2. kapitola

Komentář autora: V týhle části by se měly objevovat věty snad jenom z mojí hlavy. Akorát menší veršovačka možná někomu připomene, jak Damon něco básnil Eleně. Ale moje verze bude jiná, už jenom proto, že tu knižní si nepamatuju a nechci ji hledat :D Myslím, že tam bylo: (něco, něco,) líbal jsem Elenu :D
Je tam jedna věta ve francouzštině (a jedna v angličtině, ale tu přeloží každej), hodně jednoduchá a na konci povídky přeložená i s výslovností, i když byste si ji dokázali domyslet sami ;)
Ať se líbí, místy mi přijde odfláklá, i když není :D

Kola Elenina vozu se pokojně otáčela na šotolinové lesní cestě. V autě slabě vyhrávalo rádio. Plavovláska pokyvovala hlavou ze strany na stranu do rytmu písně a pobrukovala si chytlavou melodii. Měla skvělou náladu. Jako pokaždé když viděla Stefana. Svou životní lásku. Jen ta tma jí lehce znepokojovala. Byla tak hustá. Záři dálkových světel pohlcovala už po pěti metrech. Nepohnul se ani lísteček. Vzduch byl dusný. Ticho před bouří, myslela si. A pak se před ní skácel strom. Vytřeštila oči a rychle sešlápla brzdový pedál spolu se spojkovým. Přeci jen se nárazníkem dotkla mohutného kmene a vozidlo poskočilo. Ona však byla v pořádku a mít volnou cestu, byla by schopná pokračovat v jízdě. Dopřála si hluboký nádech a výdech a vystoupila. Prohlédla si čumák auta. Byl jen škrábnutý a trochu pomačkaný, nic vážného. Co jí vadilo víc, bylo, že strom se nedal nikterak objet. Myšlenku na to, že se ho sama pokusí odstranit, okamžitě zahnala. Měla dvě možnosti. Vrátit se do penzionu nebo jít pěšky domů. Nebo zavolat odtahovou službu. Nebo přespat v autě. Vždycky nalézala mnoho řešení. Vypnula motor, vytáhla klíčky ze zapalování a zamkla. Opatrně přelezla přes větevnatý kmen a poslepu se vydala domů. Ještěže cestu znala tak dobře. Jen ta tma. Už neviděla ani na těch pár metrů. Bylo to zvláštní. Pohybovat se v ničem. Cítila ještě větší lítost nad slepými lidmi. Přesně takhle oni vnímají každý den.

Eleno…

Polekaně trhla hlavou a otočila se. Nikde nikdo. Uvolnila napjaté svaly a semkla rty. Jen klid, Eleno. Jsi naprosto sama v černém hlubokém lese. Bylo by spíš divný, kdyby si s tebou tvá vlastní fantazie ani trochu nezahrávala. A tak pokračovala v cestě. Zapla si koženou bundu až ke krku. Nebylo teplo. Dusno, to ano. Přitom však mrazivo. Bylo to zvláštní počasí, ale nechtěla nad tím přemýšlet. Nahánělo jí to hrůzu.

Máš strach?

Tentokrát se nezastavila. Raději přidala do kroku.

Eleno, pozor. (Neznělo to moc varovně.)

Přes cestu vedl odvodný kanál, dost hluboký na to, aby se v něm zasekla Elenina noha a kotník se zkroutil do nepřirozené polohy. Neupadla však, ani si ho nepohmoždila. Palčivá bolest po pár našlápnutích odezněla. Za to ten zlověstný hlas neutichal. A tentokrát zněl pobaveně.

Říkal jsem ti to.

„Nech mě být!“ zamumlala vztekle.

Nebuď hned tak nedůtklivá.

Zacpala si uši. Už ho dál nechtěla poslouchat. Dala se do běhu. Vlasy za ní vlály jako závoj. Nebo spíš jako pochodeň, protože byly jedinou světlou věcí, která alespoň trochu rozptylovala temnotu.

Ublížíš si.

Věděla, že má pravdu. Nic neviděla a už ani neslyšela odezvu vlastních kroků. Pokud sejde z cesty, a ona věděla, že je to více než pravděpodobné, ztratí se. Po pravé straně byl docela prudký sráz. Ne po celé délce silnice, ale o to byl zákeřnější.

Pošetilá…

Nedbala toho. Hlavně se odsud musí dostat co nejrychleji pryč. Do bezpečí. I nebezpečným způsobem. Jakýmkoliv způsobem!

Plnou rychlostí to napálila do něčeho, co bylo větší než ona. S heknutím se od toho odrazila a spadla na zadek. Zůstala sedět a těžce oddechovala. V tu ránu byla tma barevnější přes všechny ty mžitky, které se jí vytvořily před očima. Jako večerní duha. Což byla blbost. Bez světla přece duha nevzniká.

Přemýšlela, do čeho to vrazila. Že by strom?

Zaskřípal štěrk, jako když po něm někdo přejede podrážkou.

Trhla sebou a zatajila dech. Snažila se zaostřit, ale marně. Napřáhla tedy ruku před sebe. Jen pomalu a opatrně. Nemusela ji ani moc natahovat a prsty se dotkla něčeho hebkého a ledovějšího než vzduch. Jakmile se s tím střetla, okamžitě vracela ruku zpět. Její okamžitě ale nebylo dostatečně rychlé. Něco jí lapilo.

„A nedá si říct a nedá si říct,“ řekl někdo výsměšně.

„Pusť!“

„Jak je libo.“

Neznámý ji vytáhl na nohy a povolil stisk. Opět si připadala sama, ale věděla, že neodešel, i když neměla jedinou známku jeho přítomnosti.

„Pronásleduješ mě?“

„Já bych to nazval spíš pozorováním.“

„Ukaž se!“ poručila.

Hleděla před sebe. Normálně by se její oči tmě už dávno přizpůsobily, ale tohle nebyla obyčejná tma. Někdo nechtěl být viděn a ona věděla, že to někteří mohou zařídit.

Vzduch se pročistil. Mírný vítr rozptýlil temnotu a před ní se vylupovala mužská silueta. Na vteřinku vzhlédla k nebesům. Černá přecházela v tmavou modř a měsíc s hvězdami opět zaujal své místo. Pak se vrátila ke svému společníkovi. Musel udělat krok vpřed, aby se zprostil stínů. Přesto však dokázala rozeznat jen jeho tvář. Andělsky krásnou, smrtelně bledou, pekelně krutou a neodolatelně tajemnou. Ale především jí dobře známou.

„Damone,“ zavrčela.  

„Čekala jsi snad někoho jiného?“ Pozvedl obočí a dál se drze usmíval.

„To všechno ty!“

„Já a jenom já.“

„Ty, ty, zmetku! Mohla jsem umřít, kdybych jela rychleji a nevšimla si toho stromu.“

„Ne, nemohla,“ odpověděl klidně a jeho úsměv opadl. Elena se trochu uklidnila a spolkla alespoň část svého hněvu. „Tak na co čekáš?“ zeptal se s jistou samozřejmostí.

„Cože?“ nechápala ho.

„Chceš jít přeci domů, nebo ne?“

„Ano, to chci.“

„Tak jdeme,“ kývl mírně hlavou a měl se k odchodu.

„Nebylo by snazší, kdybys odklidil ten strom z cesty a já v pokojí odjela svým autem?“ Založila si ruce na prsou.

Natočil k ní jen svou tvář. „Snazší by to bylo jedině pro tebe a na tom mi, má milá, zas tolik nesejde.“

Naštvaně přimhouřila oči. Ve tmě se zableskly Damonovy bělostné zuby a pak už zase neviděla nic, protože se k ní otočil zády. Černé vlasy, černá bunda, černé džíny a černé boty. Černá duše a černý smysl pro humor, doplnila si Elena v duchu Damonovu celoroční a jedinou kolekci. Pak vyšla za ním, ale držela si odstup.

Byl zticha a ona se nemohla rozhodnout, jestli jí to rozčiluje nebo uklidňuje. Jeho hlas byl zrádný. Byl jednou z jeho nejsilnějších zbraní. Vždycky s ní dělal podivné věci.

Plně se soustředila na jeho pravidelně se zvedající a zase klesající podrážky, když promluvil tím svým podmanivým, ošidným tónem:

„Jako dva poutníci kráčejí lesem,

Zlý upír a dívka omdlévající děsem.“

Odmlčel se a věnoval jí rozjařený pohled přes rameno. Beze špetky emoce mu ho oplatila a pak uhnula. Vrátil tedy hlavu do původní polohy a pokračoval.

„Elle est jolie beaucoup^***,

Her eyes are so blue,

jako kámen v mém prstenu.“

Elena si naštvaně odfrkla. Nechtěla, aby opěvoval její krásu. V žádném jazyce! Nikdy! Zvedla k němu své jiskřivě modré oči. Viděla jeho profil. Díval se někam mezi stromy. Jakoby zapomněl, že je tam s ním.

„Upírova nabídka ji láká,

Ještě však není připravená,

Zatím se s jeho bratrem fláká,

Přitom má na daleko víc.“

Zadíval se jí hluboko do očí, až se jí sevřel žaludek.

„Už raději neříkej nic,“ odsekla mu a on se jen usmál tím pro něj tak typickým způsobem.

Nemohla se dočkat, až spatří svůj domov, až si lehne do své měkoučké postele a zavře okno. Z Damonovy přítomnosti jí naskakovala husí kůže. Byl tak nevyzpytatelný. Věděla, že by ho neměla provokovat, ale nemohla si pomoct. Dokázal v ní probouzet věci, o kterých ani nevěděla, že v sobě chová…  Ale on ji neznal! Ne tak jako Stefan, protože kdyby ano, dávno by přestal plýtvat svým nevyplýtvatelným časem a nechal ji i Stefana být.

Konečně les skončil. Prošli pár uličkami a octli se před Eleniným domem, ve stínu starého stromu. Předběhla Damona a stoupla si k němu čelem.

 „Krásná dívka se s upírem loučí,

Tady se jejich cesta končí,

Její práh nikdy nepřekročí.“

Damona tolik slov překvapilo. Zamrkal očkama a chvíli na ni zůstal civět. Byla na sebe hrdá. Sice nad tím musela chvíli rozmýšlet, ale svůj účel to splnilo. Vzala mu jeho zbraň a použila proti němu. Skvěle, Eleno!

Jenže Damon se tak snadno nevzdával. Nasadil opět svou arogantní masku a udělal k ní několik kroků.

„To jen o její hlouposti svědčí,“ pronesl ležérně a pohladil ji prstem po klíční kosti.

Mírně se zachvěla. Znechucením samozřejmě. Čím jiným?!

„Jeho je však ještě větší,“ zkusila mu oplatit úder.

„Na tu Eleninu nic nestačí,“ zašvitořil a dostal se k ní ještě blíž.

„Vypadni, Damone,“ zasyčela vztekle.

Ohrnul spodní ret a naklonil hlavu mírně ke straně. „Zkazila jsi rým,“ vyčetl jí plačtivě.

„Zkazil jsi mi večer,“ odpověděla a odstrčila jeho nenechavé, štíhlé prsty.

Damonovy oči se zaleskly ocelovým chladem. Takovým tím vražedným, bezcitným. Elena si nemohla pomoct, roztřásla se.

„Dávej si pozor na jazyk, Eleno. Není to jen večer, co dokážu proměnit v noční můru, a tohle byla procházka růžovým sadem,“ řekl tvrdě. Pak jeho tvář opět zjihla. Nebo se spíš zvlnila ve škodolibém úšklebku. „Bojíš se mě. To je dobře. Možná nejsi tak hloupá, jak jsem si myslel.“ Ještě jednou obkreslil podloubí pod jejím krkem a svou ruku stáhl. „Neviděli jsme se naposledy, Eleno. Budeš moje. Už brzy. To ti slibuju.“

Poslední slova vzal vítr a pošeptal je Eleně do ucha. Tvář, která byla ještě před chvílí na dosah, se náhle rozplynula v jasné noci. Jen ledový dotek jakoby neustále hladil její hrdlo. Dělalo se jí z toho nevolno. Rázným krokem vyšla k domovu, zajistila dveře řetízkem a zamkla na dva západy. Nikdy ho nesmí pozvat dál. Ať se děje cokoliv, ať třeba vyhrožuje, že zapálí dům a zabije všechny, kdo ho obývají, nesmí ho pustit, jinak bude navždy ztracená.

                                                                                                                                       

 

^*** fr, výslovnost: Ele žoli boku, význam: Je velmi krásná

Pokračovat na další kapitolu