6. kapitola - Cesta do Anglie

Komentář autora: Umírám. Nečekala jsem, že to přijde tak brzy, ale je to tu. Soply převzaly kontrolu a donutily mě jít dneska k zubaři bez vyčištěných zubů (měla jsem ji dát jenom RTG snímek, jak jsem mohla tušit, že mi poleze i do držky?! :D), v autoškole jsem byla taková lehce mimo, strašně se mi chtělo čůrat, tak jsem si rychle skočila do ňáký hospody (ten barman byl vysloveně odvařenej, že si ani nic neobjednávám), no a na záchodě se mi povedla ještě jedna věc, která je ale moc ponižující, abych jí přiznala. Můžu říct, že se mi poslední dobou stává často a nelíbí se mi to :D. Ale nikdo si ji nevšiml, takže dobrý! :D Pak už jsem jenom vysvětlila instruktorovi, že už to fakt nedávám, že jedu domů. Neochotně mi to odkejval, protože jsem ho tím zdržela a přišel chudák na další hodinu pozdě, ale když jsem dorazila domů, tak jsem mohla ždímat triko ze dvou dobrejch důvodů: dostala jsem záchvat breku a potila jsem se jak prase (vážně nevím, proč jsem brečela, já to skoro nikdy nevím :D). Ale teploměr mi neukázal ani 37! Divný věci se mi dějou :( :D
Bože, už zase kecám. Ani smrt mě nezastaví! To je vážně smutný... :D:(
K povídce: Následující kapitoly už mi přijdou o něco lepší. Hned na začátku se seznámíme s novou postavou, kterou jsem nikdy neměla ráda :D. Pak taky krásné přirovnání o buchtách a kouření (je vidět, co se mi už tou dobou honilo hlavou, žrádlo a cigára :D) no... a zbytek si vyčtěte samy :)

Page nasedla do nově upraveného džípu a otočila klíčky v zapalování. Chystala se do nějakého většího města, kde by měli malířské potřeby. Už celý týden prakticky nic nedělala, a kdyby to šlo, umřela by nudou. Misty jí konečně vydělala dost peněz na nákup všech věcí. Zaparkovala auto a vešla do obchodu. Chvíli se rozhlížela, když jí oslovil mladý muž u pokladny. 

„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“

 Byl to ukázkový hezounek. Blonďatě obarvené vlasy přes oči, svalnaté, opálené tělo a zářivý úsměv. Nesnášela tenhle typ mužů. Nicméně nikde neviděla stojan a rozhodně ho chtěla.

 „Vlastně ano. Sháním malířský stojan, ale nikde jsem ho tu nezahlídla.“

„Ano, moc lidí si je nekupuje, tak jsme je přemístili do skladu, pojďte za mnou.“

Vedl ji k zamčeným dveřím, rozsvítil světlo a rozhodným krokem zahnul doleva.

 „Račte si vybrat. Osobně bych vám doporučil tento. Má nastavitelnou výšku i sklápění a je dost velký pro všechny druhy pláten.“

 Page zkoumala předmět očima odborníka. Nakonec usoudila, že je opravdu nejlepší, vybrala si ještě pár štětců a barev a šla k pokladně. Mladík si nechtěl nechat takovou krásku jen tak proklouznout mezi prsty.

Snažil se navázat konverzaci: „Jste místní?“

 Prohlédla si s opovržením jeho jemně rýsovaný obličej. „Ne. Bydlím kousek odsud, v Baleful Wall.“

 „A spěcháte s návratem? Za hodinku tu budu končit a moc rád bych vás pozval někam na oběd. Znám tu opravdu úžasnou restauraci,“ naklonil hlavu mírně na stranu a nasadil svůj nejsvůdnější pohled. Každá dívka by mu podlehla, ale Page byla zrovna ta výjimka, která potvrzuje pravidlo.

„Snad někdy jindy,“ vzala si účtenku a natáhla ruku ke dveřím.

Muž jí však cestu rychle zablokoval svým statným tělem.

„Tak mi alespoň prozraďte vaše jméno,“ stiskl ji naléhavě ruku, která se mu brzy vyškubla a prohrábla si zlatavé vlasy.

Bez náznaku úsměvu mu chladně odpověděla: „Page,“ a vyšla na ulici.

Petera ta slova úplně omámila. Jakoby ho ovanul příjemný, nebezpečný chlad. Musel ji znovu vidět. Ještě že Baleful Wall není velké město. Určitě mu někdo prozradí, kde ji hledat.

Misty neměla co dělat. Obchod byl malý a všechno zboží už bylo pečlivě srovnané. Šla do kumbálu pro nějakou leštěnku. Sice nezastávala práci uklizečky, ale sklo bylo po dešti ušmudlané a ona se nudila. Měla dost kliku. Kdyby skla nebyla vybavena UV filtrem, jen těžko by tu mohla pracovat. Jak tak čistila vitrínu, zahlédla přicházející mohutnou postavu s rezavými vlasy.

„Ahoj, Bene!“ přivítala ho s úsměvem.

Už zapomněla na jejich poslední setkání, nebo to alespoň předstírala. Nic tak vážného se zas nestalo.

Ben hrál tuhle hru s ní. „Zdravím, Misty. Jak to jde?“

„Nemůže to být lepší. Jsem ráda, že jsem si tu našla práci a Greece je na mě tak hodná, akorát mi dává málo práce. Dokonce si ji musím sama vymýšlet, abych se nenudila.“

„To vidím,“ usmál se na ušmouranou výlohu. „No. Nebudu tě zdržovat, stejně spěchám. Jen jsem si přišel pro nějakou sváču. Měj se!“

„Ty taky,“ odpověděla mu a věnovala se opět úklidu.

Muž si ji ještě jednou pořádně prohlédl. Byla by schopná těch hrůz? Je tak drobounká, jak by jen mohla zabít dvojnásobného chlapa? Ale viděl, co dokázala, když ho zachraňovala před Jasonem. Zvedla ho několik centimetrů nad zem, jako by nic nevážil. A Greg z posilovny taky říkal, že má neuvěřitelnou výdrž. Uvidíme, co prozradí staré reportáže.

Page popadla náčiní a vydala se směrem k jezeru. To místo si přímo říkalo o zakreslení. Bylo tajuplné, romantické, nádherné, a přitom mrazivě děsivé, jako byla ona sama. Přeci jenom si prostředí trochu pozměnila. Přišla sem hlavně pro inspiraci, ne pro přesné detaily. Udělala z toho čistě jehličnatý les zarostlý ostružiním. Kdysi dávno, když byla ještě člověkem, se živila malováním. Bohužel se ale neproslavila, takže si peníze obstarávala i prodáváním své krásy mužům. Začalo se stmívat a zmocňoval se jí hlad. Udělala ještě pár posledních črtů a vrátila se domů.

Jason se šťoural v součástkách nějakého auta - jak jinak. Jen málo lidem se poštěstí dělat to, co je doopravdy baví, a on byl zrovna jedním z toho mála, takže pracoval často, dlouho a pečlivě. V poslední době u toho byl ale myšlenkami někde jinde, většinou poblíž Misty. Čím dál tím víc ji chtěl poznat, odhalit všechna její tajemství, a že jich nebylo zrovna málo. Nejraději by si s ní povídal celé dny, dokud by nevyslechl celý její životní příběh, o kterém zatím nevěděl takřka nic. Dneska ale přeci jenom něco zjistí. Přijde na to, jestli má něco společného s těmi úmrtími. Očistil automobil od prachu a oleje a vydal se k sobě nahoru. Dal si pořádnou sprchu a připravil si večeři. Po jídle se odebral k televizi. Začal od nejnovější reportáže, tedy od té z roku 1998. Nebylo na ní nic moc zajímavého. Detaily zranění neukázali, žádní svědci, žádní podezřelí. A další nebyly o mnoho lepší. Oběti byly často roztrhány na cáry a příbuzní se o tom nechtěli moc vyjadřovat. Konečně se objevila nějaká svědkyně, která byla i ochotná mluvit. Když spatřil její obličej, všechno se v něm rázem zastavilo. Jakoby v ten okamžik zemřel. Musela to být ona. Černé vlasy s rudými melíry po ramena, zelené jiskřivé oči. Tu tvář nedokázal dostat z hlavy od první chvíle, co ji spatřil, a znal přesně její křivky, nemohl se mýlit. Vypadala naprosto stejně jako Misty. Byl v tom ale větší háček, než jen to, že je to další propojení s nedávnými vraždami. Záběry z kazety byly natočeny v roce 1965. Jak je to možné? Jak může vypadat po 45 letech pořád stejně? Ne. To nemůže být pravda. Ale všechno do sebe přesně zapadalo. Žádná minulost, abnormální síla, podivné chování, těla bez krve, prokousnutá hrdla, alergie na slunce, věčné mládí. Jason byl zmatený. Všechny ty věci směřovaly jenom k jedinému vysvětlení, ale to nebylo možné. Je ještě jedno místo, kde by mohl zjistit víc o Mistynině minulosti. Tam, kde to nejspíš všechno začalo. Prudce se zvedl z pohovky a sešel dolů do své kanceláře, zapnul počítač a vyhledal nejlevnější let do Anglie.

Misty vytáhla z ledničky flašku krve a odlila z ní podstatnou část do velké sklenice. Bylo těžké být celý den poblíž lidí. Každým dnem ji jejich šťavnaté žíly přitahovaly víc a víc. Dneska se dokonce přistihla, jak hladově zírá na malého chlapce. Ještě že ji nikdo při tom neviděl. Stejně by mu asi nedokázala ublížit. Nikdy nevztáhla ruku na dítě, i když věděla, že jejich krev bývá nejlepší a nejsilnější. Vzala si svou večeři do obýváku k Page. Blondýnka ležela na pohovce zabalená v dece a četla si knížku, kterou si koupila. Zřejmě byla hodně napínavá, protože od ní neodtrhla oči, ani když se jí před obličejem pohupovala sklenička plná blahodárné tekutiny. Jen zvedla ukazováček a po chvilce knížku sklapla.

„Jak se ti pracovalo?“

„Paráda. Je to lepší, než se celý den jenom válet na gauči,“ rejpla do ní.

 „S válením je konec, moje milá! Ode dneška je ze mě malířka,“ ohrnula pyšně svůj malý nosík.

„Hm, výborně. Začínáme žít opravdu jako lidi. Máme práci, peníze, dům, auto, mazlíčka. Už si jenom založit rodinu,“ ušklíbla se Misty a ponořila se do svých myšlenek.

 Trochu jí to děsilo. Poslední století se její lidské pozůstatky schovávaly pod silnou vrstvou bezcitnosti, krutosti a zvrácenosti. A Page na tom nebyla jinak. Jak dlouho už vlastně nebyly na pořádném lovu? Kdy se naposled šly někam bavit? Už měsíce pobývaly na stejném místě a nikam se nechystaly, právě naopak, dělaly vše pro to, aby tu mohly zůstat co nejdéle, a tmavovláska se děsila toho dne, kdy budou muset odejít.

„Chybí ti lov, nemýlím-li se?“ pohlédla na ni soucitně Page.

„Jo, to chybí,“ procedila skrze zaťaté zuby a řádně se napila. „Ta studená, nečerstvá krev. To je jako jenom vdechovat vůni právě upečenejch buchet, ale nemít z nich ani sousto.“

„Můžeme večer zajít do lesa. Po těch útocích se tam nikdo neodváží ani vkročit,“ usmála se bleďounká dívka. I jí začínala tahle strava lézt krkem, ale dneska si tajně ulovila veverku, takže své chutě aspoň částečně ukojila.

Misty však rozhodně zavrtěla hlavou. „Chci to vydržet. Chci se umět ovládat. Chci žít co nejnormálnější život. Chci být s Jasonem a to nemůžu, dokud se nebudu mít zcela pod kontrolou.“

„Tím, že budeš potlačovat svoje pudy, ale jen ještě víc riskuješ, že někomu ublížíš. Jednou se nedokážeš ubránit tý potřebě zabíjet a zabiješ,“ pokračovala trochu drsněji a naléhavěji blondýnka.

 „Jak kuřák přestane kouřit?“ zadrmolila Misty.

 „Cože?“ nechápala její společnice.

„Když má absťák, vzdá to a zapálí si? Spokojí se s tím, že už nekouřil několik dní, takže si to jedno cigáro po tý době zaslouží? Ano, pokud je to slaboch a to já nejsem! Já už jsem s lovem nadobro skončila, Page,“ zvedla se a odešla do svého pokoje.

Modrooká žena dál nehybně seděla. Nemůže přestat, to je proti přírodě! Jak to může srovnávat s něčím tak naprosto odlišným? Člověk nemá vrozený pud kouřit, ale upír lovit ano! Snad mě nebude chtít taky přesvědčit. To by nebylo dobrý. Jen proto, že se ona zakoukala do nějakýho človíčka, se já nemusím měnit. A ani nebudu!

***

Jason cítil, jak ho úplně ovládlo vzrušení. Pojede do Anglie. Nikdy předtím v Evropě nebyl. Tak ho to uchvátilo, že si začal balit. Vždyť zítra odlétá, co to s ním je? V životě neudělal nic spontánního, až do dneška. Trička, kalhoty, trenky, ponožky, přemítal si v hlavě. Co bude s jeho zákazníky? Snad to tady bez něj ty tři dny vydrží. Co si o tom bude myslet asi Misty? Měl by jí to říct? Raději ne. Promluví si, až se vrátí. Postavil kufr ke dveřím a šel se pořádně vyspat na cestu.

Druhý den se probudil svěží a plný energie. Dopřál si ranní hygienu se snídaní a pospíchal za Benem. Při odchodu nalepil na dveře své kanceláře lísteček: Dovolená, návrat 27. 9..  Jeho přítel asi nebude nadšený z toho, že odjíždí a říká mu to teprve teď. Stejně by s ním Ben jet nechtěl. Pracovní dovolená je pro něj příliš vzácná, když ji má omezenou.  

Našel ho jako obvykle za jeho počítačem.

„Poslední dobou mě navštěvuješ v práci nějako často, poslyš,“ ušklíbl se mohutný muž, aniž by mu věnoval pohled.

„Promiň. Dneska už je to naposled. Přišel jsem ti jenom říct, že na pár dní odjíždím,“ oznámil mu, jakoby nic.

Tmavě hnědé oči se rozšířily údivem a odlepily se od monitoru.

„Kam?“

„Do Anglie. Včera jsem se díval na ty kazety a je na tom všem něco hodně divnýho. Potřebuju si to ověřit a myslím si, že jejich rodná země by mi mohla pomoct,“ vysvětloval Jason.

„Je ňáká šance, že tě přemluvím, abys to pustil z hlavy?“

Mladík rozhodně zavrtěl hlavou. Od přírody byl paličatý a zvědavý. Navíc všechno, co se týkalo Misty, ho nějakým zvláštním způsobem fascinovalo, chtěl poznat její minulost.

„V tom případě ti jenom popřeju šťastnou cestu,“ zamručel Ben a zabral se opět do práce. Měl z toho trošku obavy. Není dobré šťourat se v něčem, do čeho člověku nic není. Obzvlášť když jde o možné masové vražedkyně. Snad Jason ví, co dělá.

Všechno probíhalo hladce. Na letiště dorazil včas, let neměl žádné zpoždění a měl sedadlo u okénka. Když se usadil, vytáhl z kapsy zmuchlaný papírek. Byla to fotka Misty. Zelené oči ho probodávaly upřeným pohledem. Něžně ji pohladil. Co přede mnou tajíš? Zeptal se sám sebe a usnul.

Byl krásný letní den. Jason se procházel voňavým lesem a vychutnával si jeho příjemné ticho. Mezi stromy zpozoroval muže a ženu, jak jdou po pěšině. Jejich oblečení bylo však poněkud neobvyklé. Dívka měla dlouhé hedvábné šaty a paraplíčko. Její společník byl oblečen do jakéhosi podivného kvádra a holinek. Vypadaly jako z předminulého století. Tiše je pozoroval zpoza stromu. Usadili se do mechu a vyndali si láhev vína z piknikového košíku. Tvářili se spokojeně. Popíjeli, smáli se, občas se jeden druhého dotkli. Nejspíš to byli milenci schovávající se před ostatními. Každý má právo na nějaké to soukromí. Najednou náš špeh uslyšel praskání větví za svými zády. Prudce se otočil, ale nikoho nespatřil. Až po chvíli zahlédl, jak se nízkými smrčky doslova plíží nějaká žena, také staromódně oblečená. Mířila směrem k zamilovanému párečku. Pohybovala se tiše a elegantně jako šelma na lovu. Už byla téměř u nich. Vyřítila se ze svého úkrytu a zaútočila. Vmžiku zlomila muži vaz a vyděšené ženě zabodla své ostré zuby do krku. Jason se na to nemohl dívat, musel něco udělat.

„Dost!“ zařval.

 Vražedkyně se k němu otočila. Čerstvá krev ji ztékala ze rtů a bělma měla rudá. I takto ji okamžitě poznal. Byla to Misty.

„Pane bože,“ zašeptal a začal pomalu couvat. Jeho krok se zrychloval, až přešel do běhu. Když se dostal z lesa, rozprostírala se před ním velkolepá zahrada a zámeček. Utíkal se tam schovat. Nad vstupní branou byl vytesán erb s růží obtočenou hadem. Vběhl na nádvoří. Nikde nikdo nebyl. Vešel tedy dovnitř a po schodech nahoru. Otevřenými dveřmi uviděl ženskou postavu stát uprostřed krásného pokoje. Šel k ní, aby ji požádal o přístřeší. Byl ale úplně schvácený, proto ji jen položil ruku na rameno. Žena, přesněji řečeno Misty, se ďábelsky usmála.

„Zdravím, Jasone. Je milé, že jste se zastavil,“ řekla smyslným hlasem a nemilosrdně se na něj vrhla.

Jason se vzbudil. Byl celý zpocený a rozechvělý. Byl to jen sen, uklidňoval se. Zavrtěl se v sedadle a začal raději počítat cestující, aby znovu neusnul.

Misty ležela na posteli a nepřítomně zírala do stropu. Společnost jí dělala Jessie, která právě prováděla osobní hygienu. Dívce hlavou probíhaly nejrůznější myšlenky. O Jasonovi, o životě, smrti, tajemném hlase, lovu. Co z toho je vlastně podstatné? Věděla, že jestli nedostane odpověď na žádnou otázku, umře. Například kdo tak silný jí mohl telepaticky volat a následně nechat omdlít? Jaká bytost tohle dokáže? Simon by bylo vysvětlení, i když byl několik let mrtvý. Musela to být nějaká nadpřirozená bytost a tou duchové přeci jsou, pokud tedy vůbec existují, nikdy se s žádným nesetkala. Ale ten způsob, jakým to k ní promlouvalo. Slova přímo hladila její mysl, pohrávala si s ní. Takový styl naopak přesně seděl k Henrymu, upírovi, který jí byl tak posedlý, že proměnil celou její rodinu ve stvůry noci. Avšak sama byla svědkyní jeho smrti, a pokud byl mrtvý, nemohl jí už ublížit. Můžou upíři nebo lidé po smrti ještě navazovat kontakt s živými? Kdo z nás něco doopravdy ví o tom, co se děje po smrti? Ušklíbla se. Měla pravdu, bude muset zemřít, aby dostala odpověď alespoň na jednu otázku.

Jason si stopnul taxi a nadiktoval řidiči adresu hotelu, kde měl zadanou rezervaci. Na to, jak byl pokoj levný, vypadal slušně. Pěkně čistý, provoněný, na klidném tichém místě, ale přesto relativně blízko centru města. Časový posun ho znavil, proto si dal sprchu a hned po tom se uložil ke spánku. Ráno se okamžitě vydal do místní knihovny. Vyptával se na knihy o historii oblasti, případně na pověsti o upírech. Mladá žena mu jich dala hned několik, zbývalo jen pátrat. Od čeho má začít? Neznal jméno ani konkrétní století, i když tušil, že žena z jeho snu na sobě měla šaty přibližně z období romantismu. Ne snad že by věřil, že to bylo víc než výplod jeho fantazie, ale když není nic lepšího… Bohužel nenašel vůbec nic. Možná potřebuju knihu psanou v té době. Tohle jsou všechno nová vydání, navíc podávají jenom podložené informace a pochybuju, že by měl někdo důkaz o skutečné existenci upírů, pomyslel si Jason.

Znovu oslovil mladou ženu: „Promiňte, že vás opět vyrušuji, ale nemáte nějaké staré knihy? Něčí deníky nebo tak něco?“

Tmavé oči zpoza okulárů na něj hbitě zamrkaly. „Obávám se, že nic takového tu není. Můžete zkusit kostel svatého Bartoloměje, možná tam vám pomůžou,“ navrhla mu ta laskavá dáma a on ji uposlechl.

Kostel se nacházel v odlehlejší části Yorku. Nebyl moc velký a pomalu chátral. Hřbitov, který se za ním nacházel, vypadal trochu děsivě i za denního světla se spoustou neudržovaných hrobů. Směle vešel dovnitř a očima pátral po živé duši. Farář zrovna zapaloval svíčky na svícnu.

Jason k němu přešel a tiše se zeptal: „Dobrý den, otče. Přišel jsem za vámi s naléhavou žádostí. Vlastní kostel nějaké staré zápisky o zdejším kraji? Nevedl si někdo například deník? Tak v 19. století?“

Starší pán chvíli uvažoval a nakonec ho vzal na jakousi půdu, kde byla uskladněna spousta staře vypadajících věcí.

„Dál si musíte poradit sám, můj synu,“ řekl mu přívětivě.

 „Tohle je vše, co jsem potřeboval, děkuji mockrát,“ uklidňoval muže Jason a dychtivě se vrhl k první krabici.

 Tentokrát to netrvalo dlouho a možná našel první stopu. Byla to stará kniha, která obsahovala informace o všem, co se událo od roku 1801-1850. Jason přímo hltal zápisky.

Ze dne 23. 4. 1834: Zlí démoné se opět vyskytli v našem městě. V posledních týdnech jsme zaznamenali několik obětí upírů. Doufali jsme, že jde jenom o jedince, ale když jsme porovnali zranění nebožtíků, nebyla shodná. Musí jich tu být víc…

 18. 5.: Dnes došlo ke znovuočištění našeho domova. Dlouho jsme váhali, ale vše tomu nasvědčovalo. Všechnu tu hrůzu napáchala rodina Perditionů. Nikdo je nevídal chodit na denním světle, odmítali jíst či pít. Temnota se snesla na jejich panství. Démonů je třeba se zbavit a nemít s nimi slitování, neměli jsme jinou možnost, než je postavit na hranici a zpopelnit jejich hříšná těla i duše. Jen jediná příslušnice rodiny se prozatím vyhnula božímu soudu, však jen sebevrah by se vrátil pro smrt. Misty Perdition se již nikdy do města nesmí vrátit zpět.

Jason zavřel knihu a odvrátil zrak, jako by se mu z těch slov udělalo nevolno. Misty Perdition, opakoval si neustále v hlavě. Chybí mu jen poslední, avšak nejdůležitější důkaz. Její podobizna.

Spěšně poděkoval faráři za jeho pomoc a utíkal hledat zmiňované panství. Naštěstí nebylo daleko a ještě nebylo tak pozdě, aby se nedostal dovnitř. V současnosti zámek sloužil jako lákavá památka pro turisty, což bylo jeho jediné štěstí. Těžko by se něco dozvěděl, kdyby zde našel jen pár kamenů a širou pláň. Když procházel vstupní branou, všiml si erbu vystaveného nad obloukem. Byla na něm růže obtočená hadem. To je přeci erb z mého snu a tohle…dokonce ani ve své mysli větu nedokázal dokončit, zkrátka přesně o tomhle místě se mu zdálo v letadle, ačkoli tu nikdy předtím nebyl. Překvapeně se rozhlížel kolem sebe. Všiml si větší skupinky lidí, která následovala průvodce. Rychle a nenápadně se k nim přidal. V každém pokoji, který navštívili, věnoval obzvlášť velkou pozornost obrazům. Misty však na žádném neviděl. Právě se nacházeli v místnosti, kterou si také dobře pamatoval ze svého snu. Přesně tady ho Misty napadla. Naslouchal ještě bedlivěji než předtím.

„V 19. století zámeček obydloval rod Perditionů. Nechali zvýšit věž, aby měli větší rozhled, ve kterém jim okolní stromy bránily. K vymření rodu se váže zajímavá pověst. Údajně poslední členové rodiny byli upíry. Když na to měšťané přišli, poradili se s knězem Ignácem V. a ten jim nakázal všechny upálit. Ještě toho dne lidé postavili hranice a všechny odsoudili k smrti. Není divu, že jméno  Perdition znamená v překladu zatracení nebo zkáza. Obraz této nešťastné rodiny si můžete prohlédnout po mé pravici. Chtěl bych vám všem poděkovat za pozornost a popřát šťastnou cestu domů. Nashledanou.“

Jason plný vzrušení se prodral davem. Konečně dostane odpověď na svoji otázku. Bude mít více než dost informací, aby tu záhadu rozluštil. Odjakživa byl naprostý realista, nevěřil v boha, duchy, anděly ani démony, takže přiznat si fakt, že žena, která se nastěhovala do jeho města, je upírka z 19. století, bylo pro něj dosti obtížné. Tohle bude ale poslední důkaz, který bude potřebovat, aby uvěřil. Očima sjížděl postupně každou postavu a náhle zbledl. Stála tam přímo před ním, na vlas stejná, stejně krásná, ve zlatavých dlouhých šatech. Všichni ostatní již místnost opustili, jenom Jason se ani nepohnul.

Průvodce k němu potichu přistoupil: „Je vskutku okouzlující, že?“ Pokynul hlavou směrem k tmavovlasé dívce na obrazu.

„Jak se jmenovala?“

 „Misty Perdition, nejstarší dcera Victora a Katherine Perditionů. Podle té pověsti ona jediná přežila. Nějak se jí podařilo uprchnout.“

„Jak se z nich stali upíři?“

 „To prameny neuvádí. Je mi líto, ale budu vás muset požádat, abyste odešel, už budeme zavírat,“ vysvětloval s úsměvem pán ve středních letech.

 „Ano, jistě. Děkuju vám za zajímavý přednes. Nashledanou,“ rozloučil se Jason a odešel si shánět odvoz zpět do hotelu.

Všechny myšlenky a pocity si nechal až k sobě na pokoj. Vtrhl dovnitř a položil se na postel. Pak hned vstal a podíval se z okna. Odtud přešel ke dveřím a zamknul na dva západy. Potom udělal ještě několik nesmyslných kroků a konečně se posadil. Tak jo, takže se jmenuje Misty Perdition, je jí 176 let, narodila se v Yorku v Anglii a poté, co se z ní stal upír, odešla do Ameriky. Ty si umíš vybrat ženskou, Jasone, to se ti musí nechat. Co teď budu dělat? Mám jí říct, že to vím? Měl bych se jí na to zeptat? Nebo snad mám předstírat, že nic nevím? Pane bože! Proč jsem se v tom musel šťourat! Ben měl pravdu. Co mu vlastně řeknu, až se mě zeptá, na co jsem přišel? Jak je to s Page? Na tom obraze nebyla, ale proč by žila s upírkou?

Tu noc neusnul. Hlavou mu pořád probíhalo nekonečně mnoho nejasností, které nedokázal vysvětlit. Vážně ironie. Odjel nalézt jednu jedinou odpověď a získal miliardu otázek.


Pokračovat na další kapitolu