To nebylo v plánu

Komentář autora: A že mám ty narozeniny a že je venku příhodně pochmurné počasí, pridávám ještě jedno poetické dílko. Doufám, že bude strašidelné, ne moc, ale trošku jo :P. Tentokrát je to delší, asi na šest stránek, a je to epická skladba. Vyžívám se v opakování slov, možná až moc, když mně se to líbí. Je to takový... nevím, oživuje to podle mě čtenářovu pozornost, protože když na to opakování narazí, řekne si: "hm, to už jsem někde viděl" a tím nastartuje mozek a je všímavější. Prostě doufám, že se vám to bude líbit :D.
Prosím, komentujte!

Otvírám dveře,

 „Vidím dobře?“

Začala bouře.

Nevidím nic.

Vcházím dovnitř, rozsvěcím světla,

Vypadl proud - „Jo, to bych měla.“

První kapka se tříští o sklo,

Stéká dolů a za ní druhá, třetí, čtvrtá,

 Stopadesátámiliontá.

Udeřil blesk a ve mně to hrklo.

Zpoza rohu něco na mě mrklo.

Nevšímám si toho, hledám svíčky,

Zbytečně, nikdy jsem je nepotřebovala,

Musím si vystačit s povytaženými víčky.

Poslepu lovím baterku,

„Pomoz mi, Mourku!“

Výsměšně zamňouká,

Mlsně si zabrouká.

„Bez večeře budeš, parchante zparchantělá,

Pomáhat nechceš, žrát, to bys chtěla!

Tůdle!“

Mám ji!

Hurá do kuchyně, umírám hlady.

Posvítím na hodiny. „Sakra, za chvíli je tady!“

Otevřu lednici, vyndávám paštiku,

Došly mi rohlíky, nadávám chlebníku.

Raději se tedy převlíknu.

Navlékám silonky, skáču k mobilu,

Hraje mi písničku, kterou tak miluju.

„Haló, kdo je tam?“

„To jsem já, Adam.“

„Budeš mít zpoždění, hádám.“

„Přesně tak, včas to nedávám.“

„Můžu ti jít naproti, to zvládám.“

„Vždyť prší!“

„Vlhko mi sluší.“

„Jako psům uši.“

„Vezmu si taxi.“

„Ne asi.“

„Tak zatím!“

Pokládám telefon a zvedám druhý,

Za chvíli černé auto parkuje před vchodem.

Vycházím na ulici, vůz odjíždí.

„Hej!“ Ale nikdo mě neslyší.

Jdu tedy deštěm,

pustým městem,

Jsem jediným hostem

Na hlavní ulici.

Šaty jsou na žmach, boty na vyhození,

„To máme krásně!“ osloví mě muž.

Netuším, že v kapse svírá nůž.

„Proč nemáte deštník?“

„Dobrá otázka.“

„Jsem dobrý řečník.“

Spojovala nás nevšední procházka.

„A kam jdete, řečníku?“

„Tam kam vy, mazlíku.“

Vytrácí se mi smích.

„Rád vás doprovodím.“

„To není nutné.“

„Chcete být sama? To je ale smutné.

Nikdy nevíte, na koho narazíte,

Měla byste mě vzít s sebou,

Jinak si ublížíte.“

Vytrácí se mu smích.

„Nechte mě být!“

„Jak je libo.“

Ušklíbne se a odchází.

Čekám, kdy se zarazí,

V zádech mě zamrazí,

To však jen ulici přechází,

Na druhé straně se jeho cíl nachází.

Pokračuji tedy dál.

Od Adama mě dělí jen pár bloků,

Jen něco málo kroků,

Jen několik skoků

A budu v bezpečí.

O tom mě rozum přesvědčí,

A tak neutíkám jako smyslů zbavená.

Slyším kroky,

Otočím se,

Zahlédnu kus ruky,

I když nevím kudy,

Utíkám jako smyslů zbavená.

Blesk rozjasní oblohu,

Dál už nemohu,

Jsem unavená,

Ale můj pronásledovatel mě jistě hledá,

A tak dál utíkám jako smyslů zbavená.

Opírám se o zeď,

Rozhlížím se kolem,

Nikoho nevidím.

V tom se ozve zvuk

A není to hřmění hluk,

Je to výkřik.

A tak utíkám zpátky jako smyslů zbavená.

Výkřiky sílí, déšť ustává,

Ve vedlejší ulici, žena si ustlala,

V kaluži vlastní krve.

Tam jsem se zastavila.

Žena ještě žila,

Brada se jí chvěla.

Další zavytí se z ní vydralo

A to mě probralo.

Postava ze tmy se vynořila.

Rychle jsem se napřímila,

Ale nestihla to,

Pěst mě do tváře udeřila.

„Ztrať se, ty couro!“

A žena z kaluže se zvedla,

Dostala šanci žít,

A tak utíkala jako smyslů zbavená.

„Říkal jsem ti, ať mě vezmeš s sebou,

Teď už je pozdě. Nebýt tak blbou,

Mohla jsi to mít dávno za sebou,

Takhle to budeš mít horší.“

A schytala jsem ránu další,

Zahlédla jsem ostří nože,

Nic mi už nepomůže,

A tak zavírám oči, jako otvírám dveře,

Za kterými nic nevidím, tady však vidím dobře,

Tak jako začala, přestává bouře,

nic nevidím

a to je dobře.

***

Slunečné ráno, vzduch provoněný deštěm,

Kdo by se nešel projít, přeplněným městem,

Každý je dnes hostem

Na hlavní ulici.

Na zemi leží dívka spící,

Spí hluboko a těžce,

Probouzet se jí nechce,

Jako školákovi v pondělí.

Nikdo si jí nevšímá,

I když se tak vyjímá

Na černém asfaltu.

To stařenka vychází

Psa na vodítku,

Procházku jí zkazí

Dívka na chodníku.

A tak utíká jako smyslů zbavená.