10. kapitola - Ben

Komentář autora: Takže. Jak jsem předesílala, původní 10. kapitola byla cca na půl stránky a měla být závěrečnou... To jsem nemohla nechat jen tak! Proto jsem poslední kapitoly dodělala teprve nedávno. Ale původní verzi zveřejním na konci povídky jako bonus! :D

Nejsem sice zastánce PG, ale možná by menší varování neuškodilo. V následujícíh kapitolách se objevují brutální (nebo násilné, jak chcete) scény. Žádný děs, ale žádná procházka růžovou zahradou... I když to pro člověka alergického na pyl může být hotová noční můra, což? :D

Nezapomínejte na začátku každé následující kapitoly číst, o kolik let jsme se v čase posunuli!

O jedenáct let později

Ben seděl před zrcadlem a upravoval si kravatu. Dnes se žení. On! A ještě k tomu v tomhle věku, na stará kolena. Strčil si cíp vázanky pod sako a podíval se na hodinky na svém zápěstí. Ještě měl čtvrt hodiny. Podepřel si hlavu a nepřítomně zíral z okna, ponořený hluboko do svých vzpomínek.

***

„Bene Murray! Co bude s tou reportáží, kterou mi slibuješ už přes dva týdny!“

„Ještě to není ani tejden, ty jedna krávo hysterická,“ zamručel si pod vousy a dál cvakal do klávesnice.

„No?!“ ozval se výhružný hlas z vedlejší kanceláře a o chvíli později se chodbou rozlehl zvuk klapajících podpatků.

„Dělám, co můžu, šéfová,“ zavrčel Ben a pokračoval v psaní.

„Jenže to nestačí!“ vyštěkla a založila si ruce v bok.

„Nespravilo by tu tvoji náladu jedno pivo u Daisy?“ zeptal se nepřítomně.

„To by teda, sakra, spravilo!“ Neubrala na hlasitosti.

„Fajn, vyzvednu tě v osm!“

„Fajn!“ Odpochodovala.

Ben dokončil větu a na moment se zamyslel. Zapnul přetáčení a znovu si přehřál tu scénku se Sarah. No do prdele, co jsem to zas vyvedl? Zanaříkal a sesul se hlouběji do svého kolečkového křesla.

Sarah vletěla do své kanceláře a prudce za sebou zabouchla. Popadla dech a opřela se o stěnu. Opravdu právě souhlasila s tím, že půjde na rande s tím (roztomilým) neandrtálcem? No do prdele, co jsem to zas vyvedla?!

Ben byl celý nesvůj. Nepozval ženu na skleničku už - kolik - tak sedm let? Poslední byla asi Page, jenže kde té je dnes konec, to nevěděl. Zaslechl něco o svalnatém blonďákovi a dál se o to nestaral. A proč u všech všudy pozval zrovna Sarah? Vždyť ji nemohl vystát! Neustále někoho komandovala, úsměv bylo něco, co znala jen z vyprávění, a její jekot mu způsoboval migrénu. Musel však uznat, že postavu měla dobrou, obzvláště na to, že jí bylo už skoro čtyřicet. Ručička hodin se neúprosně řítila kupředu a Benovi už nezbývalo mnoho času. Navoněl se, překontroloval stav své hotovosti a s velkým přemáháním se dobelhal až ke svému autu (Sarah sice nebydlela daleko, ale on byl vždycky pohodlný člověk).

Sarah stála před svým šatníkem zabalená v osušce. Už měla jen dvacet minut a stále se nerozhodla, co si vezme na sebe. V její skříni se nacházely převážně upjaté kostýmky, vysoce elegantní a drahé, ale ne příliš vhodné na nošení do hospod. Ona vlastně nepila, tak proč s něčím takovým souhlasila? Asi jí ta samota už skutečně lezla na mozek. Doma na ní nečekala ani kočka a o muže nezavadila už dobré dva roky a ten poslední byl takový vůl, že mu rovno nebylo, není a nebude. To Ben byl jiný. V kanceláři ji neustále vytáčel svou leností a pomalostí, ale líbily se jí jeho články. Dával do nich humor, srdce, prostě část sebe a vždy jí naplnily zvláštním pocitem sounáležitosti, jakoby se z novin vynořily jeho svalnaté paže a objímaly ji; a když za ním přišel Jason nebo prostě nějaký přítel, stal se z něj naprosto jiný člověk. Mohl se zpřerážet ochotou a usmíval se tak široce, až mu oči zapadly do důlků a vrásky kolem nich vytvořily široké vějíře. Potřásla hlavou a zaostřila opět na hromadu oblečení. Nakonec vyhmátla červené šaty s rozšířenou suknicí. Byly už starší, ale nikdy je moc nenosila, takže si zachovaly zářivou barvu, a navíc jako jediné působily směle a uvolněně a přesně to potřebovala. Nechala své husté, vlhkostí zvlněné, hnědé vlasy rozpuštěné, jen jeden neposedný pramen zajistila červeným skřipcem; nanesla na své ne příliš plné rty rudou rtěnku a natáhla si silonky. V ten samý moment, kdy si obouvala lodičky, se ozval zvonek od jejích dveří.

***

„To ne!“

„Ale ano,“ usmála se na něj.

„Taháš mě za nos!“

„To bych si nedovolila.“

„Nevěřím ti, že jsi vyhrála soutěž o největšího jedlíka párků! Já v ní jednou taky byl a nejenom že jsem skončil až na třetím místě, ale ještě mi bylo pak několik dnů špatně, to jsme si byli s kýblem a záchodovou mísou tak blízcí jako nikdy předtím ani potom.“

„Zřejmě tohle panděro nemá takový objem, jak se na první pohled zdá,“ plácla ho podnapile přes pupek.

„To samý by se dalo říct o tomhle bříšku,“ pohladil ji jemně, až jí naskočila husí kůže. Všiml si toho a okamžitě přestal.

„No, každopádně piva zvládnu víc jak ty,“ odvětil a řádně se napil.

„Náhodou! Na to, že jsem zapřisáhlá abstinentka, si vedu dobře.“

„To rozhodně,“ věnoval ji jeden ze svých širokých úsměvů.

„Proč si takhle dobře nerozumíme i v kanclu?“ Podepřela si hlavu.

„Asi proto, že tam na mě pořád ječíš.“

„Kdybych na tebe neječela, tak nic neuděláš.“

„Možná, ale možná bych toho udělal ještě víc, kdyby ses na mě občas taky usmála, nebo mě třeba pochválila.“

„To je zbytečný. Sám dobře víš, že seš můj nejlepší redaktor.“

Vykulil na ni oči.

„To teda, sakra, nevím! Vyprávěj mi o tom.“

A tak mu o tom pověděla a on jí naslouchal s dechem zatajeným, s pohledem rozněžnělým a srdcem rozbušeným.

„Páni, to bych mohl poslouchat každej den.“

„Tak na to zapomeň!“ Rozchechtala se a nervózně se podívala na hodinky. „Už bych měla jít. Je pozdě.“

„Jasně, svezu tě,“ mávl na Daisy a připravil si peněženku.

„V tomhle stavu?“ Pozvedla nevěřícně jedno obočí více než to druhé.

„Hele, dámo, já jsem v perfektním stavu,“ narovnal se a vypnul hrdě hruď.

„To jistě, ale nemám zájem to vysvětlovat policajtům, půjdu pěšky, stejně je teplo.“

„No dobře, tak půjdem pěšky,“ povzdechl si a podržel jí dveře.

Šli převážně mlčky, každý ponořen do svých myšlenek, až dorazili k Sarah domu.

„Bylo to docela prima,“ usmála se křečovitě a opřela se zády o dveře.

„To jo, měli bychom to někdy zopakovat.“

V očích jí zajiskřilo. Doufala, že to řekne.

„Tak dobrou noc, Beňoure.“

„Dobrou, šéfová,“ natáhl se k ní a políbil ji na tvář.

Měla tak jemnou a měkkou pleť, jeho rtům se od ní vůbec nechtělo odlepovat. Zahleděl se jí do hlubokých, hnědých očí a uvědomil si, že jsou poněkud rozšířené a těkají po celém jeho obličeji. Opatrně ji pohladil po paži a troufl si věnovat jí ještě jeden polibek na pootevřená ústa. Ani tomu se nebránila, jen se lehce zachvěla. Odtáhla se od něj, ale ne na příliš dlouho. Trochu se jim to vymklo kontrole a všechnu zdvořilost i cudnost zmačkali a odhodili stranou. Sarah poslepu otočila klíčkem v zámku a nechala Bena překročit práh. Tu noc se milovali jako šílení.

***

Ben se vrátil opět do současnosti a rychle zdvihl pohled k nástěnným hodinám. Už byl čas. Naposledy si utáhl kravatu a napil se vody, aby jeho ano slyšel i ten nejtvrději spící svatebčan.

Pokračovat na další kapitolu