Jak vložit přezdívku a odkaz na blog do komentářů? Návod (v komentářích) zde

Skloňování šunkič zde

Kontakt zde

středa 5. října 2016

Francie a tucet anglofonů

A taky malé porce jídla, nelogická otevírací doba a žalostný stav bazénů, nemluvní francouzi, kopce a schody, uřvaný přísný rodiče a ufňukaný děti. Tak by se dal shrnout můj první měsíc ve Francii. Pokud stojíte o detaily (a fotky), čtěte dál ;)

Na to, že moje pracovní doba činí pouhých 20 hodin tejdně, jsem pořád nějak moc zaměstnaná :/ :D
Cesta sem byla v pohodě a příjezd vlastně taky. Akorát bylo strašný hic, nádraží bylo strašně velký a když jsem vystoupila z autobusu, nikde jsem svou uvítací četu neviděla... takže jsem došla k nějaký ceduli a odtamtaď jsem volala francouzské mamince, aby si pro mě přišla a pomohla mi s bagáží, protože mega kufr a mega taška jsou na mojí mini postavu trochu moc :D. Naštěstí mě rychle našla, naložila do auta a odvezla do pěkného domečku s 6 malejma a dvěma velkejma dětma (4 mrňousové byli jen na návštěvě, ale stejně, takový šoky hned na rozjezd!!!).
Celkem pochopitelně jsem se v den příjezdu cítila naprosto strašně. Bylo vedro, byla jsem nevyspalá a vyhladovělá a celá rozházená z autobusu a byla jsem mezi lidma, který nemluvili ani slovo česky, za to nestydatě narušovali můj osobní prostor, aby mi na přivítanou obtiskli tvář na tvář (samozřejmě ten pozdrav znám a vím, jak je ve francii častej, ale stejně jsem doufala, že si to odpustěj). Při večeři jsem se několikrát nadechla k tomu, abych řekla, že to nedávám a že musím okamžitě domů. Po příchodu do pokoje jsem vážně, ale opravdu smrtelně vážně zvažovala, co by se stalo, kdybych snesla svá sbalená zavazadla ty dvě patra zase hezky dolů a beze slova odešla. Naštěstí jsem byla tak unavená, že jsem jen padla do postele a usnula.
Vážně klika, protože druhej den už jsem byla neotřesitelně klidná :D.
Za to ovšem nevděčím sobě, ale mojí francouzský rodince. Rodiče jsou na mě neuvěřitelně milí, ve všem mi vyjdou vstříct, všechno mi stokrát vysvětlujou, vtipkujou se mnou... a přitom nejsou vlezlí! Prostě není jim co vytknout :)
Děti to s nima maj ovšem horší. Výchova je tu hodně přísná (nemůžou se zvednout od stolu bez dovolení, bez slov "prosím" a "děkuji" ani ránu, vtipy a přerušování někoho, kdo mluví, jsou taky hrdelními zločiny...) a řve se z plných plic. Vážně, když tatínek nebo maminka spustěj, tak se scvrkávám na desetinovou velikost. A to ani neřvou na mě! Pff... děcka si z toho ale moc nedělaj, většinou začnou spíš skučet a odmlouvat, že to není fér, že nic neprovedli... nebo začnou taky řvát. Zkrátka řev je tady na denním pořádku.
Taky mě fascinuje místní časový harmonogram čehokoliv. Že se ve středu nechodí na některých - hlavně soukromých - školách do školy, budiž. Že místo toho jdou občas v sobotu dopoledne, budiž. Ale že si tatínek přijde uprostřed pracovního dne na oběd, kterej si stihne uvařit, sníst u hodinovýho filmu a pak si jde ještě na hodinu zaběhat?? A pak jde zase do práce?? To byl pro mě velkej šok. Jako zmizet si na 3 hodiny z práce je očividně možný. Pravda, taky se z tý práce vrací nejdřív v 6, většinou v půl osmý. Což je taky důvod, proč se večeře servíruje až v 19:30. Takže první tejden jsem kolem šestý umírala hlady, protože to normálně večeřívám :D Ale naštěstí už jsem si celkem zvykla.
Hlad, to je problém značné části au pair pracujících ve Francii. Chodů je sice víc (většinou dodržují 3), ale všechno je to strašně malý a plný zeleniny! Jako když první večer položili na stůl 2 quiche o poloměru 15cm... pro 7 lidí... a nazvali to hlavním chodem... nebo když jsme byli na návštěvě u jejich kamarádů, kde předrkm byli jednohubky, hlavní chod salát a dezert čokoládovej mini dortík... tak jsem si silně ťukala na čelo a vehementně se dojídala bagetou a sejrama. A dojídám se tím stále, akorát na vrch přidávám teď už i jogurt a ve svým pokoji zdlábnu ještě nějakou čokoládovou sušenku ze svý zlatý zásoby, protože nemám zapotřebí hubnout :D
Oni to se mnou ale taky nemaj úplně jednoduchý. Hned čtvrtej den jsem musela jít k doktorovi, protože jsem 2 dny měla napuchlý oko a strašně to bolelo... takže jsem dostala antibiotika. A teď mě škrábe v krku a začínám posmrkávat :D :/. Taky jsem si nepřivezla rodnej list, ale to je jejich chyba, protože mi řekli, že naskenovanej stačí. Takže jsem si ho musela nechat poslat poštou a pak jsem šla ještě na českej konzulát, aby mi ho přeložili. Na českej konzulát, kterej neuváděl na internetu svou aktuální adresu, ale tu 3 měsíce starou, a na místě určení nebylo jediný označení, že se vskutku jedná o konzulát české republiky. Nemluvě o tom, že se do dané budovy nedalo dostat a telefon nikdo nezvedal. A s doktorem to vypadalo prakticky úplně stejně, prostě... Francie :D
Jelikož mám přece jenom dost volnýho času, rozhodla jsem se, že si najdu bazén a začnu chodit zase plavat. No, takže... vypadá to, že je tu snad 30 bazénů. Z toho tak polovina je venkovní. 3/4 z těch krytejch maj bazén jen 25 metrů dlouhej. Z těch 5O metrovejch jsou 2 rezervovaný pro kluby a školy, 2 jsou moc daleko a ten jedinej, kterej nemá absolutně nelogickou otevírací dobu (většina bazénů je otevřená jen od 17:00 do 20:00... některý přihoděj jenou tejdně otevíračku od 7:00 do 8:30 a od 12: do 13:30 juhůůů) je abolutně neuvěřitelně strašnej. Že vypadá hůř, než Pardubickej bazén před svou rekonstrukcí, budiž. Ale že voda je tak chlorovaná, že mě po hodině všechno kouše a jsem celá červená, že přes dámský neuzavřený sprchy procházej chlapi, že nefungujou fény a že obsluha se půl hodiny vykecává, než mě obslouží... to už tolerovat nehodlám. Vážně neuvěřitelný. Nemluvě o tom, že spousta těch hezčích a malých bazénů si účtuje 4eura za hodinu.... 4 eura!!! Za 25 metrů 18 hodin týdně?!! To je fakt nehorázný...
Uf... pořád mě to rozčiluje.
Další věc, která se mi nelíbí, je, že lidi jsou tu buď nehorázně bohatý nebo nehorázně chudý. Střední vrstva je miniaturní. Žebrák na každým rohu, většinou spíš 2 žebráci na tom samým rohu... strašně moc jich tu je.
A tsky ty kopce a schody všude... jako by nestačilo, že můj pokoj je až ve třetím patře :/ :D
No a jinak? Výletničím, co se dá, takže přikládám na konec článku taky odkazy na kupu fotek (pod názvem každýho alba jsou vyjmenovaný místa, o který se jedná). Na konci říjma bych ráda jela do Bologni a při jednom navštívila Ferarru a Ravennu, ale... no, chci se ubytovat u někoho přes couchsurfing, ale z mých 2 žádostí nebyla po 4 dnech zodpovězena zatím ještě ani jedna, tak nevím, jak to pude :/ :D
S francouzema se mi moc navazovat kontakt nedaří, ale tak jednou tejdně podnikám něco se skupinkou au pair, která se zkládá z 3 Američanů, 3 Britů, 1 Kanaďanky z Vancouveru a 1 Rusky... takže mluvíme anglicky :D. Jeden francouzskej tatínek si tu na mě vzal číslo, že by mě pozval k sobě a manželce na nějakou páteční sešlost s jejich kamarádama... ale mám z toho trochu divnej pocit a oni nakonec asi taky, protože jeden pátek uplnyul a nikdo mi nevolal :D
A jak mi to jde s dětma? Ze začátku si hodně stýskaly po svý bejvalý au pair, ale už o ní konečně přestávaj trochu míň mluvit. Hádáme se jenom tak 1x týdně... brečej se mnou tak 2x týdně... hrajeme si, celkem mě poslouchaj, už si se mnou i docela dost povídaj... vyprávěj o mně svým rodičům, co jsme spolu ten den dělali a co jsem jim srandovního řekla... jen když jsou kolem rodiče, tak je to v háji, protože to najednou přestanu existovat :D Ale tak dá se to pochopit, mě viděj o trochu víc než je. Takže suma sumárum, mé schoposti velmi výrazně předčily má očekávání a lehce předčily očekávání mých zaměstnavatelů, kteří jsou se mnou nadmíru spokojeni :)
Takže parááááda!
A teď musím jít spát, protože... celej den strávenej s dětma... rýmička a škraboška v krku... jsem vyřízená.
Bonne nuit!

http://sunkic.rajce.idnes.cz/Lyon_11._9./
http://sunkic.rajce.idnes.cz/Lyon_17._9./
http://sunkic.rajce.idnes.cz/Lyon_18._9./

Žádné komentáře:

Okomentovat