3. kapitola

Komentář autora: Jsem líná vymýšlet si nové postavy, takže použiju ty ze seriálu. Možná budou trošku poupravené, ostatně jako většina věcí ve fanfiction.

Pohybovali jsme se rychleji, než bylo mé křehké lidské tělo schopno snést. Choulila jsem se v Damonově náruči, nos zabořený v jeho tričku, a modlila jsem se, aby ta hrůza už skončila. Konečně se zastavil a postavil mě nohama na zem. Jakmile jsem ale otevřela oči, svět se se mnou zatočil, zavrávorala jsem a řítila se k zemi. Na poslední chvíli mě zachytily dvě silné paže a nade mnou se skláněl neuvěřitelně krásný Damon. Vlasy měl spadané dopředu, jemně tvarované rty pootevřené, a tváře narůžovělé. Jeho zrychlený dech mě příjemně chladil na tváři. Přitáhnul si mě blíž a nepatrně se otřel svými rty o ty mé, ani jsem nevěděla, jestli si toho všimnul. I když to byl sotva znatelný dotek, projela mnou vlna zvláštní energie, která mě dokonale zbavila předešlé závratě. Opatrně mě pustil, a když se ujistil, že už jsem schopná stát, oddechnul si.

„Vy lidi. Nic nevydržíte,“ zavrčel podrážděně.

„Raději mi řekni, kde to jsme,“ odsekla jsem mu.

Byli jsme v nějaké tmavé špinavé uličce, rozhodně ne v Mystic Falls. Kousek od nás stál nevábně vypadající klub. Damon natočil hlavu stejným směrem jako já a usmál se. Zděšeně jsem vytřeštila oči.

„Prosím, řekni mi, že si ze mě jenom děláš srandu,“ otočila jsem se na něj.

Místo odpovědi mi nabídl rámě. Váhavě jsem se do něj zavěsila a vyšli jsme směrem k baru. Chlápek, který hlídal před ním, si nás ostře změřil pohledem. Stačilo však, aby na něj Damon vycenil své zostřené špičáky, a hned nás pustil dál. Zevnitř to vypadalo líp než zvenku. Přímo naproti nám se nacházelo ne moc velké podium se dvěma tyčemi. Napravo byl obyčejný bar a při stěnách stálo několik stolků s židlemi. Podlahu pokrýval červeně žíhaný černý koberec, na kterém bylo znát, že už má leccos za sebou. Stěny byly vymalovány rudě a sem tam se objevil nějaký ten plakát. Sedli jsme si k baru a já si zvědavě prohlížela ostatní hosty. Zdálo se mi, že i oni mě nezvykle nápadně pozorují, což mě poněkud znervózňovalo. Damon mezitím přivolal barmana.

„Co si dáš, Salvatore?“ zeptal se ho obhrouble. Zdál se být unavený a otrávený.

„A pozitivní,“ odvětil stručně Damon.

Polil mě studený pot. Jak může něco takového říct před normálními lidmi? Copak upírství není tajemstvím? Navíc pochybuju, že tu budou podávat krev. Nebo jde snad jenom o místní drink? Z myšlenek mě vytrhl hluboký hlas toho nepříjemného muže.

„A slečna?“

„Mně jenom vodu, díky,“ špitla jsem nesměle.

Zrovna když jsem si říkala, že už mě nic nepřekvapí, ozval se za mnou vysoký dívčí hlas.

„Eleno?“

To nemohlo být na mě. Nikdo, koho znám, by sem v životě nevkročil.

„Hej, Eleno!“ Nenechal se odbýt ten pisklavý hlásek.

Otočila jsem se, a když jsem spatřila onu osobu, která se tak dožadovala mé pozornosti, div jsem si neodřela bradu o zem.

„Caroline?!“

Vypadala dost dobře. Světlé vlasy se jí krásně vlnily na holá ramena, která odhalovaly černé mini-šatičky, a zářivý šperk tomu všemu dodal špetku elegance. Jinak by působila možná trošku jako prostitutka. Mile se usmála a směle si přisedla na židli vedle mě.

„Říkala jsem si, kdy se tu asi ukážeš po tom, co si se dala do kupy se Stefanem. I když jsem ho tu vlastně ještě nikdy neviděla. Proč sem nechodí?“

„Protože můj malý bratříček odmítá normální společenský způsob života,“ odpověděl Damon za mě.

Caroline se předklonila, aby na něj lépe viděla. Měla jsem sto chutí jí ubrouskem setřít sliny, které jí stékaly při pouhém pohledu na mého společníka. Když se dostatečně vynadívala, obrátila se zpátky ke mně.

„Ty jsi tu s Damonem Salvatorem?“ zašeptala.

„Už to tak vypadá,“ zachmuřila jsem se.

„Vy jste se se Stefanem rozešli, nebo co?“

„Ne! Samozřejmě, že ne!“

„V tom případě tomu vůbec nerozumím.“

„Upřímně já taky ne.“

„Dámy?“ vyrušil nás opět Damon. „Kterápak z vás si se mnou půjde zatancovat?“

„To budu asi já!“ zaradovala se Caroline a cupitala za ním na parket.

Přitáhla jsem si Damonovu prázdnou skleničku a přičichla si. Vonělo to zvláštně, ale nijak výrazně. Nejistě jsem smočila malíček ve zbytku tekutiny a olízla ho. Fuj! To je vážně krev! Co je tohle, sakra, za místo? Chtěla jsem zavolat Stefanovi, ale bála jsem se Damonovi reakce. Raději jsem jen tak seděla a hrála si s brčkem ve své sklenici. Hned jak dohrála první písnička, Damon se ke mně vrátil.

„Chyběl jsem ti?“ zašvitořil rádoby roztomile.

„Ty sis doopravdy objednal krev?“ odpověděla jsem mu otázkou.

„Jo. Proč? Chtěla ses mi nabídnout?“

Zpražila jsem ho nejpřísnějším pohledem, kterého jsem byla schopna.

„Co se ti zas nezdá, Eleno,“ protočil oči v sloup. „Jestli sis toho ještě nevšimla, tak víc jak polovina těch otrapů tady nejsou lidi, jsou to upíři.“

Můj žaludek si právě nastoupil na šílenou horskou dráhu. Mlčela jsem.

„Upíři milují zábavu, nejsme všichni jako můj nudný bratr. Tohle je ideální místo, kde se můžeme relativně bezpečně scházet. Je to něco jako náš vlastní svět. Platí tu naše pravidla a každý člověk i upír se jimi musí řídit. Takže bych ti nedoporučoval vyvádět nějaký hlouposti, mohla by sis to šeredně odskákat.“

Hlasitě jsem polkla. „Takže ty jsi mě vytáhnul uprostřed noci do baru plnýho upírů?“

„Dokud jsi tu se mnou, princezno, nemůže se ti nic stát. Navíc to tu není samej upír. Vezmi si například svoji kamarádku, Caroline.“

Vyhledala jsem Carolininu zářivou hřívu a překvapeně zjistila, že se právě svíjí u jedné z tyčí. To bylo na mě moc. Zvedla jsem se a běžela k východu. Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu. Předklonila jsem se a opřela dlaněmi o stehna. Periferním viděním jsem zaznamenala, že jsem nebyla sama.

„Proč?“ zeptala jsem se pouze.

„Protože jsem ti chtěl ukázat, jaké to ve skutečnosti je, být upírem.“

Zadívala jsem se mu do očí. „Proč?“ zopakovala jsem.

Po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Doufal jsem, že by se ti takový život mohl zamlouvat.“

„Co prosím?“

„Ale no tak, Eleno, nedělej pořád ze sebe takovou slušňačku. Toužíš po něčem extra. Po něčem, co ti Stefan nemůže nebo spíš nechce nabídnout, ale já ano a brzo si pro to sama přijdeš.“

„A tenhle pajzl mě měl přesvědčit?“ vyjekla jsem.

Ledabyle pokrčil rameny. „To netvrdím. Všechno má svůj čas. Pro dnešek by to stačilo. Hodím tě domů.“

„Tak to ani náhodou! Tím tvým super-během už necestuju, to půjdu raději pěšky.“

„150km?“ Zvedl nevěřícně jedno obočí.

Založila jsem si nasupeně ruce na prsou. „Můžeme si vzít taxík.“

Dlouho si mě prohlížel. Nakonec nejspíš usoudil, že se mnou nehne, protože se ke mně otočil zády a zamával na první auto, které projelo kolem. Nebylo to sice taxi, ale s tím si Damon nelámal hlavu. Vysvětlil řidiči, že to auto potřebuje víc než on, a starý pán vesele odpochodoval neznámo kam. Opovržlivě jsem zavrtěla hlavou, ale přesto jsem si nastoupila. Celou cestu jsme byli oba zticha. Hned jak jsem spatřila svůj domov, otvírala jsem dveře vozu, nedbajíc na to, že ještě nezastavil. Řítila jsem se do svého pokoje téměř tou slavnou upíří rychlostí. Zavřela jsem za sebou a rozplácla se na postel.

„ "Děkuji ti, Damone, za příjemně strávený večer."  "Jistě, Eleno, bylo mi potěšením."  "Smím tě pozvat dál?"  "Není už trochu pozdě na návštěvy?"  "Nikdy není pozdě na..."“

„Tak dost!“ zařvala jsem z plných plic a následně prosila boha, aby to nevzbudilo celou čtvrť. Prostě jsem musela zastavit tu šílenou parodii, kterou mi ten šašek předváděl. „Co ještě chceš, Damone, hm? Nemám ti za co děkovat, normálně jsi mě unesl! To, že od tebe odejdu bez rozloučení, považuju za tu nejmenší možnou pomstu, se kterou se spokojím.“

„Takže se ti nelíbil náš malý výlet?“ Udělal na mě psí oči.

„Ne,“ řekla jsem už trochu klidněji. Zkuste si na něj křičet, když se tváří tak sladce a nevinně.

„Dobře. Do příště na tom zapracuju. Sladké sny, Eleno.“

„Do příště?“ Zděsila jsem se. „Damone?“

Žádné odpovědi se mi ovšem nedostalo. Naštvaně jsem se podívala na hodiny, jako bych je chtěla propálit pohledem. Bylo půl třetí ráno. Skvělý, ještěže je pátek. Rychle jsem se umyla a zalezla si do postele. Před očima jsem však stále měla tančící, od upířích zubů zjizvenou Caroline, jak se na mě usmívá a celá jen září.

 Pokračovat na další kapitolu »