bradu.

Prodavačka souhlasně přikývla, vzala mi míry a začala pobíhat po obchodě a nosit mi všelijaké modely. Raději jsem se nedívala na cenovky. Sice jsme si mohli dovolit cokoliv, ale já nerada utrácela zbytečně. Konečně mi jedny sedly na milimetr přesně a vypadaly božsky. Byly modro fialové se závojovitou sukní, bez rukávů, korzetové. Obdivně jsem se shlížela v zrcadle a už chtěla říct, že je beru, když mi udýchaná žena přinesla další.

„Moc se omlouvám, tyhle jsem vám měla ukázat jako první. Tento model pro vás vybral sám pan Salvatore, ale říkal, že pokud se vám nebudou líbit, ať si vezmete jiné.“

Přistoupila jsem k těm netradičně vzhlížejícím šatům. Vršek byl čistě bílý s kulatým výstřihem a dlouhými pachovými rukávy, prostě takové ty mohutné, rozevláté, které se nosily někdy ve středověku. Na levém prsu měly vyšitou drobnou rostlinku, nejspíš lilii. Dál pokračovala obyčejná sukně, která byla uprostřed rozřízlá a podestlaná látkou lehce červánkové barvy. Celé se téměř neznatelně třpytily.

„Zkusím si je.“

Zalezla jsem s nimi do kabinky a výrazně si oddechla, když jsem zjistila, že materiál je mnohem pohodlnější a příjemnější, než se na první pohled zdál.

„Hotová principessa,“ rozplývala se ta milá dáma, když jsem se vynořila zpoza závěsu.

Princezna, no jistě! Vždyť je vybíral Damon, jak jinak bych v nich mohla vypadat?

„Vezmu si je,“ zazubila jsem se a zatočila se v nich, až jsem málem smetla židličku za sebou.

Naštěstí ke každým šatům patřil i pár střevíčků, takže jsem nemusela hledat obuvnictví, i když by mě k němu Damon bez pochyby nasměroval, takhle to bylo pohodlnější.

Prodavačka mě ujistila, že se jejich personál postará o to, aby byly šaty v pořádku dopraveny na své místo (které mi nebylo sděleno), a tak jsem jim je tam nechala a přečetla si další úkol.

Tak co, spokojená? Doufám, že se ti nějaké líbily. Přinejhorším půjdeš v tom, v čem seš, to by se taky dalo zařídit. Všechno se dá zařídit! Teď ještě nějaký šperk, co říkáš? Nebo si chceš nechat ten svůj křišťálový? Jak je libo. Klenotnictví a kadeřnictví jsou hned vedle sebe, takže je to jen a jen na tobě. Oboje najdeš přímo naproti tomu obchodu, ze kterého jsi právě vyšla. Těším se, až tě uvidím v těch šatech, princezno, ať už sis vybrala kterékoliv!

                                                                                  

Žádné jiné šperky jsem nechtěla. Svůj prstýnek a řetízek od Damona jsem málokdy sundávala a k těm šatům se hodily. Snad nějaké náušnice by nebyly od věci. Přeběhla jsem ulici a vešla do malého blyštivého krámku. Za pultem podřimoval starší muž, něco mezi padesátníkem a šedesátníkem. Trošku hlasitěji jsem přibouchla dveře, aby se probral.

„Čím mohu posloužit, bella signorina?“

„Dobrý den. Chtěla bych nějaké náušnice, které by se hodily k tomuto přívěsku. Nemusí být moc nápadné.“

Muž si ho pozorně prohlédl a vytáhl z regálu asi pět párů lesklých náušnic. Dvoje visací jsem rovnou vyřadila. Nakonec jsem vzala ty nejjemnější. Byly stříbrné a různě pokroucené, uprostřed svíraly průzračný křišťál. Problém byl ovšem s placením. Nebyla jsem si jistá, jestli Damon ovlivnil i jeho.

„Neznáte náhodou Damona Salvatora?“

„Ach ano, jistě. Zrovna dneska se tu zastavoval. Prosil mě, abych ve všem vyhověl nějaké mladičké dámě, myslím, že Elena Gilbarová bylo to jméno.“

„Gilbertová,“ opravila jsem ho měkce.

„Ano, tak se jmenovala. To jste vy?“ poděsil se.

„Ano. Moc mě těší,“ usmála jsem se na něj vlídně. Přišel mi ohromně roztomilý.

„Mamma mia! Stařec blbá! Málem jsem vám to naúčtoval.“

„To je v pořádku.“

„Nechcete si vybrat ještě nějaký náramek? Nebo čelenku do vlasů? Cokoliv!“

„Ne, jste moc hodný, ale ty náušnice mi budou stačit. Nashledanou!“

„Grazie, segnorina. Arrivederci!“

Vyšla jsem tedy ven a nadechla se relativně čerstvého vzduchu. Pomalu se začínalo stmívat. Vzala jsem za kliku vedlejších dveří. Okamžitě ke mně přistoupila nějaká dáma ve středních letech.

„Slečna Elena Gilbertová?“

Už mi to začíná pomalu lézt krkem, prolétlo mi hlavou, ale zachovala jsem svůj tradiční úsměv.

„Ano, to jsem já.“

„Mé jméno je Tatiana Navisine, pan Damon Salvatore mě požádal, abych se vás ujala. Souhlasíte?“

„Jistě, samozřejmě.“

„Tak se prosím posaďte a chvilinku vydržte, donesu vám katalogy účesů.“

Nechtěla jsem nic extravagantního. Měla jsem moc vlasů a vždycky, když jsem si je vyčesala, mě bolelo za krkem ještě dva dny potom. Navíc by se to k těm šatům ani nehodilo. Mimochodem jsem zjistila, že byly přeneseny rovnou sem. Zřejmě to měla být má poslední zastávka. S kadeřnicí jsme se shodly na rozpuštěných, zvlněných vlasech, jen vrchní půlku jsem jí dovolila zamotat do jakéhosi placatého, uhlazeného drdolu. Užívala jsem si to. Už dlouho se mi nedopřávalo takové péče. Když se mnou byla hotova, nasadila mi stříbrnou kruhovou korunku s různými rýhami. Vypadala jsem opravdu královsky, vznešeně. Potom mě nasměrovala do druhé části budovy, kde byl kosmetický salon. Mladá dívka si mě znalecky prohlédla a prohlásila, že bych mohla být i nenamalovaná a vypadala bych úchvatně. Přeci jenom mi ale dala pleťovou masku, natočila řasy a na víčka nanesla šedé a bílé stíny, jedna barva přecházela v druhou. Líbilo se mi to. S jejich výpomocí jsem se napasovala do šatů a konečně se pořádně shlédla v zrcadle se vší tou parádou. Připomínala jsem tak trochu elfku, až na to, že jsem neměla špičaté uši, ale ta čistota, záře, elegance, jednoduchost, to pro mě představovalo ctnosti elfských princezen. Chtěla jsem se jim nějak odvděčit, ale nevěděla jsem jak. Peníze jsem jim dát nemohla, protože jsem s sebou žádné neměla. Možná jim nějaké pošlu zpětně, pokud k nim Damon nebyl dostatečně štědrý. Rozloučila jsem se s nimi a druhým východem vyšla přímo na silnici, kde už stál připravený kočár. Rozevřela jsem modrou knížečku, abych věděla, co mě čeká a nemine.

Nenadávej, ale v tom kočáře ztvrdneš ještě hodinu. Ale slibuju ti, že to bude stát za to. Zajímalo by mě, jestli vůbec tušíš, co chystám. Nehodlám ti ale napovídat, proto ti jen řeknu, že ať uděláš nebo řekneš cokoliv, já to pochopím.

Miluju tě, Eleno.

Damon

„Aha, takže to si psal ty!“ zabrblala jsem rádoby překvapeně, když jsem rozluštila Damonův nečitelný podpis. Trochu jsem se zavrtěla, abych si udělala větší pohodlí, a nalistovala své starší zápisky. Mé deníky byly vždy mou nejoblíbenější literaturou. Není to trochu sobecké? Možná bych mohla podle nich sepsat knihu. Třeba by můj příběh zaujal i ostatní. Kdyby jen věděli, že se to všechno doopravdy stalo; že opravdu existují upíři a čarodějové a také dva nadpřirozeně krásní bratři, tak odlišní a přece tak stejní. Stefan. Co právě asi tak dělá? Zalitovala jsem, že nemám k dispozici nějaký ze svých starých deníčků, ve kterých jsem se ještě rozplývala nad jeho tajemností a přitažlivostí, ve kterých jsem ještě netušila, kým doopravdy byl.

Ponořila jsem se tak hluboko do svých myšlenek, že jsem uplynulou hodinu ani nepostřehla. Jako mrknutím oka se vůz zastavil a lokaj mi otevřel dveře. Opatrně jsem vystoupila a rozhlédla se po okolí. Stáli jsme na šotolinové cestě pod kopcem, který zezadu ozařoval měsíc, jinak byla všude tma. Vál mírný zlověstný vítr a cuchal dlouhou trávu. Přímo přede mnou někdo již dávno vystavěl kamenné schodiště. Trochu zchátralé, bez zábradlí. Na každém schůdku z obou stran seděl pták. ŽIVÝ. Nejspíš to byly holubice. Přimhouřila jsem oči a zaostřila na stavbu tyčící se na samém vrcholku. Připomínala kostel nebo kapličku. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala lechtání v bříšku a brnění v prstech, a vykročila jsem vpřed. V tom se vznesl pár holubic z prvního schodu. Letěly naproti sobě a těsně před srážkou se vyhnuly. Působivé. Vyhrnula jsem si sukni a opatrně našlápla na špinavý kámen. Další dva ptáci zamířili ke hvězdám. Bylo to tak nádherné, až mi to vhánělo slzy do očí. Přidala jsem do kroku, protože už jsem se nemohla dočkat svého milovaného, který, jak jsem doufala, mě již očekával. Měla jsem nutkání brát schody po dvou, ale nechtěla jsem mást ta nechápavá zvířata. Cupitala jsem vzhůru a měla pocit, že chodím po eskalátoru, který jede proti mně. Přece jen jsem to dokázala a trochu zadýchaná spočinula na prostorné dlažbě. Dychtivě jsem očima tápala po každém zákoutí, ze kterého by mohl Damon vyjít. Zoufale jsem se otáčela na místě a doufala, že už mě přestane mučit a zjeví se. Náhle se mi k nohám sneslo černé pírko. Na střeše kostela zakrákal havran. Zajíkla jsem se radostí, když zaplesal křídly a doplachtil až ke mně. Úspěšně přistál a dohopkal blíž. Pohltil ho stín a já ucítila hřejivý dotek známé ruky na svých prstech. Dvě zářivě modré duhovky se vylouply z temnoty a neomylně se zaklesly do mých jantarových. V tom měsíc odhalil další třpytící se věc, kterou svíral Damon ve volné ruce. Jedním kolenem se opíral o podlahu a poprvé v životě mi připadal malinký.

„Eleno, vezmeš si mě?“

Dovětek: Nepřipomínal vám ten způsob žádosti o ruku jednu kapitolu z první série DZ? Moje fantazie je jaksi omezená, protože po napsání téhle scény mi došlo, že je na stejném principu jako  TA JEDNA, tak mi dejte vědět, jestli vám to taky něco připomnělo :D A kdy vám při čtení došlo, že jí chce požádat o ruku? Vsázím, že při zmínce o bílých šatech :P

Pokračovat na další kapitolu