1. kapitola

Fanfiction na téma Upíří deníky (knižní předloha)
Komentář autora: Včera mě svrběly prsty, jakou jsem měla náladu psát, ale na Doučování zla jsem neměla nervy... za to k napsání něčeho na tenhle způsob se odhodlávám už delší dobu... nic nového pod sluncem, já vím, teď abych taky nebyla nařčená z kopírování třeba Mariam, která nedávno napsala krásnou povídku o zlém knižním Damonovi :D Ale to je asi tak jediné, co budou mít naše povídky společného ;) Doufám :D Pokud mě něco doopravdy inspirovalo, tak to byla písniška od skupiny Skillet. Hned, jak jsem jí uslyšela, se mi začaly rodit myšlenky k vytvoření téhle povídky. A slyšela jsem ji už skoro před půl rokem, takže na tom  myšlenkově pracuju už delší dobu :D Její slova se budou prolínat v této kapitole spolu s větami z knih, konkrétně z druhého dílu (např poslední odstavec jsou všechno věty z knih... ne doslovně ale ano, téměř doslovně)
Zatím je to jen prolog, uvidíme, jestli z toho bude někdy něco víc. Každopádně dneska odjíždím na 4 dny, takže v nejbližší době nic nebude ;)
Ať se líbí! Snad to bude alespoň trošku něco novýho... rozhodně je to U MĚ něco novýho :)
PS: Je to takový lehce hektický občas, jedna myšlenka jen volně přechází v druhou, ale přesně tak to člověku v hlavě šrotuje, ne? Podle mě jo :D

Stál pod okny penzionu. V bezvětří. V noci zářícího měsíce. Nemusel nastrahovat uši, aby slyšel cukrování dvou hrdliček.

„Miluju tě, Eleno.“

„Vždycky tě budu milovat, Stefane.“

Pak se ozvalo nechutné mlasknutí, jak se jejich přeslazené rty spojily. Alespoň že utichlo to nervy drásající vrkání. Zpřelámal by tomu holoubkovi křídla. Zakroutil by mu krkem a zobák zabodl do srdce. Potom by holubice patřila jemu. On by ji naučil lítat. Ukázal by jí, co to znamená být volná. A mocná. A pak, možná, by ji učinil svou princeznou. Princeznou temnot. Už by nebyla bílou. Černá, ta by jí slušela. A on věděl, že to v sobě má. I ona to musela cítit. Nebýt jeho hloupého bratra, neskrývala by to. Kdyby tak byl na jeho místě. Po boku krásné Eleny. Světlá na povrchu, temná uvnitř. Chápal, proč ji nazýval andělem. Vypadala tak. Kdyby se jen nechala vést jeho šepotem linoucím se ze tmy. Každou její noc by mohl rozjasnit hvězdami. Byla jako on. Jen jí to připomenout. Vystrnadit Stefana z její hlavy. Pak by se mu odevzdala.

Jeho mysl přehlušily tiché vzdechy.

„Eleno…“

„Stefane, prosím.“

„Nemůžu.“

„Nenuť mě to opakovat.“

Hlasy utichly. Jen Elenino srdce bubnovalo do rytmu jasného večera. A pak se ozvalo sotva slyšitelné prasknutí. Jako když přetrhnete vlas. Nebo zanoříte špičáky do žíly mladé dívky.

Zaskřípal zuby. V nose ho zalechtal pach Eleniny krve. Bohužel smíšený se slinami jeho bratra. Musel se hodně přemáhat, aby nevtrhl nahoru do pokoje, neodstrčil toho požírače veverek a nevzal si to, co mu právem náleželo. Ano, právem! Elena měla být jeho. To jemu měla patřit její láska. To on mě být tím, kdo jí drží, komu by vběhla do náručí. Hodila se k němu. Ale Stefan ji našel první a všechno zkazil. Úplně jí vymyl mozek tím svým kňouráním a sebezapíráním. Pobláznil ji svou čistou láskou, která hladila a hřála. On jí mohl nabídnout něco lepšího. Pohltil by ji jako samotné plameny toho nejžhavějšího ohně. Ano, pohltil, to bylo to správné slovo. Splynul by s ní a stali by se jedním plamenem, který by sežehl každého, kdo by se mu postavil do cesty.

„Jsi v pořádku, andílku?“

„Ano, jsem. Jen se mi trochu motá hlava.“

„Přinesu ti sklenici vody.“

Sklenici vody. Dal bych ti svou krev a potom zlomil vaz, má plavovlasá krásko! To by tě vyléčilo. To by tě přivedlo k rozumu. Ke mně. K temnotě, protože, a ty to víš, od té nejsem nikdy daleko. A ani ty bys nemusela být, kdybys zhasla to zpropadené světlo! Už nikdy bys nebyla sama, protože bychom ti byli na blízku. Já a temnota. Noc a hvězdy. Krev a smrt. Každou slzu, kterou bys vyronila, bych proměnil v karmínově zbarvenou růži a pak bych tě do nich oblékl. Má bělostná princezna temnot v rudém…

„Už musím jít.“

„Nemám tě doprovodit?“

„Ne, pojedu autem. Nic se mi nestane, neboj.“

„Slib mi, že budeš opatrná.“

„Slibuji,“ políbila ho letmo na rty.

„Uvidíme se zítra.“

Krutý úsměv obsadil jeho tvář. Schoval měsíc i s hvězdami zpátky do kapsy a rozvířil černou mlhu svými havraními křídly.

Jen počkej, Eleno. Brzy zjistíš, že já jediný v tobě dokážu probudit věci, které po celý tvůj dosavadní život spaly. Budeš moje. Po dobrém nebo po zlém, než napadne první sníh a zima už přichází, Eleno…

A tohle je ta zmiňovaná dokonalá písnička. Snad jsem vybrala zvukově alespoň trochu kvalitní video ;)

Červené věty jsou ty, který jsem tak nějak vpasovala do povídky.

Despite the lies that you're making
Your love is mine for the taking
My love is
Just waiting
To turn your tears to roses

Despite the lies that you're making
Your love is mine for the taking
My love is
Just waiting
To turn your tears to roses

I will be the one that's gonna hold you
I will be the one that you run to
My love is
A burning, consuming fire

 R: No!
You'll never be alone
When darkness comes I'll light the night with stars
Hear the whispers in the dark
No
You'll never be alone
When darkness comes you know I'm never far
Hear the whispers in the dark
Whispers in the dark

You feel so lonely and ragged
You lay here broken and naked
My love is
Just waiting
To clothe you in crimson roses

I will be the one that's gonna find you
I will be the one that's gonna guide you
My love is
A burning, consuming fire

R: 2x

Whispers in the dark [x3]

Pokračovat na další kapitolu