Spaste duši

Komentář autora: Prozatím jde jenom o jednorázovku. Je to fantasy ne fanfiction. Původně jsem jí ani nechtěla zveřejňovat, vždyť prvotní název zněl Blábol (:D), ale před nedávnem jsem ji poslala na jeden web, takže stejně někde k dostání ASI bude, tak proč ne tady? Protože tady moc lidí "originální" povídky nečte, tak jsem si odpovídala, ale třeba vás nalákám ;)
BTW: Počád by se to mohlo jmenovat Blábol :D
A možná teda někdy sepíšu pokračování. V hlavě mám poměrně dost nápadu (minimálně na 3 rozsáhlé povídky), ale kdy to má člověk psát, že?
Mimochodem, už mám uzavřený známky, proto tak strašně moc spamuju :D
Prosím, dejte tomu alespoň šanci, pokud nejste neúnosně zaneprázdění nebo neumíráte! Jedině v takových případech jste omluveni :D
Jo a ještě něco! Od začátku až po červeně vyznačenou větu (to uvidíte) psalo povídku moje cca 15-16 leté já, zbytek jsem dopsala nedávno.

Vyšla jsem ven, abych si dopřála večerní cigaretu. Nebylo moc teplo, ale já to opravdu potřebovala. Zapla jsem si svůj černý kabát, jak jen to šlo, a lovila v kapse zapalovač. Naposledy jsem se ohlédla po oknech do naší kuchyně, kde právě večeřel můj otec. Kdyby mě tak viděl. Co by mi asi řekl? Lili? Co si myslíš, že děláš? Okamžitě to zahoď, než si tam pro tebe dojdu! Zasmála jsem se pro sebe při představě, jak se s ním hádám. Miluji ho nadevše, ale znáte to, rodiče a děti. Zabočila jsem za roh a blaženě nasála smrtící kouř do plic. Hrozný zlozvyk, já vím, ale k sebepoškozování mám asi sklony. Spodní ret mi zdobí lesklý kroužek a jednu dobu se mi třpytil stříbrný hrot v mém tenkém černém obočí. O propíchaných ušních lalůčcích nemluvě.

Neustále jsem se rozhlížela kolem, jestli mě někdo nesleduje. Nemyslete si o mně nic špatného. Prostě bydlím v méně bezpečné čtvrti. Ne jednou jsem narazila na dost pochybný lidi a kdysi jsem se k podobným málem i přidala. Bylo to v době, kdy zemřela má matka, ale dostala jsem se z toho. Jsem čistá a nehodlám do toho spadnout znovu. Jen to kouření mi zůstalo. Udusila jsem špaček podrážkou a koukla se na mobil, kolik je hodin. Půl desáté večer. Mohla bych se stavit za Beou. Byla mou nejlepší kamarádkou od…no, prakticky odjakživa. Znova jsem se obezřetně rozhlédla a vyšla směrem k jejímu domu. Bydlela v  prostém bytečku nad knihkupectvím. Jako malé jsme se rády proháněly mezi regály a předstíraly, že je to nekonečný labyrint. Ach, dětství. Jak bych se do té doby ráda vrátila. Zazvonila jsem na elektronický zvonek. Nikdo se neozýval. Sakra, už zase šla spát po večerníčku! Nezbývalo mi nic jiného, než se vrátit zpět domů k učení. Brr.

Taťka koukal na televizi a jen matně si povšiml, že jsem se vrátila. „Jsem doma! Musím se ještě učit, tak dobrou noc,“ houkla jsem na něj a svezla se na postel ve svém pokoji. Učit se, to určitě! Zapnula jsem rádio, aniž bych ho vnímala. Potřebovala jsem jen nějakou kulisu. Sedla jsem si na dost široký okenní parapet a opřela si čelo o sklo, nechala myšlenky volně plynout. Asi jsem tak i usnula, protože jsem otevřela oči až v ten moment, kdy můj mobil ječel na celou místnost, že je čas vstávat. A zase do školy. Zatracenej stereotyp! Aspoň že zase uvidím Mika. Jen při myšlence na něj mi začaly hořet tváře a třást se kolena. Bohužel je to můj spolužák, takže si asi dovedete představit, jaké to pro mě je, čelit mu každý den. Šoupla jsem do sebe rychle snídani a spěchala za Beou, která byla nejen moje kamarádka, ale i spolusedící.

Víte, co je na lásce vůbec nejhorší? Že nedokážete ovládat svoje chování. V mém případě ani trochu. A co je ještě divnější, čím víc po dotyčném toužím, tím víc jsem na něj hnusná. Dobrý způsob jak někomu sdělit, že se vám líbí, že? Jednou jsem mu málem přerazila nos. Víte za co? Samozřejmě, že ne. Proč se vlastně ptám? No, zkrátka mi řekl, že si nikdy nevšiml, jak moc sexy jsou moje nohy v tý krátký mini sukýnce. Dobrý, co? Kvůli komu jsem si ji přitom asi koupila? Kdyby to bylo jen na mně, chodím ve volném oblečení. Několikrát se mi stalo, že si mě na ulici lidi spletli s klukem. Napomáhá tomu i fakt, že nemám moc dlouhé vlasy. Teda jak kdy. Rostou mi proklatě rychle a mně se nechce chodit ke kadeřnici každýho půl roku.

Přišlo mi to jako jen pár minut, co jsem seděla v té zatuchlé škole. Ve skutečnosti jsem tam strávila už 7 hodin a zvonek se snažil přebít řev mých spolužáků. Odploužila jsem se jako stín na dívčí toalety. Od rána jsem se cítila mizerně a můj odraz v zrcadle tomu taky odpovídal. Naštěstí jsem se ten den nenalíčila, takže jsem mohla bezstarostně opláchnout svůj obličej ledovou vodou. Když jsem se na sebe znovu podívala, nebyla jsem už sama. Rozpoznala jsem tvář muže s potutelným úsměškem, který stál za mnou. Celá jsem se třásla. Úsměv na rtech se mu jen prohloubil a přiblížil se ke mně. Nepohyboval se jako normální člověk. Byl to spíš jen mlhový opar, který se mě snažil pohltit. Ledovým dechem mi do ucha zašeptal moje jméno.

Probudila jsem se celá zpocená s divoce bušícím srdcem. Posadila jsem se na posteli a přisunula si kolena pod bradu. Do jednoho jsem se zakousla ve snaze se nějak uklidnit. Tohle se mi stává pořád. Je normální, že lidé mají zlé sny. Mně se ale zdají moje vzpomínky. Nic jiného. A věřte mi, nejsou vždy zrovna nejrůžovější.

Vyškrábala jsem se ze svého brlohu a po paměti došla do kuchyně. Nerozsvěcela jsem. Záře z otevřené ledničky mi bohatě stačila. Vzala jsem si jedno pivo, odzátkovala ho o linku a vydala se na balkón. Tam jsem ze skříňky vytáhla krabičku cigaret a rovnou si jednu zapálila.

„Už zase?“ ozvalo se za mnou. Nemusela jsem se ani otáčet. Moc dobře jsem věděla, komu hlas patřil.

„Už zase kouřím nebo už zase jsem měla sen?“ řekla jsem a vydechla šedý obláček.

„Vlastně oboje.“

Morty se - jak to nazvat? Zhmotnil? Prostě se ocitl vedle mě. Nedívali jsme se na sebe. Oba dobře víme, jak vypadáme. On má bledě modré oči a medově hnědé vlasy. Jeho výška se těžko odhaduje, když se vznáší. Morty je totiž duch. Jediný, který ze mě vysává životní energii pouze pro to, abych ho mohla vidět a slyšet. To se o ostatních říct nedá. Ti prahnou po moci. Chtějí pohybovat předměty, ovlivňovat lidi, vtělovat se do nich, měnit počasí a já nevím co všechno ještě. Jeden magor se dokonce chtěl stát opět živým. To by ovšem znamenalo mou smrt a to Morty nemohl dopustit. Brala jsem ho spíš jako anděla strážného než jako zbloudilou duši někoho, kdo zemřel před dvaceti lety.

„O kom tentokrát?“

„Ten hnusák ze základky. Toho jsi nepotkal.“

„Jeho jediný štěstí.“

Zmačkala jsem zbylý filtr a nechala ho v popelníku.

„Co je za den?“ zeptala jsem se svého jediného spolubydlícího.

„Teď už pátek.“

„Takže jdu zejtra do práce,“ zkřivila jsem rty.

„Joop.“

„Já nechci!“

„Ale stejně tam půjdeš.“

„To nemění nic na tom, že tam nechci,“ obrátila jsem se na něj a zdvihla varovně ukazovák.

„Pojď, lilečku. Je čas jít do postýlky,“ přehodil mi nehmotnou ruku přes ramena a chladivým vánkem popostrčil ke dveřím.

„Sklapni, Mortimere,“ zavrčela jsem, ale poslechla.

Hupsla jsem do bílých peřin zadkem napřed. Trochu si prohrábla své havraní vlasy postupně sestříhané těsně nad ramena a upravila si ramínka přilnavého tílka. Morty se snesl ke mně a počkal, až se uvelebím. Zavrtala jsem hlavu do polštáře a nechala svého nocležníka držet mě za ruku. Ležel na boku a já věděla, že mě sleduje svýma mrtvýma očima, že očišťuje mou mysl od všeho zlého a připravuje se zasáhnout, kdybych potřebovala jeho pomoc. A já si byla zatraceně jistá, že jí potřebovat budu. Už napořád.