Čemu se tlemíš?!

Mám hrozně ráda články s pohyblivejma obrázkama, tak jsem si říkala, že to taky zkusím. No, není to úplně ono, ale na začátek snad dobrý :D.

Zliteralizovaná krátká historka o mé nervy drásající cestě domů ze školy :)

Omrzlá a promrzlá, ale naštěstí ne zamrzlá, si to štráduju k autobusu a fantazíruju o hrníčku svařáčku a vařící se vaně s pěnou, ze který mi vykukuje jen hlava. A ruce, který držej ten svařák, pochopitelně.

 V mojí zvrácený mysli se však ta představa nepěkně vyvíjí a v tu ránu je naše malá koupelna plná lidí a nějací chlápci cpou moji scvrklou mrtvolku do černýho pytle. 

Jako bych se už na základce nepoučila, že alkohol a parní lázeň není dobrá kombinace.

No ale co, autobus tu bude za 3 minuty a já za chvilku budu v teple a suchu a bezvětrnu, aaa!

Jenže jedinej autobus, kterej přijel, byl klasickej MHD a já potřebovala DPK – do Pardubic, ksakru!

Po konečných 20 minutách se k zastávce došourá Arriva, vydechne na mě výpary ze zpocenejch pneumatik a otevře své úzké dveře. Na řidičským sedátku péruje chlapík, co mi silně připomíná Ernieho z Harryho Pottera, akorát s ulízlostí Snapa. 

Předstoupím před něj a dávám si záležet, abych mluvila dostatečně nahlas.

„Brýden. Student, Pardubice, prosím,“ odrecituju a pomalu k němu natahuju ruku s drobnejma.

Dědek se uchechtne a pokejvá hlavou. „Jojo, Vršovice.“

Zamračím se a zkouším se nahnout do nějakýho úhlu, ze kterýho bych viděla na ceduli s cílovou stanicí. Marně. Narovnám tedy páteř do její přirozeně shrbené polohy a ještě hlasitěji prohlásím: „Student, Pardubice.“

Chlap se tiše chechtá a – co tam do háje mačkáš?! Já do žádnejch Vršovic nechci! 

Kde to vůbec je? Že by na Vysočině…?

Z kouzelný krabičky vyjede můj lístek a já se na něj bojím podívat. Ty vole, dyť já to ani nebudu mít čím zaplatit!

Slizkej Ernie na mě šibalsky zamrká a prohlásí: „To je jen takovej vtípek, slečno,“ a začne se chechtat.

Fůů, klídek, jen klid…

Kde je sakra ten vtip??!

Nesnáším lidi se špatným smyslem pro humor.