Jak vložit přezdívku a odkaz na blog do komentářů? Návod (v komentářích) zde

Skloňování šunkič zde

Kontakt zde

sobota 2. června 2012

7. kapitola - Zpověď

Komentář autora: Já vím, já vím, já vím! Říkala jsem, že budu pryč, takže ode mě budete mít pokoj, ale vrátila jsem se z chaty spolu s bratrem už dneska. Zkráceně: Já i můj otec jsme dost nerudní, snažil se mě naučit parkovat a já ho NEPŘÍMO poslala do prdele (přesné znění: "Vždyť tam do prdele jedu!!!!!"), takže si vystoupil a řekl, že příště mi vlepí takovou facku, až mi uletí hlava (v životě mě neuhodil - vařečka z dětství se nepočítá - a já na něj v životě nebyla sprostá a myslím si, že tak to i zůstane). Navíc jsem přes tejden nekouřila a obávám se, že pociťuju první abstinenční příznaky...


K povídce: Tahle kapitola bude rozdrobněná na trochu menší části než obvykle. Je vidět, že miluju výstižný názvy, ale možná jsem si je mohla u těch kapitol odpustit, protože je vám pak hned jasný, o co půjde :D Ale pořád nevíte JAK to půjde :P. Vzhledem k tomu, že je to zpověď, můžu vám prozradit, že se konečně objeví moje milované flashbacky! Ty mi na povídce přijdou nejzdařilejší. Ale objeví se až ve třetí části :D:D. Snad se vám to bude líbit. Za komentáře budu vděčná ;)


Byla už tma, takže ho nikdo nemohl vidět, jak se krčí za keřem u okna. Nemohl z ní spustit oči. Byla nádherná, nejúchvatnější ze všech, co kdy spatřil. Jak si vůbec dovoluje srovnávat ji s jinýma, to ani nejde! Byla jedinečná. Seděla zabalená v dece na gauči, naprosto neupravená a nezaujatě sledovala televizi.
 „Však já si najdu způsob, jak tě získám,“ zasmál se samolibým, tichým smíchem a ztratil se ve stínech noci.

Jason se už zase nacházel ve svém rodném městě. Poprvé v životě se v něm ale cítil jako vetřelec. Plížil se ke svému domu a doufal, že ho nikdo neuvidí. Rychle zaplul dovnitř a vydechl úlevou. Všechno vypadalo stejně, jako když odjížděl, takže tam panoval nehorázný bordel. Okamžitě to začal uklízet. Po dvou hodinách byt začal vypadat opět útulně a čistě. Z té námahy mu vyhládlo. Otevřel mrazák, aby si udělal pizzu nebo něco, co by se dalo rychle sníst. Zklamaně se zašklebil na jediný sáček špenátu, který se mu nabízel. Naštěstí měl tři nepřijatelné možnosti. Může umřít hlady, protože špenát nesnáší. Vlastně ani nevěděl, jak se tam dostal a jak dlouho už tam byl. Druhá možnost byla zajít si na oběd k Daisy, kde potká spoustu lidí, co se ho budou vyptávat na jeho nedávný výlet. Nebo si zajde nakoupit do smíšeného zboží, kde dost možná narazí na Misty. Přehodnotil všechny varianty a nakonec vybral to nejmenší zlo.

Misty už zase neměla v práci co dělat. Seděla ukrytá ve stínu chladničky a četla si nějaký časopis, nebo spíš do něj nepřítomně zírala. Už i k ní se dostala zpráva, že Jason opustil město. Vrtalo jí hlavou, proč jel zrovna do Anglie? Na dovolenou to byla dost krátká návštěva, měl tam snad nějaké příbuzné? Nebo snad ví něco, o čem ona zatím neví? Dneska večer se za ním staví a promluví s ním. Uprostřed myšlenek jí přerušila Stacy, její spolupracovnice.
„Misty, byla bys prosím tě tak laskavá a vzala za mě na chvíli pokladnu? Mojí dceři se udělalo ve škole špatně a nemám nikoho, kdo by jí mohl dopravit domů, bylo by to jen na chvilinku.“
„Jen běž, já to tu zvládnu,“ utěšovala ji Misty a pomalu se zvedala ze země.
 „Máš to u mě!“ volala na ni ještě Stacy, když vybíhala z obchodu.
Tmavovláska se pohodlně usadila na židli a pokračovala v předchozí činnosti. Za chvíli její samotu prolomil Jason. Ostražitě se rozhlédl po místnosti a vypadal, že se mu poněkud ulevilo, když tam nenašel nikoho jiného než Misty, schovanou za rozevřeným časopisem.
„Ahoj, Stacy,“ pozdravil ji radostně.
Dívka pomalu odložila čtení a zkřížila ruce přes prsa: „Nebyls tu tři dny a už jsi zapomněl moje jméno?“ dobírala si ho.
Muž sebou trhl a trošku zděšeně si ji prohlížel. Nějak ho nenapadlo, že se jí začne bát, přitom to bylo naprosto očekávatelné. Ona je zabiják a on je kořist, měl by se jí bát. Ucítil, jak se jeho tělo rozklepalo strachem. Ale i Misty si všimla, že je s ním něco v nepořádku. Ustaraně ho přejížděla pohledem.
„Na tebe se dá jen těžko zapomenout, Misty,“ vydoloval ze sebe nakonec. Řekl to bez jakéhokoli úsměvu nebo výrazu, prostě to konstatoval.
„Je ti něco?“
 „Ne, ne, jsem v pořádku, jenom mám děsnej hlad, proto jsem taky přišel.“
 „Nezajdeme pak večer na panáka? Chtěla bych vědět, jak sis užil svůj malej vejlet do Anglie.“
 „Á, takže o tom víš,“ konečně se usmál. Nicméně byl na vážkách. Měl by se jí vyhýbat, nebo to s ní probrat? Byli by v hospodě, nemohla by mu nic udělat před tolika svědky a opravdu si o tom potřebuje s někým promluvit.
„Nedělej, že tě to překvapilo. Znáš tohle městečko líp než já, víš, jak se zprávy rychle šíří. Tak co, půjdeš, nebo mi dáš košem? Prosím!“ Ohrnula spodní ret a nasadila psí oči. Byla mistryní všech výrazů, jí by člověk uvěřil prostě všechno.
 Nakonec souhlasil: „No dobrá, když mě tak hezky prosíš. Tak v 8, dejme tomu?“
„Platí! Tak si běž rychle něco najít, ať mi tu nezkolabuješ. Máme ve slevě výbornou šunkovou pizzu.“
Jason měl nutkání se zeptat, jestli si na ní dala místo kečupu trošku krve, ale hned mu došlo, že by to byl dost chabý žert.

Page nehodlala strávit večer sama doma. Její jediná kamarádka jí v poslední době zanedbávala, věnovala se práci a o zábavě nechtěla ani slyšet, a když nebyla v práci, byla většinou s Jasonem. Hodila na sebe nějaké to pohodlné oblečení a vyrazila směrem k hospodě. Bylo tam přímo narváno.
Skvělý, to se hodí! Nebude problém se k někomu přidat, pomyslela si a rozhlížela se po první známé tváři. Vycítila něčí extrémně pronikavý pohled. Otočila se k té vřelé pozornosti, ale nebyla příliš spokojená s tím, koho vidí. U jednoho stolku seděl pohledný mladý muž s jasně modrýma očima a hašteřivě se na ni usmíval. Ohrnula svůj drobný nosík a sedla si na bar, kde si objednala skleničku tequilly.
„Nalej mi rovnou taky, Daisy!“ řekl Peter a sedl si směle k Page.
Těžce si povzdechla, ale ani se na něj nepodívala.
„Kdybych stála o tvojí společnost, myslíš si, že bych si šla sednout až na druhej konec tohohle pajzlu?“
„Myslíš si, že bych se trmácel do vedlejšího města jen proto, abych ochutnal zdejší pivo?“ oplatil jí otázku.
„Takže jaké jsou vaše záměry, pane…Vlezlý?“
„Bylo by mi milejší, kdybys mě oslovovala Peteře,“ podal jí ruku, do které mu nečekaně plivla.
 Muž si zasmušile prohlédl svou mohutnou dlaň a otřel ji do JEJÍCH tmavých džínů. Nakonec se usmál a vstal k odchodu. Ještě předtím se k ní ale nahnul a pošeptal ji: „Věř mi, že ani netušíš, jaké jsou mé záměry, ale neboj, v čas se to dozvíš.“
 Chtěla mu na to něco chytře odpovědět, ale přerušil je Ben.
„Je všechno v pořádku?“ Podíval se podezíravě na neznámého muže a ochranitelsky si stoupl vedle krásné blondýnky.
 „V naprostém. Jsem zrovna na odchodu. Brzy naschle, Page,“ pousmál se Peter a šel ke svému původnímu stanovisku.
„Sbohem!“ odvětila dívka.
 „Kdo to byl?“
 „Nemám tušení. Ale na tom nesejde. Seš tu s někým?“
 „Vlastně mě právě vypekl Clark. Musí dělat ještě něco do práce. “
 „Paráda! Tak se aspoň můžeš přidat ke mně a dělat mi bodyguarda, což ti jde výborně, mimochodem.“
Ben, polichocený tímto označením, si k ní přisedl a bavili se celou noc.


***

  Jason s Misty strávili večer také společně. Už na něj čekala a dlouhou chvíli si mezitím krátila hraním si s deštníčkem ve svém drinku. Jason si pořád nebyl jistý, co mu Misty udělá, až jí řekne, co ví, proto si raději dal za opasek dřevěný kolík. Celé to bylo směšné.
„Ahoj, čekáš dlouho?“
 „Tohle je furt moje první, což znamená, že tvoje zpoždění je ještě v normě,“ zahoupala mu před nosem svojí skleničkou.
Počkala, až si objedná a zapálí cigaretu, a pak se ho začala vyptávat: „Tak. Jak sis užil dovolenou?“
„Nebylo to špatný. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavejch věcí.“
 „Nepovídej. Například?“
 „Například že upíři se rádi usazovali v Anglii pro její věčně zataženou oblohu. Díky tomu se mohli pohybovat ve městě i během dne.“
 „Hm, páni. Čekala jsem něco zajímavějšího nebo spíš reálnějšího teda,“ zkroutila zamyšleně obočí. „Proč jsi tam vůbec jezdil? Lidi mi říkali, že to bylo poprvé, co jsi vytáhl paty z rodného městečka.“
„To kvůli tobě,“ řekl a podíval se na ni vážným pohledem.
Nikdy nedokázal moc dlouho chodit kolem horké kaše, vždy šel rovnou k věci.
Misty zaváhala. Naráží snad…to ne! To není možné, jak by to mohl vědět? Co mu na to mám, sakra, říct?
 Nemusela říkat nic, Jason to udělal za ní: „Myslel jsem, že to s tebou budu chtít probrat na veřejnosti, ale přeci jenom bude lepší, když si promluvíme v soukromí, souhlasíš?“
„Dobře, jak chceš.“
 „U mě je volno,“ navrhnul suše, zaplatil pití za ně za oba a vyšli společně na ulici.
Hned, jak vstoupili dovnitř Jasonova domu, zamířil k lednici a vytáhl z ní flašku piva. Přemýšlel, jestli Misty potřebuje k životu také jídlo a pití. Nicméně v hospodě si vždy objednávala, takže by jí měl něco nabídnout.
„Pivo nebo minerálku?“
 „Pivo by bylo fajn, díky.“
 Sedli si na gauč a dobu mlčeli. Po chvíli Jason vstal a vložil do videa nějakou kazetu.
„Chtěl bych, aby ses na to podívala,“ vysvětloval.
Dívka jen souhlasně kývla hlavou. Byla to reportáž o napadení člověka zvířetem. Přišla jí nějaká povědomá, jako by to už někdy viděla. Když tam pak spatřila samu sebe, jak svědčí proti medvědu hnědému, došlo jí to. Musí rychle něco vymyslet, hned! Nenapadlo jí nic lepšího, než dělat překvapenou. Jason vypnul televizi a obrátil svou pozornost k Misty. Ta stále hleděla na tmavou obrazovku a nevěřícné vrtěla hlavou.
„Vypadala přesně jako já. Jak je to starý?“
Muž si ji pozorně prohlížel. O čem to, do háje, mluví? Vždyť to byla přece ona!
 Nechal to zatím být a klidně odpověděl: „Rok 1965.“
„Pane bože. Jak je to možné? Tak proto jsi byl v Anglii? Abys našel tu ženu?“
„Co? Ne! Copak to nejsi ty?“
 „A jak bych asi mohla? V tý době jsem ještě ani nebyla na světě.“
Jason začal pochybovat. Co když mu říká pravdu, co když to je vážně jenom její dvojče? Pak si ale vzpomněl na obraz, který zahlédl na zámku v Yorku. Aby měla dvě dvojnice, mu přišlo ještě absurdnější, než aby byla upírka.
„No tak, Misty, nemusíš mi lhát. Já vím, že jsi to ty. Tak jako vím, že tvoje podobizna visí na jednom z panství v Anglii. Proto jsem tam jel, abych zjistil, kdo vlastně jsi. V nějaký starý knížce jsem se dočetl, co se stalo tvojí rodině, a že jen jediná dívka tu hrůzu přežila a tou si byla ty. Nevím, jak je to všechno možný, jde to úplně mimo rámec mýho chápání, ale vím, že to tak je, tak se mi to nesnaž rozmluvit.“
Tmavovláska těžce polkla. Dostala najednou strach. Strach ze zavrhnutí, odmítnutí, ze všeho, co by normální člověk na Jasonově místě udělal.
„Když už všechno víš, proč jsem teda tady?“
„Chci to slyšet od tebe,“ na znamení důvěry a podpory jí uchopil za ruku. Misty na něj zmateně pohlédla.
„Ty se mě nebojíš?“
 Jason se bolestně usmál. I přes to všechno mu na ní pořád záleželo. Svým způsobem jí i důvěřoval. Nedokázal ji nenávidět. Zvedl se a vytáhl svůj schovaný kolík a položil ho před ni na stůl.
„Kdybys mě chtěla zabít, už bys to dávno udělala, ne snad?“
Zelené oči se do něj nyní ponořily ještě hlouběji. Bylo mezi nimi jakési spojení, které nikdo nemohl pochopit.
 Zhluboka se nadechla. „Pokud chceš znát celou pravdu, musím tě předem upozornit, že je to docela dlouhý příběh.“
„Mám na to celej život, bude ti to stačit?“
„Tak dobře, začněme.“


***

Misty si vyšla na svou každodenní procházku. Byl to ponurý den. Těžký vzduch občas prolomil ještě stále chladný jarní vánek a oblaka vytvářela jednu velkou tmavou sluneční clonu. Jak tak šla, přemýšlela o svém všedním a nudném životě. Všechno v něm bylo předem dané, byla zasnoubená a měla se stát hlavní dědičkou rodu Perditionů. Z ničeho nic se před ní objevil neznámý muž. Byl velice elegantní, celý zahalený v černém plášti.
„Dobré poledne, Misty,“ pozdravil ji ten cizinec.
„Promiňte, my se známe?“
„Je to jen otázkou času, kterého já mám víc, než si jen dokážete představit. Jste vy ochotná část toho svého obětovat?“
 „Nehodí se, aby žena mého postavení mluvila s muži, jako jste vy,“ odvětila stroze.
„A jaký vlastně jsem? Vždyť mě ani neznáte.“
Zahrává si se mnou, pomyslela si. Vyzařovalo z něj nebezpečí, které ji přitahovalo jako nic jiného na světě.
„Co ode mne chcete?“
„Ale no tak! Nemusíte ze mě mít strach. Chci si s vámi jen popovídat.“
Jeho tmavé oči ji přímo hltaly pohledem a na tváři mu pobíhal arogantní úsměv.
„Já z vás nemám strach,“ řekla vzdorovitě a pokračovala v chůzi. Muž ji následoval. „Pro začátek byste se mohl alespoň představit.“
„Ano, ovšem. Jsem to ale nezdvořák. Mé jméno je Henry.“
 „Takže, Henry, co vás přivádí do Yorku?“
 „Přece vaše krása, má drahá.“
 „Prosím?“
 „Nedělejte, že jste neslyšela. Copak vám ještě nikdy nikdo neřekl, že jste neobyčejně půvabná? To by byla věčná škoda. Alespoň váš slabošský snoubenec se na to mohl vzmoct.“
 „Vy znáte Simona?“
 „Ano i ne. Tak jako znám i neznám vás. Tak jako žiju a přitom jsem již dávno zemřel.“
 „Promiňte, ale tomu vůbec nerozumím.“
 „Ani nemůžete, ale to v tuto chvíli není podstatné.“
 „Co je tedy podstatné?“
„Kladete správné otázky, ale pokládáte jich příliš mnoho, má milá. Teď jsem na řadě zase já. Milujete toho muže?“
 „Vaše otázky se mi však příčí.“ Začala mít vztek. Byl neomalený a vysmíval se jí. Zastavila se a odmítala jít dál.
 „Tak milujete?“ zeptal se znova, neztrácejíc svůj úsměv ani šarm.
„Ano.“
 „Špatná odpověď! Zkuste to znovu a lépe.“
 „Jděte k čertu!“
 „Jsem prakticky jedním z nich. Milujete Simona?“
 „Rozhodně víc než vás!“
 „Teď už mluvíte pravdu,“ uznal. „Ale co kdybych vám právě já mohl dát to, co vám nikdo jiný nabídnout nemůže? Nevšední život plný slasti a svobody - po mém boku.“
 „Jste směšný.“
„To vy také, jak se na mne tak hezky hněváte. Škoda že to ostatní nedokážou ocenit. Podle nich se pro dámu nehodí, aby byla svéhlavá a temperamentní. Chtějí mít ze všech jenom puťky. Proto se mi líbíte, Misty. Jste jiná než ostatní. Ale teď vážně,“ přistoupil k ní tak blízko, až se jejich oděvy dotýkaly. 
Dívce se zatajil dech. Až v tu chvíli si všimla, jak byl krásný. Vlasy barvy havraních křídel měl stažené v culíku. Oči stejně temné jako duši a rty tvarované jako od pána boha. 
„Chtěla byste žít věčný život?“
„Kdo, sakra, jste?“
 „Uvažujte o mém návrhu, zítra večer si přijdu pro odpověď,“ pošeptal jí blízko obličeje a odhodil jeden neposedný pramínek vlasů pryč k ostatním. Pak se vznesl do vzduchu a zmizel.
Misty byla v šoku. Kdo to byl? A proč se jí na to všechno ptal? Věčný život? Ten nemůže mít nikdo, snad jenom…upíři. Byl to upír. Ale proč jí nezabil? Nevysál ji do poslední kapky krve? Začala panikařit. Hlavně to nesmí nikomu říct. Jen by tak ohrozila zbytek rodiny. Kdo ví, třeba se už neukáže.
V tom se ale mýlila. Druhý den večer, když se chystala uložit ke spánku, uslyšela těžký dopad něčí váhy u ní na balkoně. Váhala, jestli se tam má jít podívat. Vždycky byla statečná a zvědavá, takže se zachovala přesně tak, jak jí její dost možná pošetilost poroučela. Vyšla do noci jen ve své bílé noční košili a pantoflích. Naklonila se přes zábradlí, ale nikoho tam neviděla. Zvláštní, pomyslela si a chtěla se vrátit zpátky do postele. Když se ale otočila, málem omdlela. Zapotácela se a mířila k zemi. Naštěstí ji zachytily dvě silné paže. 
„Pozor, ať se ještě nezraníte, má paní. Omlouvám se, nechtěl jsem vás tak rozrušit,“ pobaveně si ji prohlížel.
Misty sebrala všechnu sílu a postavila se na vlastní nohy.
„Ale ano, přesně toho jste chtěl docílit, jste spokojený?“
Okamžitě ze sebe sklepávala jeho ruce a vzala si určitý odstup.
„Byl bych spokojenější, kdybyste se ke mně chovala přívětivěji,“ věnoval ji káravý pohled a zároveň si ji dychtivě prohlížel od hlavy až k patě. Vypadala nádherně, nevinně a bezbranně. Sundal si svůj mohutný plášť.
„Nate, bude pro nás oba lepší, když se trochu zahalíte.“
„Nechci vaše špinavé oblečení,“ hodila nabízenou látku na zem.
„Jak je libo. V tom případě za sebe však neručím. Teď proč jsem přišel. Jsem zde pro svoji odpověď.“
 „Nestojím o vás, vaše milosrdenství ani o vaši nabídku. Jsem již zaslíbená jinému.“
 „Jestli je to jediný důvod, snadno vás ho mohu zbavit,“ vykouzlil dokonale bezcitný úsměv.
„Nechci být tím, čím jste vy. Žít ve stínech a nikdy nespatřit sluneční svit. Živit ze smrtí nevinných. Jste mi odporný!“
 „A vy mi už zase lžete! Přitahuje vás temnota, nenávidíte tohle nudné místo a toužíte po mé společnosti, protože jsem pro vás zajímavý a fascinující!“
Misty se rozechvěla. Tohle byla pravda, kterou pravilo její srdce. Mozek ale křičel ne a byl silnější.
„Tady pro vás nic není. Odejděte, prosím.“
„Neodejdu přeci s prázdnou,“ naléhal Henry.
 „Dostal jste mou odpověď, nic víc vám dát nemohu, a ani nechci!“
Henry nejistě pokýval hlavou a udělal několik kroků směrem k ní.
„Doufal jsem, že se budeme moci dohodnout po dobrém, ale jak vidím, jste ještě umíněnější, než jsem si myslel. Takže jinak. Buďto teď odejdete se mnou, nebo celou vaši rodinu postihnou muka a utrpení, o kterých se jim ani vám nezdálo.“
 „Bůh je s námi a ochrání nás.“
Henry se strašlivě rozesmál, až se Misty opět rozklepala kolena.
 „Tak o tom silně pochybuji, má nejdražší.“
 „Odejděte. Hned!“
„A polibek na rozloučenou?“
„Vy jste snad zešílel!“
„Misty…již brzo poznáte, že já vždycky dostanu to, co chci.“
Stál náhle velmi blízko. Jeho oči se nemilosrdně vpíjely do těch jejích, propalovaly ji a nedávaly ji možnost se pohnout. Shlížel na její pootevřené rty a pak se do nich tvrdě ponořil. Ze začátku se bránila, ale držel ji příliš pevně a byl až příliš okouzlující. Vzdala se mu a užívala si horkost jeho polibků. Bylo to exotické a vzrušující. Poté udělal něco neočekávaného. Kousl se do zápěstí a přiložil ho Misty k ústům. Ta se mezitím vzpamatovala z dočasného poblouznění a zkrvavenou ruku rychle odstrčila. Nejdřív to vypadalo, že jí rozlícený muž zabije na místě. Naštěstí se ale uklidnil a opět nasadil svůj arogantní výraz.
 „Vyřiďte vaší drahocenné rodině, že v pekle už na ně čekají s otevřenou náručí,“ a zmizel stejným způsobem, jako předešlého odpoledne.
***

Misty se při všech těch vzpomínkách oklepala v křesle, jakoby se jich chtěla zbavit. Jason ji objal kolem ramen a tvářil se skutečně ustaraně.
 „Jsi v pořádku?“
 Byl tak ohleduplný a laskavý.
„Je mi fajn. Jen už jsem málem zapomněla na všechnu tu hrůzu, kterou jsem zavinila. Nerada se k tomu vracím.“
 Ochranitelsky ji hladil po pažích.
 „Jsem tu s tebou. Pokračuj, prosím.“
 Zavřela oči a živě si vybavila každičký detail té doby.

***

Uplynul týden od té noci a Misty si začala všímat, že je něco v nepořádku nejen s ní, ale i s celou její rodinou. Nemají chuť jíst, spát ani pít, nemají chuť žít. Sluneční svit jim způsobuje nepředstavitelnou bolest a jejich dásně jsou jako v jednom ohni. Jen jedna osoba by mohla znát lék. Když konečně zapadlo Slunce a ona mohla vyjít ven, našla si opuštěné místečko.
Zhluboka se nadechla a zvolala jeho jméno: „Henry!“
 Chvíli počkala, ale nedostávalo se jí žádné odpovědi.
Zkusila to znova: „Henry! Poslouchej mě! Chci se stát tvou ženou!“
 Mělo to přesně ten účinek, v který doufala. Otočila se a tentokrát se nezalekla.
 „Jsem tu a poslouchám veeelmi bedlivě,“ přesvědčoval ji a byl potěšený jejím přechodem od vykání k tykání.
 „Co jsi nám to provedl?“
 Jeho radostný výraz byl ten tam.
„Ty malá mrško.“
 „Cos to udělal?!“
 „Máte na zámku opravdu vynikající víno, sám jsem ho ochutnal. Ale něco mu chybělo, tak jsem si dovolil ho trošku obohatit o pár kapek své vlastní drahocenné krve.“
 Misty se drala žluč do úst.
 „A co to pro nás znamená?“
 Bavil se jejím utrpením, její nejistotou a nejhoršími obavami. Na místo odpovědi ji objal a vznesl se s ní do vzduchu. Přistáli někde zhruba v centru města. Táhl ji spletitými uličkami za ruku jako dítě, až narazili na úplně na mol opilého muže. Henry k němu přistoupil a proděravěl mu zuby vedlejší tepnu na krku. Misty se zajíkala. Tak to byla ta jediná věc, na které jí teď záleželo. Fascinovaně sledovala stékající čůrky krve a jako smyslů zbavená se k nim pomalu blížila, až byla v těsné blízkosti krvácejícího muže. Nejprve je jenom slízla z jeho špinavé kůže. Jak však jednou člověk ochutná, upír v něm už nepřestane. Zaryla své špičáky do předem připravených jamek a sála tu životodárnou tekutinu. Pak odhodila tělo a otočila se na svého společníka. Zbylá krev jí stékala po rtech na drahé šaty. Henry jí něžně otřel obličej a olízl si prsty. Potom jí nabídl rámě a odvedl pryč.
 „Přesně tohle to znamená. Pokud okusíš upírovi krve, jedno jaké množství, staneš se jím i ty sama.“
Dal Misty prostor k vyjádření, ale očividně o něj nestála.
 „A ještě jedna maličkost. Měšťané už si plánují zítřejší útok na vaše panství. Chtějí vás všechny postavit na hranici, takže pokud se tam teď vrátíš, zvolila sis jasný rozsudek smrti.“
To už se Misty vrátil hlas zpět na své místo.
„Takže si nás všechny odsoudil k záhubě?“
„Ne všechny. Poslouchala jsi mě vůbec? Pokud se tam nevrátíš, nechají tě na pokoji. Budou z tebe mít strach, protože až zabijí tvoji rodinu, budeš se jim nejspíš chtít pomstít.“
„Oni je ale nezabijí! Řekni mi, jak to zastavit, prosím! Udělám cokoli, jen je nenech zemřít!“
 „Příliš pozdě, příliš pozdě. Mělas šanci je zachránit, ale ty jsi místo toho raději svěřila jejich osud do rukou boží. Teď už jim nemůžu pomoct, ani kdybych chtěl. Mají jen dvě možnosti. Přijmout zlo nebo zemřít. “
Misty stěží polykala slzy.
„A jaké jsou moje možnosti?“ zeptala se rozechvělým hlasem.
 „Ty už jsi zlo přijala, jak jsme si všichni tři mohli před chvílí povšimnout, takže buď se necháš zabít, anebo zůstaneš se mnou,“ jeho poslední slova mu opět vrátila úsměv do tváře.
 Misty to tak veselé ale nepřipadalo.
„Raději zemřu, než abych žila jako stvůra. Sbohem,“ vytrhla se mu a přidala do kroku.
Henry vykulil oči úžasem a doběhl ji.
 „Zbláznila ses? Všechno je lepší jak smrt!“
„Omyl. Všechno je lepší, než žít s pocitem neúnosné vinny a za druha si vybrat vraha své vlastní rodiny.“
 To byla poslední slova, která od ní ten večer uslyšel. Marně ji přesvědčoval a prosil, všechno bylo marné. Nakonec se vrátila do své komnaty, kde konečně mohla dát volný průchod svému žalu.
Druhý den uběhl neuvěřitelně rychle. Misty už bylo všechno jedno, byla smířená s tím, co ji večer čeká. Po západu slunce se před jejich domem shromáždil velký hlučný dav, dožadující se jejich smrti. Nikdo z rodiny nekladl příliš velký odpor. Nechali se odvést na mýtinu u lesa, kde už bylo všechno připraveno, pro každého jedna hromada dřeva a slámy. Naposledy se podívala vzhůru k nebi. Byla to jasná noc plná hvězd. Aspoň něco krásného. Henry seděl na větvi jednoho ze stromů a nečinně tomu průvodu přihlížel. Nevěděl, co má dělat. Mohl by se pokusit ji zachránit, ale tím by riskoval svůj vlastní život. Už mu nezbývalo moc času na rozmyšlenou.
Jestli mám zemřít, ať to má alespoň nějaký důvod, a pochybuju, že najdu v životě lepší, než se obětovat pro ženu svého srdce.
Snesl se dolů na zem, obratně a lehce jako šelma, a rozeběhl se k Misty. Přerval pouta a schoval ji pod svůj plášť. Než ale vzlétli do vzduchu, někdo ho ze zadu probodl dřevěným kůlem. Tmavovláska pocítila, jak se o ni opřela váha celého jeho těla. Musí rychle něco udělat. Její jedinou možnou únikovou cestou byla obloha.
Tak dobrá, Misty, soustřeď se, dokážeš to, musíš jenom věřit, povzbuzovala se. Zkoncentrovala všechnu svoji vnitřní sílu a ucítila, jak se pomalu odlepuje od země. Těžko říct, jestli tomu napomohl nějaký zázrak nebo její strach, ale když otevřela oči, svištěla vzduchem neuvěřitelnou rychlostí ve výšce několika metrů.

***

Jason ani nehlesl. Naslouchal tomu všemu jako hororové pohádce a stále ji konejšivě objímal. Misty odlepila pohled od černé obrazovky a podívala se mu do očí s výrazem plným hanby a bolesti.
 „Nechala jsem je tam a poslouchala jejich nářek, ale nic jsem neudělala,“ po tváři se jí skutálela první slza.
 „Ale ne. Ššš, ššš, nemohla jsi jim už pomoct. Dostala jsi druhou šanci žít, bylo by hloupý ji jen tak zahodit,“ přitáhl si ji na svou hruď, pevně sevřel a hladil po vlasech.
 „Měla jsem zemřít,“ vzlykala pořád. „A místo toho jsem se mstila na nevinných lidech. Udělala jsem tolik strašných věcí, které…“ poslední slova pohřbil téměř hysterický pláč.
 Seděli tam v pevném přátelském objetí beze slov. Bylo to poprvé za ta dlouhá léta, co dala smutku volný průchod. Poprvé, co se odvážila ponořit do vzpomínek. Mladík byl vyčerpaný. V posledních dnech toho moc nenaspal a právě konečně ucítil prudký nával únavy. Nechtěl ji ale nechat odejít. Nakonec usnuli oba.
Druhý den ráno to byla Misty, kdo se vzbudil jako první. Divoce se rozhlížela po pokoji, jakoby zapomněla, jak se tam vlastně ocitla. Když ale uviděla vedle sebe ležícího krásného mladého muže, uklidnila se. Potichounku se zvedla k odchodu. Pomalu otevřela dveře a následně je rychle a hlučně přibouchla. Neuvědomila si, že na obloze není ani mráček a slunce ozařuje celý širý kraj. Byla to dost velká rána na to, aby Jasona probudila.
„Moc se omlouvám, nechtěla jsem tě vzbudit.“
 „Fakt? Tak proč děláš takovej kravál,“ hodil po ní polštářem.
Dívka ho pohotově chytla a sykla bolestí. Denní světlo jí stačilo popálit celé předloktí. Jakmile si toho muž všiml, okamžitě k ní přiběhl, aby jí zranění ošetřil.
Misty jeho pomoc však zamítla: „Nic to není. Jen chvíli počkej a uvidíš.“
Oba sledovali, jak se krvavé puchýře zacelují a po pár vteřinách po nich nezbyla už ani památka. Jason tím byl naprosto fascinován.
„Asi mě to nenaučíš, co?“
 Tmavovláska s úsměvem zavrtěla hlavou.
 „Musím se dostat domů. Mám hlad a taky mě už čekají v práci. Nemohl bys mě tam zavíst?“
 „Mám lepší nápad. Zajedu ti domů pro jídlo a čistý oblečení, řeknu Greece, že ti není dobře, a zůstaneš tu dneska se mnou!“
Jason celý zářil nadšením nad svým geniálním plánem, ale Misty o tom nechtěla ani slyšet. Chvilku se dohadovali a nakonec si mladík prosadil svou.
 „Budu hned zpátky. Zatím se tu chovej jako doma!“
Jason zaklepal u McCharlesových na dveře. Nečekal, že mu někdo otevře, protože ani Page nemohla čelit takovému světlu. Po chvíli uslyšel její svolení, aby vstoupil. Nejspíš se také právě probudila. Byla celá rozcuchaná a pomuchlaná. Přišlo mu to legrační.
„Ty teda vypadáš.“
 „Taky ti přeju dobrý ráno,“ odsekla nevrle. „Neviděl jsi Misty? Vůbec nedorazila domů, dělá mi to trochu starosti.“
„Je u mě. Přišel jsem jí  jen pro čistý oblečení a…“ zarazil se. Tohle by asi nebyl ten nejlepší způsob, jak dát Page najevo, že už všechno ví, „a kartáček na zuby,“ dodal rychle.
Blondýnka na něj vyvalila své bledé oči a pak se spiklenecky usmála. „Á, jasně. Naše malá Misty se včera večer trošku rozšoupla, co?“
 Jason se začervenal, ani nevěděl proč.
 „Ale ne, tak to není. Jen jsme si povídali. No, to je jedno. Kde má Misty pokoj, prosím tě?“
Page se řádně protáhla a ukázala na jedny z dveří. Byla to krásná místnost s francouzským oknem, které bylo zatažené béžovým závěsem. Otevřel jednu skříň a snažil se vybrat nějaké pohodlné oblečení. Pak se dostal ke spodnímu prádlu a opět zrudl. Vybral by to nejcudnější, kdyby tam nějaké takové bylo. Všechno to bylo takové krajkované nebo průhledné. Ještě ponožky, podprsenku, hm, velikost B, ušklíbl se. Teď jak se dostat do kuchyně? Měl štěstí. Page se zrovna sprchovala. Rychle proklouzl k ledničce a vytáhl z ní jednu PET láhev. Spěšně se rozloučil a pelášil k propůjčenému autu od jednoho z jeho zákazníků.
Misty si zatím dala sprchu a provizorně si vyčistila zuby. Akorát když vešla do obýváku, zabalená v ručníku, střetla se s Jasonem. Na prázdno polkl a podal jí hromádku s oblečením.
„Seš zlatíčko,“ usmála se na něj a vlepila mu pusu na tvář. Pohrávala si s myšlenkou, že by se převlékla přímo před ním, ale nakonec se rozhodla neprovokovat ho.
Mezitím Jason připravil snídani. Osmažil si vajíčka a pro Misty nachystal sklenici s krví. Přemýšlel, jestli ji má ohřát, ale přišlo mu to jako nesmysl. Sedli si a mlčky se najedli. Pozoroval ji, jak s chutí polyká a všiml si, že jí na okamžik zrudly oči.
„Já jsem ti svou minulost převyprávěla, co ta tvoje?“ pobídla ho.
Jason se zamyslel. „Můj příběh ovšem není ani tak zajímavej ani tak dlouhej, to tě upozorňuju předem. Narodil jsem se tady v roce 1984. Moji rodiče to tu nesnášeli, chtěli se odstěhovat do velkoměsta, takže když mi bylo 18, nechali mě tady, ať se sám o sebe postarám. Nechal jsem se vyučit a převzal jsem tátův autoservis. Tečka, konec vyprávění.“
„Žádná osudová láska?“ Dloubla do něj.
„Měl jsem pár ženskejch, ale nikdy to nemělo dlouhýho trvání. Žádná to se mnou nevydržela,“ zasmál se sám sobě.
 Na okamžik se rozhostilo trapné ticho, které Jason znovu prolomil: „Jak je tohle možný?“
 „Myslíš tím mě?“
Přikývl a pokračoval. „Chci říct, jak to začalo? Kdo byl první? Kolik vás je?“
  Misty přeběhl úsměv po tváři. Byl stejně zvědavý a pošetile odvážný jako ona.
„No, nikdo to neví jistě, ale údajně existoval druh vampýra, který se živil krví zvířat i lidí a pokud se namísila krev člověka s jeho slinami, zmutovala jeho oběť v upíra. Tihle “přírodní upíři“, jak se jim říká, měli však mnohem víc schopností, než mám například já. Uměli se proměňovat v netopýry, mohli ovládat lidskou mysl, vystavovat se slunci a podobně. Chtěli být jedinými takhle mocnými, proto všechny vampýry vyhubili. Pokud z někoho chtěli udělat svýho druha, stačilo mu dát pár kapek vlastní krve, ale nepředali mu tím všechny svoje schopnosti. To jsou upíři, jako jsem já, tak zvaná “druhá generace“. Neví se, jestli ještě nějací přírodní existujou, protože by byli asi 900 let starý, ale je možný, že tu někde pořád jsou.“
 „Páni,“ vydechl Jason. „A jaký máš teda ty schopnosti?“
„No, například umím lítat, můžu telepaticky komunikovat s ostatními upíry, rychle se hojím a jsem silnější než člověk.“
„Jo, to jsem si všimnul,“ řekl Jason a přejel si prsty po hrdle, kde ho Misty pevně sevřela tu noc, kdy chránila Bena. „Můžeš jíst to co normální člověk?“
 „Jo.“
 „Piješ?“
 „Když se mi chce.“
 „Dřevěný kolíky?“
 „Buď dřevo, nebo jiný stoprocentně přírodní materiál, například kámen. Ale pokud mě někdo čímkoli příliš zraní a já se nestihnu zregenerovat, můžu klidně i vykrvácet.“
 Jason pokýval hlavou, jakoby mu už došly otázky. Ve skutečnosti ale jenom přemýšlel, na co se má zeptat dřív.
„Česnek?“
 „Dám si, díky.“
 „Rakve?“
„Blbost.“
 „Kostely, kříže, svěcená voda?“
 „Mohla bych bejt klidně i jeptiška, ale do nebe by mě asi nevzali.“
 „Můžeš mít děti?“
 „Vlastně nemám ani měsíčky.“
 „Chodíš na záchod?“
 „Jenom když přijímám i něco jinýho než krev.“
 „Kolik toho…sníš za den?“
„Většinou tak dvě tyhle flašky.“
„Můžeš ztloustnout nebo zhubnout?“
 „Pokud se držím zdravé krevní diety, je má postava ideálně vyvážená.“
„Proměňuješ se nějak?“
 „Většinou, když ucítím krev, zvětší se mi špičáky, popraskají mi žilky v očích a zrychlí se mi tep, ale to je asi tak všechno. Mimochodem srdce mi normálně bije, akorát když jsem hladová nebo unavená, tluče tak pomalu, že působím jako mrtvá. “
 „I to už jsem zažil.“
Misty to zaskočilo: „Kdy?“
„Ten večer, kdy jsem tě našel ležet u jezera. Snažil jsem se ti nahmatat puls, ale nic jsem necítil.“
„Ah, tak. Za to se ti moc omlouvám. Ještě nějaké další otázky?“
 „Obávám se, že už jen ty míň příjemný. Kde jsou Paul a Margaret McCharlesovi?“
 Misty sklopila pohled.
„Myslím, že někde v lese pod drnem. Chtěly jsme se s Page usadit, potřebovaly jsme domov. Ne snad, že by to byla omluva, spíš vysvětlení.“
 „Page je taky…“
„Jo. Sama jsem ji přeměnila.“
 „Sarah Colinsonová?“
 „Pageina práce.“
 „Bože,“ vložil obličej do dlaní.
„Ještě pořád chceš, abych zůstala?“
 Jason se na ni podíval a přikývl.
„Už jen poslední otázka. Nevím, jestli bych toho víc dokázal snýst. To jsou všichni upíři tak doslova krásní? Chci říct, lidi by se vás měli bát, tak proč je naopak tak přitahujete?“
 Misty překvapeně vykulila oči a na moment se zamyslela.
 „Vlastně jsem o tom nikdy moc neuvažovala, ale určitý smysl to určitě má. Tak například, kdo by žil věčně s tváří zrůdy? Takovejch případů moc není. A vás lidi přitahuje nebezpečí, cítíte ho z nás, jsme záhadní, jsme lovci, krev udržuje naše tělo mladé a pružné, pleť není znečišťována žádnou nezdravou stravou a zuby se při proměně zarovnají. Musíš uznat, že upír s křivejma zubama - to je vážně k smíchu. Takže my vlastně nejsme nadpřirozeně krásní, jen jsme tajuplní a jíme zdravě, dejme tomu.“
Chvíli seděli tiše, pohlcení ve vlastních myšlenkách.
„Proč jsi na mě tak milej? Měl bys mě nenávidět, mít ze mě strach, pokoušet se mě zabít, cokoli! Jen ne tady se mnou sedět a povídat si, jako bych byla tvoje nejlepší kámoška,“ vrtalo Misty hlavou.
„Ale ty jsi má nejlepší kámoška,“ namítl Jason. „Jsou lidi, kteří zabíjejí čistě pro zábavu. Ty to musíš dělat, abys přežila. Zažila sis svoje, ale nepřestala jsi bojovat, jsi silná a jsi…nevím, jak to správně říct. Prostě když jsem s tebou, tak ztrácím všechny zábrany, jsem šťastnej, jsem sám sebou a jsem…“ na chvíli se zarazil a spolkl původní slova, která měl ve skutečnosti na mysli. Pak pokračoval: „Jsem opravdu rád, že jsem tě poznal a jak už jsem řekl: kdybys mě chtěla mrtvýho, dávno už bych byl, takže proč se mám vlastně bát?“
„No, možná proto, že seš teď pro mě větší hrozba. Víš o mně všechno, mohl bys mě i Page snadno zlikvidovat.“
„Ale pokud by sis myslela, že jsem toho schopnej, tak bys mi nic neřekla, takže mi věříš,“ usmál se na ní sám potěšený tím zjištěním.
„Důvěra dělá přátele, ne?“
Jejich oči se setkaly. Oba se na sebe po tomhle rozhovoru koukali trochu jinak. Misty viděla v Jasonovi sobě rovného, někoho, kdo ji chápe, přijímá takovou, jaká je, a vždy ji podrží; a on jí kupodivu nevnímal jako stvůru, nepřipouštěl své mysli její temnou stránku, ale ani už v ní neviděl tu zranitelnou, křehkou dívku, kterou pro něj byla ze začátku, teď před ním stála nebojácná žena plná vzdoru nad nešťastným osudem a zároveň plná radosti a odhodlání využít daru žít.
Ticho v místnosti je začalo pomalu dusit.
„Co kdybys mi šla pomoct do dílny? Mám spoustu práce, venku je „hnusně“ a nevím, jak jinak bych tě mohl zabavit, ale jestli nemáš zájem, pochopím to, většinu ženskejch auta moc neberou,“ hlavou mu projely všechny ty ženy, které se marně snažil něco naučit.
 Misty to ale nadchlo. „Jasně! Já přímo miluju práci. Kudy přesně se tam jde?“


Poznámka autora: Už dřív jsem měla nutkavou potřebu všechno do detailů vysvětlovat, proto tak dlouhá debata Jasona a Misty. Myslím, že jsem na nic nezapomněla :D

3 komentáře:

  1. No, je to zaujímavé :) Som zvedavá na ďalšie časti :)

    OdpovědětVymazat
  2. Máš to fakt dobre vymyslené! :) Ja som sa tiež raz snažila napísať knihu o upíroch, čo by bola z mojej hlavy, ale nikdy ma nič také nenapadlo, aby to nevyzeralo, že je to skopírovaná iná kniha...
    Fakt sa mi to páči :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéé, díky, jsem ráda, že ti to tak připadá :) Ono je těžký vymyslet něco originálního, o upírech obzvlášť, i tohle je taková kombinace všeho možnýho... ale na základce jsem prakticky nečetla, takže mě toho zas tolik neovlivňovalo... a možná částečně i proto je to napsaný tak šišatě, protože jsem považovala čtení za poslední možnost, jak se zabavit, po tom už byla jenom smrt :D Ale psani, to byla jiná věc :)

      Vymazat