11. kapitola - Page

Někteří chápou, ostatní se nedivte :D

O pět let později

Page vystoupila z taxíku a kráčela přímo k hotelu. Nestarala se o to, jestli jde Peter za ní, jednak si tím byla docela jistá, jednak by ho nepostrádala. Měla ho tak akorát dost. Od té doby, co se z něj stal upír, mu jeho už tak dost vysoké sebevědomí ještě narostlo. Sršel laciným vtipem, dělal oči na kde jakou holku z ulice a také s kde jakou skončil v posteli. Něco takového ona nemá zapotřebí. Vypadá dost dobře na to, aby sbalila Johnnyho Deppa, jenže ten se jí moc nelíbil. Byl na ní moc starý a ani za mlada ho nepovažovala za krasavce.

„Hej, zlato, počkej chvíli. Kdo odnese všechny ty kufry?“

Překvapeně se na něj ohlédla a nechala sluneční brýle sklouznout na bodec nosu. Sice bylo slunce za černými mračny, ale ona je nosila ráda i tak. Stejně měla světlá skla.

„No, já tedy určitě ne!“ vyjekla a zpražila vrátného, kterému při pouhém mrknutí na ní stékaly sliny na uniformu, svým nejvražednějším pohledem. Fungovalo to.

Líně se opřela o recepční pult a nenápadně se rozhlédla kolem. Že ten hotel měl pět hvězdiček, ještě neznamenalo, že je hoden její přítomnosti! O chvíli později se ukázala recepční, mladá dívka, bruneta, tak kolem pět a dvaceti, s perfektním chrupem a bambulkovitým nosem. S Page se nemohla rovnat, ale musela uznat, že vypadala dobře. Dost dobře na to, aby jí Peter obdařil svým úlisným úsměvem.

„Zdravíčko, slečinko, neměla byste pro mě nějaký volný pokojík?“

Dívka na něj trochu vyvalila oči, potom se podívala na Page a nakonec zabořila pohled do klávesnice.

„Přejete si dvoulůžkový nebo jednolůžkový?“ otázala se opatrně.

„Dvoj, ale když budou oddělené ložnice, zlobit se nebudu,“ prskla Page a zahákla si brýle o výstřih.

Žena na sobě nedala nic znát a dál pokračovala ve cvakání

„Pokoj číslo 58 s výhledem na bazén je volný, ale nemá oddělené ložnice. Dvouložnicový je jedině 34, ale ten je blízko silnice.“

„Výborně, neusnu bez troubících náklaďáků, bereme 34!“ Usmála se Page, že si recepční nebyla jistá, jestli žertuje nebo mluví vážně. Podle Peterova zoufalého výrazu však usoudila, že nešlo o vtip.

„Obsluha vám tam vynese kufry, je to ve třetím patře vlevo. Tady jsou klíče. Přeji vám příjemný pobyt.“

„Co děláš večer, srdíčko?“ zašeptal hlasitě Peter.

„Sloužím v recepci až do půlnoci.“

„Aha, to je škoda, mohli jsme si někam vyrazit,“ řekl s přehnanou lítostí a podstrčil jí lísteček, na který rychle naškrábal: Vyzvednu tě ve 23:50. Pak si od ní převzal klíčky a dohnal Page, která už čekala ve výtahu.

„Líbí se ti tady?“ broukl jí do ucha a přivinul k sobě.

Ona však stála s rukama zkříženýma na prsou a byla naprosto chladná.

„Ujde to.“

„Co se ti zas nezdá?“

„Nic, jenom ty.“

„No dovol, poslední měsíc jsem naprosto vzorný.“

„Jo, jasně.“

„Page přestaň! Já se opravdu snažím být lepším.“

Věnovala mu obezřetný pohled, ale nakonec zjihla. Něžně ho políbila na rty a vzala za ruku.

„Já vím, promiň. Víš ty co? Můžeme si sťuknout postele!“

„Báječnej nápad,“ zazubil se na ni a otevřel dveře.

Stáli v nádherném apartmá. Naleštěné parkety, plazmová televize, mini bar, vše, co srdce žádá plus něco navíc. Okna byla naštěstí dobře izolovaná, takže nebylo ze silnice slyšet absolutně nic.

Page hupla na gauč a dala si nohy nahoru. Peter zaplatil poslíčkovi spropitné a přitočil se ke své nádherné družce. Sevřel ji kolem pasu a vyzdvihl do náruče, odnesl do jedné z ložnic a tam povalil na postel.

***

Bylo třičtvrtě na jedenáct, Page a Peter leželi v posteli a klidně oddechovali. Jen jeden z nich však doopravdy spal. Peter se nadzvedl na loktech a zadíval se na hodiny. Byl čas. Mlaďounká recepční bude za chvíli odcházet a to by byla věčná škoda, kdyby se s ní minul. Potichounku vstal a přikryl dřímající plavovlásku tenkou dekou. Hodil na sebe košili a kalhoty, sebral peněženku a neslyšně odešel.

Brunetka akorát vypínala počítač, když zahlédla siluetu cizího muže.

„Já věděl, že na mě budete čekat,“ usmál se a opřel se o pult.

„Byla jsem právě na odchodu,“ špitla.

„A kampak jste měla namířeno?“

„Domů.“

„Čeká tam na vás někdo?“

Zahanbeně sklopila oči.

„Tak pojďte, vezmu vás raději na skleničku,“ mrkl na ni.

„A co vaše přítelkyně?“ zeptala se beze špetky zášti a opatrně obešla přepážku.

„Jaká přítelkyně?“ Zamračil se nechápavě.

„Ta vysoká blondýnka, se kterou sdílíte pokoj.“

Peter jásal. Vybavila si nejen jeho ale i Page, to bylo dobré znamení, to znamenalo, že ji zaujal. Nemůže si přece pamatovat všechny hosty a hotel byl obrovský.

„Jo, vy myslíte moji rozmazlenou sestřičku? Ta spí jako špalek.“

„To byla vaše sestra?“

„Nevšimla jste si té podoby?“

Dívka ho přejela pohledem, v duchu tak prostudovala i vytáhlou světlovlásku a došla k závěru, že opravdu měli několik stejných rysů, o povaze nemluvě. Přikývla tedy a zamávala vrátnému, když kolem něj procházeli.

Nechal ji vybrat bar. Byla zdejší, musela se vyznat. Vzala ho do podniku, který byl nejblíže jejímu domu. To Peterovi více než vyhovovalo. Došlo mu, že se jí ještě nezeptal na jméno. U skleničky bude mít skvělou příležitost.

Hospoda byla lehce v irském stylu. Masivní stoly, zelené dekorace, kamenné zdi. Působilo to tak vřele, drsně a neosobně zároveň, cítil se tam velice pohodlně a jeho společnice zřejmě také. Dostal chuť na whisky, a tak, aniž by se zeptal, objednal rovnou dvě.

„Tak na vaši krásu, slečno - “

„Jane.“

„Na tebe, Janie,“ zakřenil se a vyklopil do sebe vrchovatého panáka jemné, odleželé lihoviny.

Nechal Jane vypovídat se ze svého života. Čím víc mluvila, tím víc jí vysychalo v hrdle, tím víc pila, tím byla povolnější. V plánování takovýchto strategií byl vždycky dobrý. Nasadil rádoby naslouchající výraz a mezitím si ji představoval nahou. Byl trpělivý, a tak vyčkával a Jane mluvila a mluvila a mluvila. Když už jí ztěžkl jazyk a malá hodinová ručička oběhla dvě kolečka, nabídl se jí, že ji doprovodí domů. Jane neměla nic proti. Nohy se jí na vysokých podpatcích nebezpečně podlamovaly a tak nějak doufala, že ji dopraví až k jejímu loži. Sice se jí nezamlouval jeho charakter, jeho oplzlé řeči, ani falešné úsměvy, ale něco na něm bylo. Něco, co jí nedovolovalo ho odmítnout. Pozvala ho na pozdní kafe a on její nabídku s nadšením přijal.

Vstoupili do malého, čistého bytu. Jane ťukla do spínače a zamžourala na ozářený pokoj. Světlo bylo nepříjemné, a tak ji Peter sevřel kolem kyčlí, přitlačil ke stěně a při jednom zhasnul. A samozřejmě ji začal líbat. Mladá recepční s jeho nápadem více než souhlasila, dokonce prosadila i několik svých vlastních, jako třeba svlíkání svršků a hrubé probírání se ve vlasech toho druhého. Peter už předem věděl, že bude divoká. Čím nevinnější navenek, tím hříšnější zevnitř. Takhle to platilo skoro vždycky. Nasměrovala ho k posteli a přilepená na jeho hruď s ním dopadla mezi přikrývky. Peter ji zasunul pod sebe a začal líbat na krku. Jane až přehnaně hlasitě vzdychala, neměla daleko ke křiku a občas i něco zamumlala.

To jen posílilo Pagino odhodlání.

Ano, čtete správně. Page tam byla taky.

„Nazdar, brouku,“ zapředla hrozivě a líbezně zároveň.

Oba nevěrníci na ní zděšeně pohlédli. Ležela na boku přímo vedle nich.

Ledově klidná upírka zaměřila svou pozornost na zmatenou recepční. „Rada do příštího života. Nikdy neřvi při sexu ano. Nějaký upír by to mohl pochopit jako svolení ke vstupu,“ vytáhla ze zadní kapsy kalhot dřevěný kolík a zabodla ho svému bývalému příteli do zad. Žena pod ním začala ječet. Page ho z ní skopla a jediným seknutím ostrými nehty jí podřízla hrdlo. Dívka lapala po dechu, krev z ní vytryskávala s každým stažením srdeční svaloviny, ale to už se do ní Page zahryzla a oddělila jí hlavu od zbytku těla. Prohlédla si své dílo, ale nestačilo jí to. Postupně jí zlámala všechny kosti, i když už jí tím nezpůsobovala žádnou bolest. Vypadala jako loutka s pokřivenými šňůrkami. Spokojeně se zvedla z postele a šla se podívat, co dělá druhý nebožtík. Jeho tělo už začalo stárnout. Svaly se změnily v tlející maso a i to se postupně rozpadalo. Do rána po něm zůstanou jen kosti. Našla koupelnu a dala si sprchu. Na černém oblečení nebyla krev vidět, nechtěla si brát čisté od té čubky. Oblékla si tedy své zvlhlé a špinavé a přešla k telefonu. Vytočila číslo, které jako jediné znala zpaměti.

„Ahoj, Misty! Dlouho jsme se neslyšely. Taky mi moc chybíš, zlato. Peter? Jo, je tady se mnou. Kdyby nehnil, určitě by tě pozdravoval. Já vím, měla jsem to udělat už dávno. Hele, nechybí ti náhodou parťák?“

Kdybych psala věnování, jakože nepíšu a psát nikdy nebudu, tak bych tuhle kapitolu věnovala Stefanu Salvatorovi, protože mě inspiroval při tvoření té vražedné scény. Viz ukouslá hlava :D


Pokračovat na další kapitolu