2. kapitola

Komentář autora: Ze začátku špetka romantiky, pak obrátíme list :). Čtěte tu druhou část vážně pozorně, jinak se ztratíte. Byl to pokus o takovou tu dramatickou scénu, při který máte ten děj přímo před očima. Tak mi pak dejte prosím vědět, jak na vás ta scéna působila :) Pochopíte, kterou myslím, je nejzdlouhavější a měla by být nejpůsobivější :D

Btw, jestli jste se divili při první kapitole, tak si nedovedu ani představit, jak se budete tvářit na tohle :D

Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se kolem. Mírný teplý větřík rozechvěl listy olivovníků a zanesl ke mně melodii linoucí se z odlehlé restaurace, jinak panovalo všude ticho. Zavěsila jsem se do Damona a kráčela s ním dlážděnou ulicí k náměstí.

„Co říkáš na támhle tu v tom tyrkysovým tílku? “ broukl mi můj společník do ucha a nenápadně kývl hlavou směrem k zahrádce, kde mladá bruneta popíjela s přáteli víno a příliš hlasitě se smála.

„Je tam se svými kamarádkami. Nebude se jí chtít jen tak odejít.“

„Nebylo by to jen tak, vylákal bych ji.“

„Nevím, nelíbí se mi. Navíc dělá strašnej kravál, zburcovala by celou Itálii, až bychom ji začali nahánět,“ ohrnula jsem nos a zatahala Damona za rukáv, abych ho přiměla opět k chůzi.

Pokračovali jsme tedy dál přes náměstí, které bylo provoněno nejen pizzeriemi ale i magnóliemi, které poskytovaly stín znaveným obyvatelům v horkých odpolednech. Damon se mi vyškubl, stoupl si na lavičku, natáhl ruku k větvím stromu a utrhl velký bělostný květ. Vrátil se ke mně a zasunul mi ho do vlasů.

„Čím jsem si to zasloužila?“

„Tímhle,“ ušklíbl se a velmi něžně mě políbil.

I po dvaceti letech mi z jeho doteků naskakovala husí kůže. Bylo to až neuvěřitelné, jak moc pro mě znamenal, jak moc jsem ho potřebovala. Nemohla jsem ani pomyslet na to, že bych o něj přišla. Můj život bez jeho hedvábných rtů, jeho měkkých vlasů, zářivých očí, bez jeho neutuchající vášně a starostlivosti, humoru a uštěpačných poznámek by neměl smysl.

„Tak jdeme, už začínám mít pořádnou žízeň.“

Procházeli jsme hlavní ulicí, ze které vedlo několik úzkých odboček k domům nebo dál do labyrintu. Kus před námi jsem zahlédla muže, který vycházel pravděpodobně ze svého obchodu, protože shrnoval stříšku a chystal se zavřít dveře.

„Co támhle ten?“ Šťouchla jsem Damona loktem.

„Chlap?“ Zašklebil se nesouhlasně.

„Ti aspoň většinou neřvou o pomoc.“

„Ale taky nejsou tak hezky vystrašení.“

„A je snazší je nalákat a přimět ke spolupráci. Nedokážou se udržet, když viděj mladou signorinu, jako jsem já.“

„Ale - “

„Navíc posledně jsi vybíral ty, vzpomínáš si? Teď je řada zase na mě!“ Zastavili jsme a ztišili hlas, aby nás naše kořist neslyšela.

„Jsi zlá.“

„A ty zase sobec.“

Muž se k nám pomalu ale jistě blížil. Museli jsme si pospíšit.

„Bereme tohohle a tečka. Teď upaluj, nepůjde za mnou, když tě uvidí.“

„Už si mě všimnul. Budeš si asi muset nějak poradit,“ ušklíbl se triumfálně.

Neměl k tomu však důvod, protože já už plán měla. Napřáhla jsem se a vlepila mu pořádnou facku. Pak jsem spustila dlouho řadu italských nadávek, aby nám ten chlap rozuměl.  Řekla jsem mu něco v tom smyslu, ať mě nechá na pokoji a táhne do háje. Damon se nenechal dlouho pobízet a rovněž mi od srdce pověděl pár prudkých slov. Potom se otočil a naštvaně odešel. Obrátila jsem se k našemu divákovi, který ztuhl a rozpačitě si mě prohlížel. Smutně jsem se na něj usmála a dala se do kroku. Po pár metrech jsem se ohlédla. Měl stejnou cestu, takže šel za mnou. Rozpustile jsem se ušklíbla a rozesmála se. Párkrát jsem se zatočila, až se mi rozevlály šaty a odhalily opálené nožky. Víc jsem nepotřebovala. Zabočila jsem za roh a opřela se o zeď. Muž pokračoval klidným krokem, nezrychlil. Když došel na místo, kde jsem se mu ztratila, zavadil o mě pohledem, trochu překvapený, že tam stále stojím. Byl naprosto obyčejný, typický Ital. Tmavé, kudrnaté vlasy, snědá pleť, černé oči za nenápadnými brýlemi a husté obočí. Mohlo mu být něco kolem třiceti, na sobě měl bílou košili, hnědou vestičku a dlouhé plátěné kalhoty.

„Buona sera, segnore,“ mrkla jsem na něj a se smíchem se opět rozeběhla.

Tentokrát už musel přidat, aby mi stačil. Proháněla jsem se úzkými uličkami a neustále kontrolovala, jestli mě následuje. Zakřičel, ať na něj počkám, ale já mu jen zamávala a opět se mu ztratila. Došel na rozcestí a nevěděl kudy. Rozhlížel se všude možně, až si všiml bílého kvítku na chodníku po jeho pravé straně. Sebral ho a vydal se tím směrem. Na konci ulice se nacházelo malé dětské hřiště. Houpala jsem se na houpačce, zatímco se černý havran snesl na její konstrukci. Muž si ho však nevšímal a rozešel se ke mně. Pták bojovně zakrákal a pleskl ho křídly po hlavě. Chvíli tam spolu zápasily a já měla zatím dostatek času opět utéct. Konečně Damona setřásl a mohl pokračovat v cestě. Tyhle tak zvané prdelky byly pro lov vážně ideální. Snadno se v nich člověk ztratil a zvyšovaly v něm pocit stísněnosti. Využila jsem své upíří rychlosti a prohnala se kolem něj. Nechápavě se ohlédl a potom pokračoval v cestě. Vrátila jsem se a několikrát ho obkroužila. Celý se orosil, ale když zaslechl můj zvonivý smích, vzpamatoval se. Převtělila jsem se do své levhartí podoby a dovolila mu, aby zahlédl část mého ocasu. Schovala jsem se za popelnice a tiše vrčela. Bázlivě přešlapoval v kruzích a nevěděl kam dál. Připravila jsem se k výpadu. Přikrčila jsem se a tlumeně zařvala, abych neprobudila spící měšťany. Ital sebou polekaně trhl a nevěřícně na mě vyvalil oči. Řítila jsem se k němu. V poslední chvíli se sehnul a já ho mohla bez problémů přeskočit. Zahnula jsem za roh a vzala na sebe druhou podobu, tu, po které toužil. Hlasitě jsem se rozesmála, abych ho povzbudila, přiměla vstát a hnát se za mnou. To už se však do hry opět vložil Damon. Zezadu do něj strčil a nebožák padl. Pak se upír opět ztratil. Můj pronásledovatel se vyškrábal na nohy a těžce oddechoval. Zjevila jsem se mu ve své kráse jako mlžný přízrak. To mu dodalo odvahu pokračovat. Zastavila jsem se uprostřed ulice. Stála jsem k němu zády. Doběhl ke mně a za rameno mě k sobě otočil. Mile jsem se na něj usmála a pohladila ho po tváři. Celý však pobledl, když si všiml mých rudých očí. Zalapal po dechu a začal ustupovat. Do něčeho narazil. Obrátil se k tomu čelem a spatřil muže krásnějšího než všechny obrazy světa. Donutila jsem ho od něj odtrhnout pohled. Spokojeně jsem předla, zatímco jsem se mu třela o nohy. Zděšeně vykřikl, ale ani se nepohnul. Zvedla jsem k němu své oči a zvědavě si ho prohlížela. Potom jsem stáhla uši a prskla na něj. Stál tam mezi námi ochromený hrůzou. Sekla jsem ho drápy přes stehno, ale téměř ho nezranila. To ho probralo. Proklouzl kolem Damona a prchal jako o život. Nechali jsme ho chvíli bloudit uličkami a bažili se na jeho zoufalství.

„Připravená to skončit?“

„Že váháš.“

Díky zostřeným smyslům jsem dokázala relativně přesně odhadnout, kam mířil. Sedla jsem si na práh jednoho domu a vyčkávala. O pár vteřin později dorazil na naši nesmluvenou schůzku. Postavila jsem se mu do cesty. Zastavil se. Byl celý zpocený, schvácený, zmatený, vystrašený. Nedovedete si ani představit, jak opojný pocit to ve mně vyvolávalo. Obezřetně na mě upíral své oči a nevěděl, zdali mi může věřit. Věnovala jsem mu svůj nejnevinnější úsměv a vzala ho za ruku. Udělala jsem pár kroků vzad a opřela se o stěnu. Muž si mě toužebně prohlížel a nijak se nebránil, když jsem si ho přitáhla těsně k sobě a laskala ho na krku. Dovolila jsem mu tápat po mém těle, dlužila jsem mu to. Odhrnula jsem mu límeček a hladově se do něj zakousla. Trochu sebou škubl a zaskučel, ale nebránil se mi. Damon k nám pomalu přistupoval. Stoupl si za muže a zahryzl se do něj z druhé strany. Pomalu mi těžknul v náručí, a tak jsem přestala. Damon polkl ještě několik doušků a převzal ho ode mě. Položil ho na chodník a věnoval mi dlouhý pohled. Vzrušení z lovu se přeměnilo ve zcela jiné vzrušení a už jsem netoužila jen po krvi. Přivítala jsem Damona ve své blízkosti a vrhla se na něj. Drtil o mě své rty, které se šíleně smýkaly kolem mých, zbylá krev se mísila s našimi slinami. Přitlačil mě ještě hruběji ke zdi a vyhrnul šaty. Chtěla jsem pokračovat, chtěla jsem ho v sobě cítit, ale ozvalo se mé svědomí a má lidskost mi pištěla v uších jako brzdící vlak.

„Počkej,“ vydechla jsem zmámeně.

Dostal lepší nápad. Stáhnout mi kalhotky.

„Damone, počkej! Ten muž!“ snažila jsem se ho přimět uvažovat.

Zmateně na mě zamžoural. Pak shlédl k našim nohám a vzpomněl si. Přidřepl si k němu a dal mu napít své krve. Párkrát ho poplácal po tváři, aby získal jeho pozornost, a pak mu odrecitoval poupravený scénář toho večera.

„Šel jsi domů z práce, když jsi narazil na tuhle extrémně žhavou šťabajznu. Pozvals ji na skleničku, slovo dalo slovo a už jste si to rozdávali u zdi na ulici. Domluvili jste se, že jednou to stačilo, a spokojeně sis šel lehnout, abys o tom mohl zejtra všem povyprávět, jasný?“

Nechali jsme ho tam a odešli.

„Extrémně žhavá šťabajzna?“ Povytáhla jsem jedno obočí.

„Popsala by ses snad jinak?“

„Hmm, ani ne,“ ušklíbla jsem se a začala si poskakovat.

Výčitky svědomí z ubližování lidem mě už dávno netížily. Ze začátku to pro mě byl problém. Odsuzovala jsem to a neustále jsem Damonovi vysvětlovala, jak je to špatné, a on mi zase dokolečka opakoval, že je to pro nás prostě přirozené, že mě přeci nenutí nikoho zabíjet, jen se trochu vybít. A bylo to tak, ale uvědomila jsem si to, až když jsem zabila jednoho z našich sloužících. Měl nám přivézt z nemocnice krev, jenže zdravotní sestra, kterou jsme ovlivnili, aby nám ji poskytovala, onemocněla, a tak se vrátil s prázdnou. Příšerně jsem se rozčílila, hlad a vztek převzali kontrolu a donutili mě toho člověka napadnout. Bylo to hrozné. Málem jsem se pozvracela při pohledu na jeho zohavené tělo. Potom jsem dala Damonovi za pravdu a přistoupila na tyhle jeho hry. V závěru jsme nedělali nic zas až tak hrozného. Ano, děsili jsme lidi k smrti, ale na oplátku jsme jim poskytovali příjemné vzpomínky. A víte, jak úžasný pocit to byl, když se ve mně probudil lovec, strach mé oběti zaplavil celou mou mysl a její horká krev se mi rozplynula na jazyku? Nevíte. Ale věřte mi, že je to silné a vždy mě to uchvátí. Je to nenahraditelné, nepostradatelné. Stefan tohle nikdy nepochopil. On znal jen masakrování, nebo krmení se na zvířatech, nic mezi pro něj neexistovalo. Snad na to sám jednou přijde, ale pochybuji.

Nasedli jsme do našeho luxusního sporťáku a zamířili si to k naší luxusní vile. Tomu se říká luxus.

Pokračovat na další kapitolu