13. kapitola - Jason

Komentář autora: Poslední kapitola!!! Chtěla bych jen poznamenat, že i opožděné komentáře mě potěší :) Prostě když si to přečtete a bude se vám chtít, komentujte, já si toho všimnu.
Jinak moje sebevědomí dneska zase o něco vzrostlo. Na jízdách jsem jezdila perfektně až na jedno nedodržení rychlosti, to je asi můj kámen úrazu, aleee.... maj ty cedule dávat viditelnějc!!! :D Instruktor o mně dokonce řekl, že jsem kočka... už začínám sdílet názor spolužačky, že je to trošku "úchyl" :D Ale sympatickej úchyl :D No, snad ty závěrečky dám, podle něj s jednou rukou v nose, když nebudu moc vynervovaná, tak snad má pravdu...
Užijte si kapitolu ;)

O tři roky později

Ztratil pojem o tom, kolikáté pivo si objednává. Daisy mu jen neochotně přinášela jedno za druhým. Nemělo cenu mu v tom bránit. Minule, když se o to pokusila, to skončilo rvačkou.

Vypadal příšerně zuboženě. Z mastně se lesknoucí pleti mu rašilo husté strniště, které se svými rozměry blížilo plnovousu. Vlasy, dříve husté a načechrané, teď spadaly v nepěkných pramenech na jeho shrbená záda. Z očí, které svou barvou těšily srdce dam každého věku, vymizel veškerý život, byly vybledlé a zapadlé. Jediná věc, která je dokázala rozjasnit, byla zlatavá tekutina s bílou pěnou nebo taky malá sklenice vodky či snad rumu. Vlastně Jasona už ani nezajímalo, co pije, hlavně, že pije.

Jeho jedinému příteli Benovi se to vůbec nezamlouvalo. Snažil se ho všelijak rozveselit, brával ho s sebou do kina, zkoušel s ním i chodit běhat, boxovat, rybařit, zkusil snad všechno! Ale Jasonovi bylo nejlíp v hospodě. Netušil, kde bral peníze. On sám mu je odmítl poskytovat a to mladého opilce jen více rozhněvalo a na svého společníka naprosto zanevřel, a tak Ben jen smířeně pozoroval, jak se pomalu zabíjí. Občas ho odvezl domů nebo za něj zaplatil útratu, ale to se Jason nikdy nedozvěděl. Nebo si to spíše nepamatoval.

„Daisy?!“ kváknul.

„No?“

„Ppbrivo,“ zaklepal se mu ret.

„Nejdřív prachy,“ odsekla mu stroze.

Zvedl k ní svou opuchlou tvář. Pak si povzdechl a zalovil v kapse, vytáhl jednu zmuchlanou bankovku a vložil ji do nastavené ruky hospodské.

„Hned to bude.“

Jason si vzal krabičku cigaret, otevřel ji a obrátil dnem vzhůru. Pár cigaret se mu rozkutálelo po stole. Jednu chytil a vložil do úst. Zbytek nechal ležet. Našel zapalovač a spokojeně zabafal. Otočil se ke dveřím. Hledal někoho, kdo byl už dávno ztracen ne-li mrtev. A přesto ji měl pořád před očima. Její černé vlasy s ohnivě rudými melíry. Jako žhavý popel. To mu vždycky připomínaly. A ty oči, tak špičatě tvarované a přesto oblé, zelené a někdy i krvavé. Jak rád by viděl její bělostnou pleť prozářit ponurou putiku. Jak rád by svíral její prsty mezi svými. Ale byla pryč. Slíbila, že se vrátí, pokud nezemře, a nepřišla. Už o ní víckrát neslyšel. Jen vzpomínky a sny. Z těch nezmizela.

Na pult tvrdě dopadl plný půllitr. Jason ho s radostí přivítal svým žíznivým polibkem. Vypil by ho celý naráz, ale docházely mu peníze a chtěl se ještě zdržet, dokud ho nevyhodí. Vždycky čekal a vždycky se dočkal. A ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ve dvanáct ho Daisy doprovodila ke dveřím. Byl všední den a nikomu z personálu se nechtělo ponocovat kvůli jedné trosce, která kdysi bývala mužem.

Potácivými kroky sešel schody. Rozhlédl se po okolí. Dřív by obdivoval teplý jarní večer, noc černou tím způsobem, který zná jen ona, oblohu proděravěnou bílými tečkami, oslňující srpek měsíce, který si netroufal předčit svou září tmu, jen jí doplňoval a přidával různé odstíny. Dřív by ho to naplňovalo pocitem štěstí, ale teď? Teď mu to bylo jedno. Byla půlnoc. Sucho. Příjemně. Tak to vnímal. Ale přece jenom se mu nechtělo domů, do zatuchlé nory churavějícího muže. Vložil ruce do kapes a vydal se po silnici pryč z města.

Na hladkém asfaltu jeho kroky nebyly téměř slyšet. Vítr, který měl v zádech, ho popostrkoval kupředu. Všude bylo takové ticho. Ideální na to si protřídit myšlenky. Jenže on na nic nemyslel. Alkohol mu to nedovoloval, a proto ho tak miloval. Protože přemýšlení bolelo, vzpomínání trhalo jeho vnitřnosti na kusy. O to nestál. Zamlžená mysl a mozek nasáklý chlastem - to si zvolil a nikdy toho nelitoval, protože k tomu aby cítil lítost, by musel začít uvažovat nad svým jednáním. Jason se usmíval. Jeho zrak byl stejně rozostřený jako pozornost. Žil ve snu. Každý chce přece žít svůj sen, ne? A jemu se to povedlo. Vše, co se kolem něj nebo s ním dělo, bylo roztrháno na několik útržků, které na sebe jen volně navazovaly. Tak to přece bývá ve snech, ne? Chvíli stojíte na parkovišti a najednou na pláži, aniž byste tušili, jak jste se tam octli. A přesně tak to bylo i s ním. Jeho sen se však neustále opakoval. Nejdřív stál nad něčím autem, pak ležel pod jiným a potom byl v hospodě, zásadně si pamatovával své první tři piva a dva panáky, dál už je jen mlha a probuzení se ve své posteli s nepříjemnou pachutí v ústech. A ty barevné mžitky kolem něj. Copak člověk dokáže ve snu zaostřit? Může rozeznat tváře svých známých? Ne a jemu to taky nešlo, čili musel být ve snu. Jason se zubil. Ruce měl zastrčené v kapsách. Jedna noha pravidelně předbíhala druhou. Už ušel alespoň tři kilometry. Provoz kolem něj houstl. Z ničeho nic se zastavil. Mířilo k němu nějaké auto. Zaujatě ho pozoroval. Když už bylo opravdu hodně blízko, okýnko spolujezdce se stáhlo.

„Vzbuď se, člověče! Tady nemáš co dělat,“ zahulákal na něj cizí muž a vozidlo nerušeně pokračovalo v cestě.

Jason po tak dlouhé procházce pomalu střízlivěl. Dvě pomyslné ruce sevřely jeho mozek, smotaly do ruličky a trochu zatáhly, každá na jinou stranu, aby dokázal rozjímat alespoň nad triviálními otázkami.

Vzbudit se? Proč? Já rád spím a ještě raději sním. A tohle je přece sen. Dlouhý a spletitý, přesto krátký a jednoduchý… Vlastně je hodně dlouhý… Možná až příliš. Ach, bože, jak dlouho už spím? Kdy jsem usnul? Bylo to před pár hodinami nebo lety? Není už na čase vstávat? Čeká na mě přece práce, mí zákazníci, přátelé a co Misty? Není už zpátky? Nehledá mě? Začal se točit kolem své osy. Připadal si ztracený, dezorientovaný, jeho sen se měnil v noční můru. Stíny byly strašidelné, nebe na něj mohlo každou chvíli spadnout a co teprve ten zlověstný vítr! A pak ho to napadlo. Našel řešení. Přicházelo k němu samo, nabízelo se mu. Blížilo se však rychle. Neměl moc času na rozmyšlenou. Dvě velká světla. Světlo na konci tunelu. Světlo spásy. To ho mohlo vrátit zpátky do reality. To by rozehnalo tu ošklivou tmu. Koukej, Jasone, jak se rozestupuje před tou jasnou září! Bojí se jí! Je na tvé straně. Jdi za ní. A tak se rozhodl.

Náklaďák se řítil silnicí. Byl to rytíř, který svým světelným mečem prorážel temnotu. A Jason chtěl toho rytíře pozdravit. Vyjádřit mu svůj dík. Podřimující řidič viděl sotva deset metrů před sebe. O Jasonovi neměl nejmenší tušení.

Jason mu zastoupil cestu a rozpřáhl paže. Ještě nikdy se necítil tak šťasten. Bohužel, byl to poslední příjemný pocit, který zažil. Pak už byla jen bolest, šok, snad i procitnutí a uvědomění, další bolest a pak nic. A to nic se stalo vším. Vším, čím byl. Byl mrtvý.

Konec

Dovětek: Tahle kapitola se mi vůůůůbec nechtěla psát. Poslední dobou mívám skvělou náladu a když jsem tohle dopsala, tak jsem se tvářila jak kakabus, vzdychlaja jsem a fakt jsem byla celá skleslá. Alespoň vidíte, kolik toho ze sebe při psaní vydávám, naprosto všechno :D
Pro ty, kteří mají z této kapitoly příliš malou depresi, je tu ještě "Jasonova píseň", která mě uvádí do stavu melancholie, i když jsem 10 minut předtím skákala do stropu a běhala po bytě radostí. Jistě ji všichni znáte :)

(Ne)zajímavosti o Upířím životě