5. kapitola

Komentář autora: Uf, uf, uf,... Konečně jsem se po dlouhých deseti hodinách zastavila, uvařila si kafíčko a zapla počítač. Ještěže jsou příští tejden prázdniny, i když si asi stejně moc neodpočinu, páč budu dohánět, co jsem za letošek nestihla. No nic, dost fňukání. Hezký počteníčko ;-).

Od té doby, co se mi Caroline svěřila, se mi za Stefanem moc nechtělo. Začala jsem vůči němu být podezíravá, každý jeho nečekaný pohyb mě děsil a jeho rty na mém krku už najednou nebyly tak podmanivé a uvolňující. Divím se, že si toho nevšimnul. Musela jsem s tím něco udělat, jen jsem nevěděla co.

Domluvili jsme se, že se u něj v pátek po škole zastavím. Dala jsem si sprchu, upravila se, vybrala tílko s pěkně hlubokým výstřihem a vyčesala si vlasy nahoru. Uvidíme, jak se pan počestný dokáže ovládat. Pro jistotu jsem si strčila do kalhot snítku sporýše. Naštěstí nebo možná bohužel jsem si odvčera neuvařila žádný ochranný čaj, takže se ze mě mohl bez problému napít. Vlastně by mu v tom měla zabránit jeho slušnost a láska ke mně. Ačkoli jsme spolu byli už dva měsíce, nedostali jsme se ještě k ničemu intimnějšímu. Nechce na mě prý nijak tlačit. Nebo že by se bál, aby mi neublížil? Za chvíli to nejspíš zjistím.

 Nejistě jsem zaklepala na dveře obrovské vily bratrů Salvatorových. Během okamžiku se objevil Stefan.

„Ahojky,“ usmála jsem se na něj mile a proklouzla dovnitř.

„Ahoj, Eleno,“ odpověděl a pomohl mi vysvléci se z kabátu.

Otočila jsem se k němu čelem a čekala, jak bude reagovat. Hbitě zamžoural zelenýma očkama, ale nakonec mě políbil na tvář se slovy: „Moc ti to sluší, drahoušku.“

„Děkuju ti, snažila jsem se,“ přiznala jsem.

„Copak slavíme?“ zeptal se překvapeně.

„To se ještě uvidí,“ ušklíbla jsem se koketně a začala ho líbat.

Musím se do toho pustit dřív, než ztratím odvahu. Pomalu jsem ho tlačila směrem do jeho ložnice. Překonat shody bylo však poněkud náročné. Stefan se rozhodl řešit to elegantně. Popadl mě do náruče a znatelně přidal do kroku. Tiše jsem se zasmála do jeho hebkých rtů, když mě pokládal zpátky na zem. Ochotně jsem se ujala knoflíčků na jeho košili. Najednou ze mě vymizely všechny pochyby. Přesně takhle to má být. Povalil mě na postel a věnoval se své nejoblíbenější části mého těla, tedy krku. Vybídla jsem se mu a přitáhla si jeho hlavu ještě blíž. Z ničeho nic přestal, čímž mi naprosto vyhnal vzduch z plic. Polekaně jsem se posadila a prohlédla si ho. Oči měl úplně rudé. Teď! Přikázala jsem si.

„Stefane, jestli chceš…“

„Ne!“ Zarazil mě okamžitě.

„Ale já ano,“ nevzdávala jsem se. „Vím, že mi neublížíš, prostě se jen trošku napij, třeba ti to pomůže.“

A já aspoň zjistím, kolik je pravdy na tom, co mi pověděla Caroline. Pokud je opravdu tak strašný, jak mi vylíčila, nebude schopný se zastavit. Navíc nemůžu s ním být, pokud se ho budu bát. Tohle je prostě jediné řešení, jak se se vším vypořádat, jak se ještě víc sblížit.

Nervózně na mě hleděl. Váhal. Abych mu dokázala, že to myslím vážně, přistrčila jsem k němu vnitřní stranu svého zápěstí, kde prosvítaly modré žilky. Tiše zavrčel, ale špičáky se mu ještě více protáhly. Rozechvěle se dotkl mých prstů a přiložil si nabízený dar k ústům. Ucítila jsem pronikavou bolest. Nebylo to zrovna příjemné.  Celá jsem se třásla, jak mě postupně opouštěla životní síla.

„Stefane,“ zašeptala jsem.

Nepřestával sát.

„Stefane, to už stačí, “ prosila jsem.

„Stefane!“

Jedinou jeho reakcí bylo zanoření se ještě hlouběji do mého masa. Zasténala jsem. Druhou rukou jsem rychle začala lovit v kapse moji jedinou záchranu. Nelítostně jsem Stefanovu krásnou tvář škvařila sporýšem. Okamžitě se odtrhnul a zařval. Zlostně se na mě vrhl. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem vidět, jak mě můj přítel zabíjí. Nic se však nestalo. Opatrně jsem rozlepila víčka od sebe a zalapala po dechu. Nějak jsem během té hrůzy zapomněla dýchat. Můj vrah se tyčil nade mnou, ale jeho výraz se změnil. Byl vyděšený jako malý chlapec. Odvrátil se ode mě a odsunul se na okraj postele. Nebyla jsem schopná pohybu. Potřebovala jsem chvíli času na uklidnění.

„S…Ste…Stefane?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Eleno,“ vydechl mé jméno. „Je mi to tak líto.“

Po šíleném krvepijci už nebylo ani památky. Opět se mnou mluvil můj něžný milenec.

„To je v pořádku, je to moje vina,“ zvedla jsem se a položila mu ruku na rameno.

Jenže nebylo. Zklamal mě a ztratil mou důvěru.

Mlčel.

„Neměla jsem s tím vůbec začínat,“ dodala jsem.

„Měl jsem se lépe ovládat, je to má chyba, neměl jsem ti nic takového dovolit, je to pro tebe příliš nebezpečné,“ chrlil ze sebe horlivě.

Na to jsem neměla co říct.

„Bylo by lepší, kdybys už šla domů, chci být sám.“

Přikývla jsem a roztřeseně se chystala k odchodu. Ukrutně se mi motala hlava, ale zvládla jsem dojít až k autu. Nevím, kolik krve si vzal, ale dle mého stavu to nebylo málo. Možná se mě mohl zeptat, jestli se s tím dokážu vypořádat. Byla jsem tak strašně unavená. Došourala jsem se do svého pokoje a okamžitě se svalila na postel. V uších mi hučelo a před očima mi kmitaly různobarevné mžitky. Usnula jsem téměř okamžitě.

 Pokračovat na další kapitolu »