Další zpráva z Jemniště

Můj milý deníčku,
dnes je to 18 dní, co jsem měla naposledy cigaretu, a 6 dní od doby, kdy jsem měla naposledy volno. Do dalšího volna mi zbývá 5 dní. Fakt, že si dávám na těchto počtech záležet, svědčí o mém zoufalství.
Aneb jak jsem se upracovala, oblíbila si nejneoblíbenější holku a svezla se poprvý sanitkou.



Na zámku jsem tentokráte od 20. srpna a budu tu až do 19. září (jen na 4 dny v mezičase pojedu domů). Vzhledem k tomu, že z mých kolegyň nikdo nekouří, rozhodla jsem se tuto příležitost využít jako odvykačku. Pravdou je, že nejsem zrovna silná kuřačka. Zároveň je ale taky pravdou, že od svých cca 13 let nejsem bez cigára dýl jak 14 dní (nejdelší možná doba nemoci či rodinné dovolené). Nejsem ani nemocná, ani na rodinný dovolený. Takže od 9. dne myslím na cigaretu přibližně každý 2 hodiny :D :/. Ale držím se!!! A to bylo několik příležitostí to vzdát!!!
Například na výletě v Benešově, kam jsem jela vlakem se svojí spolubydlící. Psala jsem o ní v minulým článku. Skutečně se mi ji podařilo obměkčit, nebo si na mě spíš zvykla a začala mi tak nějak důvěřovat, což, jak jsem zjistila, se jí nepovede s každým. Drží si holt od lidí trochu odstup. Mno, každopádně, v Benešově, nepřeháním, je prakticky na každým rohu trafika. Vážně!!! V Pardubicích najít nějakou v provozu mimo obchodní dům je skoro zázrak. Ale v Benešově néééé, tam  na mě všechny krabičky z vesela řvou: kup si nás! kup si nás! - Ale já se nedala, ha!
Druhý výlet jsem podnikla sama, spolubydla totiž neměla volno a já se chtěla projet na kole, když už ho tu mám. Rozhodla jsem se tedy navštívit Vlašim, která je odtud 15 km. Sice ani metr není po rovině, ale tak... 15 km je nic, ne? No, pro mě to asi něco je. Už po prvních 4 kilácích jsem si myslela, že to otočím, protože se mi motala hlava a byla jsem vyřízená. Nakonec jsem se ale přemohla a dojela až do Vlašimi. Tam jsem se hezky prošla po zámeckým parku, kde mě naprosto oslnil Čínský pavilon. Vážně nádherná stavba! Koupila jsem si i dřevěnou magnetku, na který je namalovaná :)

Ve Vlašimi jsem si dala oběd, nakoupila si nějaký jídlo a rozhodla se zajet ještě na loretu, která měla být jen 2km. Byla to cesta do mírnýho kopečku, napůl stínem, nic náročnýho. Opět se mi však začala motat hlava a nohy mě vůbec neposlouchaly. Tentokrát to bylo horší, než po těch 4 kilometrech ráno, a tak jsem to otočila, šnečí rychlostí sjela skopce (špatně se mi držela rovnováha) a naštěstí až na nádraží jem nemusela ani jednou šlápnout do pedálů. Na nádraží jsem se pak opláchla. Začala se klepat, začala dejchat - hyperventilovat. No a protože to nešlo zastavit, tak jsem si tím dýchánm zvýšila tep na 104 za minutu a krevní tlak na 135 (normálně mám 112), jak jsem zjistila v sanitce, kterou mi po 40 minutách zavolala jedna hodná paní, která už se na mě pravděpodobně nemohla dál dívat :D. Pochopte, párkrát už jsem takovej záchvat měla, tak jsem počítala s tím, že mě to po 10 minutách přejde, jako vždycky. Jenže tenhle bylt holt dlouhej. V nemocnici se mnou pochopitelně nic neudělali, v sanitce jsem se uklidnila, píchli do mě jenom vodu (poprvý jsem měla v ruce kanylu a je to stejně nepříjemný, jak to vypadá :/) a bylo po záchvatu. Na ambulanci mi samozřejmě udělali rozbor krve, měřili mi srdce nějakejma přísavkama, ohmatali mě, proklepali mě... a za 3 hodiny mě proustili s tím, že jsem naprosto v pořádku :D. Což jim i věřím. Jsem prostě jenom takový nedochůdče, co nic nevydrží, no. Snažím se s tím něco dělat, ale bohužel, většinou mé snahy končí nějak takhle.
V práci to teď bylo náročný. Měli jsme tu koncert a pak velmi hogofogo svatbu (ne každej si může dovolit vypláznout 90 000 za uzavření zámku - plus peníze za obřad, hostinu a apartmány), takže jsme jeli dvanáctihodinovky a pořádně se nezastavili. Výsledkem je, že mám už 4 dny křeče do břicha a v hlavě stádo rozzuřenejch slonů. Vážně nic nevydržím...
Nebýt přepracovaná, tak se mi tu ale líbí. Tentokrát jsme tu bydlely ve třech a byly jsme dobrá parta - večer jsme koukaly na Simpsonovi a Milionáře a prostě byla sranda. Teď jsem tu sama samotinká :(. V tomhle velkým, starým, smradlavým, strašidelným domě. Ještěže jsem tak unavená, že spím jako nemluvně.
Dneska jdu do práce až od 12, tak jsem se rozhodla s tím smrátkem trochu zatočit. Větrám jak šílená, koberce, peřiny a umytej závěs od sprchy jsou na sluníčku, kouelna je vysavovaná, kuchyně taky, tak už jenom zbývá setřít podlahu. A vsadím se, že až se sem v 5 vrátím, smrdět to tu bude pořád stejně :/. No, ale aspoň už nebudu žít jako prasátko. Hádám, že to tu od začátku července nikdo neuklidil. Což 2 měsíce bez úklidu... je docela dost :D
Mno nic, jdu si uvařit puding.
Mějte se famfárově!!!
PS: Sanitka vás sice převeze ochotně i do vzdálenější, pro vás polohově výhodnější, nemocnice, ale kolo vám nevezme, i když by se v pohodě vešlo :/