Jak to vidí pesimista

Ehm, ehm, světe div se, negramot bez citu pro jazyk (tím myslím sebe) složil báseň :D. Před chvilkou jsem si četla nějaký básničky na netu, mimochodem, docela pěkný, kdyžtak jsou tady společně s povídkou, kterou jsem přidala do seznamu doporučených, takže si ji tam můžete najít ;).
No, to jsem odbočila, teď teda to mistrovské dílo - název básně je v názvu příspěvku a je o ročních období, kdyby to nešlo poznat.
Poznámka: Mám odpor k naprosté pravidelnosti rýmu a verše, nebo odpor, možná moc silný slovo, prostě mám radši volnější styl, ale... jestli jsem to napsala zcela blbě a porušila veškeré zákonitosti poezie, hádat se nebudu, já se v tom hovno vyznám, takže klidně, znalci, kritizujte! (ale stejně se asi budu bránit, já tu kritiku sice chci slyšet, VÁŽNĚ, ale snášim ji hůř) :D

Venku je vedro,

Takové vedro, že mě to dusí.

Sluníčko svítí,

Svítí však tolik, že se mi hnusí.

Opadává listí, vítr fouká,

Malé dítě pouští draka,

Divně se na mě kouká.

Procházím ulicí, těším se domů,

Přebíhám silnici a padám dolů -

To zasraná námraza, zlomila mi nohu.

Sluníčko svítí, vedro mě nedusí.

Námraza roztála, nic se mi nehnusí,

Jen kůží mám husí,

z toho,

 že skončit to jednou musí,

a zas a znovu,

stěžovat si mohu!