3. kapitola

Komentář autora - k dnešku: Mamčo božíííí, já bych spala. Včera se sešlo v hospodě asi 30 spolužáků (+ pár lidí navíc) a po dlouhý době jsem se kapku opila... takže jsme po sobě s kámošem flusali vodu (docela ve velkym, měla jsem rozmazanou řasenku :D), zpívalo se a mluvila jsem ještě víc z cesty než obvykle a všici se mi smáli :D Jako bylo to dobrý, až nezvykle dobrý, ale šla jsem spát v 1 a vstávala v půl sedmý... takže až to tu dopíšu, tak jdu spát, protože dneska se jde pít znova... proč já to dělám? Já abstinent a asociál? :( :D No jo vlastně, protože neumím říkat ne a když na mě tlačili asi 3 lidi, tak to bylo prostě moc a nedokázala jsem odmítnout. Sakra! :D :/

Komentář autora - k blogu: Tohle je poslední kapitola, kterou zveřejňuju. Dávám ji dneska, protože o víkendu jsem pryč a v pondělí možná taky, těžko říct :D. Další budou až někdy v srpnu, spíš ke konci. Nebo alespoň takový je plán :D. O prázdninách tu najdete možná tak nějaký moje zážitky a myšlenky z dovolený, MOŽNÁ nějaký fotky a opravdu jenom MOŽNÁ nějaký jednorázovky, krátký kapitolovky nebo prostě něco literárního, nezaručuju že fanfiction.
Takže přeju hezký prázdniny ;)

Komentář autora - k povídce: Na scénu přichází nová postava, kterou mělo hodně lidí rádo, ale... já nevím, mě nikdy nijak neuchvátila :D Nestihla jsem si na ní pořádně vytvořit názor. A nezapomeňte si přečíst místo a datum!!! Nebude to totiž Itálie, 2032 ;)
Jo a jen tak mimochodem, i hodně opožděné komentáře mě potěší ;)

Brazílie, 2029

„…a dnes si tuto událost připomínáme Dnem nezávislosti. To je pro dnešek všechno, uvidíme se ve čtvrtek. Nashledanou,“ rozloučil jsem se se svou třídou a pozavíral všechny rozevřené složky na notebooku.

Byl to dobrý nápad, jít učit na vysokou. Bavilo mě to, byl jsem v kontaktu s okolním světem a zcela plně mě to zaměstnávalo. Už jsem málem zapomněl, jaké to je, těšit se na víkend.

„Ehm, ehm, ehm, mohu se vás na něco zeptat, pane profesore Salvatore?“

Zvedl jsem hlavu k majitelce toho příjemného ženského hlasu a málem neuvěřil vlastním očím.

„Lexi?!“

„Nešel byste s jednou několikasetletou dámou v dobré kondici na ledovou kávu a ovocné palačinky? “ Usmívala se, až se jí v baculatých tvářích tvořily ďolíčky.

„Co tady děláš? Jak jsi mě našla?“

„Sakra, to se neumíš ani trošku vžít do role?“

„Ne, když přede mnou stojí má nejlepší kamarádka, kterou jsem neviděl - už ani nepamatuju - tak si nedokážu na nic hrát,“ oplatil jsem jí úsměv a pevně ji objal. Pak jsem od ní poodstoupil a prohlédl si ji.

Vypadala pořád stejně. Dlouhé blond vlasy měla zapletené do copu a přehozené přes levé rameno. V oříškově hnědých očích se dalo číst, co má za lubem, ale bylo toho tolik, že jsem neměl šanci to všechno rozluštit. Na sobě měla bledě modré tílko za krk a krátkou šedivou sukni.

„Šlo ti to dobře, ani jsem neusnula.“

„Vážně? Tak to jsem asi zklamal očekávání většiny svých studentů. Někdy mám pocit, že si sem jdou jenom schrupnout.“

„Znáš je, lidi. Jsou dobří jenom k snětku,“ ušklíbla se, ale já její nadšení nesdílel. Všimla si toho.

„Á, no jo vlastně, ty máš tu svou zvířecí dietu. Ještě pořád tě to nepustilo?“

„Ještě pořád ne.“

„No, vždycky jsem obdivovala tvoje sebeovládání. Teď ale sundej tu vele důležitou masku dospělého muže a ukaž mi toho starého Stefana, který se mnou házel pytlíky s vodou z Eiffelovky na kolemjdoucí,“ praštila mě přátelsky pěstí do paže.

„Rád bych, ale bude to chvíli trvat.“

„Pokusím se ten proces urychlit. Co bude s tou kávou a palačinkama?!“

„Jasně, jen to tu povypínám a můžeme jít,“ zavřel jsem laptop, smazal tabuli, zhasnul a zavřel.

***

„Máte vybráno?“

„Ano. Dáme si dvě ledové kávy, jednu palačinku s jahodami a jednu s lesními plody.“

„U-hm, hned to bude,“ řekl číšník a svižně odkráčel do kavárny.

Bylo to horké odpoledne, ale díky osvěžujícímu větříku snesitelné. Sedli jsme si s Lexi na zahrádku pod slunečník a vyčkávali.

„Jak ses dozvěděla, že jsem v Brazílii?“

„Jsi docela slavnej. Nezabralo mi to ani pět minut, než jsem tě našla na googlu. Vaše škola má moc hezký webovky.“

„A co že tak najednou? Narozeniny mám až za půl roku.“

„Hej! Můžu tě snad navštívit, kdy se mi zachce, jsme přeci přátelé, ne?“

„Vždyť já si nestěžuju. Jsem rád, že jsi tady.“

„No to bych prosila! A co je nového v tvém samotářském životě? Prosím tě řekni mi, že ses zamiloval, a že ta holka - nebo klidně i kluk! - nemá dlouhý hnědý vlasy a nevinnej obličejíček.“

Uhnul jsem pohledem a skousl si ret. Naštěstí nebo možná bohužel jsem nenarazil na další dvojnici, ale mé srdce bylo stále připoutáno k té jediné. Elena. Jen pouhé pomyšlení na ni mě soužilo a těšilo zároveň. Bylo to opojné UTRPENÍ.

„Do nikoho jsem se nezamiloval.“

„Ale zamilovaný jsi, že je to tak?“

„To ano.“

Lexi se zády opřela o svou židli a těžce si povzdechla. „Víš, že bych tě mohla donutit na ní zapomenout, kdybys chtěl.“

„Víš, že bych tě za to do smrti nenáviděl.“

„Žiješ nekonečnej příběh, můj milý příteli. Já jenom chci vidět happy-end.“

„Ještě není všechno ztraceno.“

„Jasně. Možná jí znovu rupne v bedně a uvědomí si, že miluje vlastně tebe, odejde od tvého sadistického, namyšleného bratra a ty jí ještě přivítáš s otevřenou náručí.“

„Nebuď k nim tak nenávistivá,“ pokusil jsem se jí uklidnit a odendal ze stolu své knihy, aby se tam vešla přinesená káva. „Děkuju,“ usmál jsem se na servírku.

„Nemůžu si pomoct. Nesnáším je za to, co ti udělali.“

„Nebyla to jejich chyba.“

„A čí teda?“ Rozhodila nepříčetně rukama.

„Lásce neporučíš,“ povzdechl jsem si a vytáhl z kapsy vibrující telefon. Neubránil jsem se blaženému úsměvu.

„Ale ne!“ zaskučela Lexi a zvrátila hlavu dozadu. „My o mrše…“

„Ahoj, Eleno!“

„Nazdar, Stefane. Neruším?“

Podíval jsem se na Lexi. Tvářila se při nejmenším vražedně, ale jako na zavolanou se objevil číšník s palačinkami a to rozjasnilo její zasmušenou tvář.

„Jistěže ne. Co potřebuješ?“

„To ti nemůžu zavolat jen tak? Optat se, jak se máš, co je nového, a tak?“

„Promiň,“ uchechtl jsem se.

„To nic. Tak jak se ti daří? Kde teď bydlíš?“

„Mám se skvěle. Učím na vysoké v Brazílii, dějiny Ameriky a taky tak trochu umění. Právě teď sedím s Lexi v kavárně.“

„Lexi je tam s tebou? No tak to je paráda. Řekni jí, že jí moc pozdravuju!“

„Vyřiď jí, že si kvůli mně nemusí hrát na zdvořilou. Já jí to stejně nežeru,“ zamumlala Lexi s plnou pusou.

„Taky tě - “

„Nejsem hluchá, Stefane,“ odvětila mile.

„Co ty a Damon?“ Snažil jsem se ze všech sil znít upřímně.

„Jo, všechno v pořádku. Našel si práci. Bude dělat nějakého manažera ve zdejší firmě. Není nijak velká, ale dobře platěj. No a já teď studuju žurnalistiku a snažím se nepodvádět, ale je to těžší, než jsem si myslela.“

„Ty to určitě zvládneš, andílku.“

„Andílku - pche! Ta zrovna.“

„Jste pořád v Itálii?“

„U-hm. Tady na samotce o nás nikdo neví a nechce se nám odtud.“

„Už to skonči,“ odfrkla si Lexi a otřela si pusu do ubrousku. Náhle mi hlavou proběhla legrační scénka, jak jí ten ubrousek cpu až do chřtánu. Elenin hlas mě však probral.

„Mohl bys nás někdy zase přijet navštívit. Víš, že jsi tu vždycky vítán.“

„To by bylo fajn. Určitě se ještě ozvu.“

„Dobře. Ráda jsem tě slyšela. A tebe taky, Lexi! Stefan potřebuje společnost.“

„Nesnaž se mi lichotit. Stejně tě nikdy nebudu mít ráda.“

„Měj se, Stefane!“ Rozesmála se a mé srdce poskočilo. Tolik mi chyběla.

„Ty taky, Eleno,“ zavěsil jsem a schoval mobil zpátky do kalhot.

„Nejradši bych ti dala pár facek, ale asi by to nepomohlo.“

„Už jsi to přece zkoušela, pamatuješ si na to?“

„Opakování je matka moudrosti,“ pokrčila rameny a semkla brčko mezi rtíky.

„Tak mi pověz zase ty něco o sobě,“ pobídl jsem ji.

„Co bys chtěl slyšet? Chlapi mě štvou, práce mě nebaví, procestovala jsem už celej svět…“

„Jak dlouho se zdržíš?“

„Jak dlouho mě sneseš?“

„Klidně celou věčnost,“ usmál jsem se, opřel si lokty o stůl a předklonil se. Udělala to samé a cvrnkla mě prstem do nosu.

„Tak to jsi neměl říkat!“

Stefanova píseň :) Hrozně jsem si ji oblíbila a zrovna se mi hodila do příběhu. Jinak moc neposlouchám to, co zrovna frčí... vlastně vůbec neposlouchám rádio :D

... Kam se poděly ty časy, andílku? Celé je to špatně

Co se stalo s našemi plány?

Vím, že je těžké si vzpomenout,

jací jsme bývali

Ale to, že nejsi vedle mě,

je ještě těžší

Podle tebe je pozdě něco napravovat,

ale je i příliš pozdě to alespoň zkusit?

Všechno jsi to promarnila,

všechny naše mosty shořely

Promrhal jsem tolik nocí,

ale ty jsi zhasla světla,

Jsem jako v tranzu

nechala jsi mě zaseklého v době,

kdy jsme to nazývali láskou,

ale i v ráji zapadá slunce, že?

...

Kdyby existovalo nějaké "šťastně až na věky"

Pořád bych tě jen takhle držel

...

Já myslím, že to sedí úplně dokonale ;)

PS: Na moje lehce osobitý překlady jste snad už zvyklí :D 

Pokračovat na další kapitolu