3. kapitola - Konverzační (ne)schopnost

Komentář autora: Na oslavu toho, že je můj brácha ode dneška inženýr a že mám skoro hotovou čtvrtou kapitolu! :)
Pro menší rekapitulaci: Jack žije s Fortem, Hankem a Husky v New Yorku, dochází k psychologovi Fieldingovi a rozváží pizzu. Husky je striptérka. A v minulý sérii se psalo v jedný kapitole o Phillovi, Chelsiiným bratrovi. O tom bude důležitá zmínka v týhle kapitole, tak abyste byli v obraze :).
Jinak jsem se ptala dvou američanek, jestli je zvykem, aby patnáctiletý chodily na brigádu a kdyžtak na jakou. Prej je to častý dost a nejčastějc se jedná o takzvaný baggers - takovej posluhovač, co vám rovná nákup do papírový tašky. Občas jsou ve filmech, ale ne všichni to znaj, tak abyste chápali následující odstavce :)
Příjemné počtení!

Opatrně vyrovnávala krabice mléka do papírové tašky a snažila se ji pokud možno neprotrhnout.

„Bude to 16 dolarů, prosím,“ oznamovala postarší dáma za pokladnou ještě starší dámě před ní.

Chelsie mezitím vložila její nákup do vozíku a přidala k němu účtenku.

„Děkujeme za Vaši návštěvu. Přijďte zas,“ vyloudila ze sebe úsměv a sledovala důchodkyni, jak pomalu odchází.

Paní Harporová, pokladní, si svou o poznání mladší kolegyni zvědavě prohlížela.

„Tebe ta práce snad vážně baví!“

Chelsie se na ni otočila s lehkým překvapením ve tváři. „No, asi ne přímo baví,“ soukala ze sebe, „ale rozhodně mi nevadí.“

Když tehdy uviděla vývěsku na výloze supermarketu nedaleko jejího domu, že shánějí brigádníky, skákala do vzduchu radostí jako luční koník. Nemohla se dočkat, až si bude konečně vydělávat, až si nebude muset kupovat tu nejlevnější limonádu, nejlevnější bagetu, nejlevnější cokoliv.

Chodila do supermarketu každé odpoledne po škole a zůstávala tam až do osmi večer, takže přicházela domů utahaná, hladová a naprosto bez energie. Podepisovalo se to sice na jejích známkách, ale kdyby to nebyla brigáda, byla by to lenost, která by jí bránila v akademických výsledcích. Spíš ji mrzelo, že nemohla docházet na tréninky pana Jeffersona Moona. Našla si sice jinou boxerskou skupinu, která se scházela v neděli navečer, ale nebylo to ono; cvičení vedla žena, která měla tvrdé údery, ale měkký přístup, a Chelsie pociťovala, jak vypadává z kondice.

Malého množství času na kamarády přespříliš nelitovala. Jejich skateboarďácká parta se s nástupem na střední rozpadla a její vztah s Archiem vlastně taky. Nebyla to ničí vina, jen měl každý z nich jiné představy, jiné požadavky, sporů přibývalo a nakonec byly tím posledním, co je drželo pohromadě. Dali si na čas pauzu a později se sešli jako přátelé, i když ne tak dobří, jakými bývali.

„Dej na radu starý ženský,“ nakláněla se paní Harporová k Chelsie, „a radši se pořádně uč. Věř mi, nechceš skončit v obchoďáku do konce svýho života.“

„Ale,“ usmála se na ni konejšivě, „tak zlý to přece není, vždyť vypadáte docela spokojeně.“

Ušklíbla se na ni s líbezností ježibaby z Perníkové chaloupky. „Smířeně, holčičko. Vypadám smířeně.“

Jejich rozhovor přerušil proud zákazníků, kteří si přišli nakoupit na večeři.

Po směně Chelsie pomohla paní Harporové ještě poklidit prostor kolem pokladny, hodila pracovní zástěru do skříňky, na hlavu si narazila kšiltovku a uháněla se skateboardem v podpaží z obchodu, aby ji nikdo nezastavil s nějakým dalším úkolem.

Byl teplý skoro červnový podvečer a slunce teprve zapadalo. Chelsie vytáhla z kapsy svých plandavých bermud telefon a napsala do něj:

Přijdeš večer na skype?

Odeslala zprávu Jackovi a nasedla na prkno. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Nezastavovala však, aby si ji přečetla. Po tolika letech zvládala podobné triviální úkony za jízdy.

Ne.

„Pf, výřečný jako vždy,“ zamumlala si pro sebe.

Fajn. A zítra?

Jeho následující zprávu ani nedočetla.

Pokud nebude u počítače zrovna nějakej jinej pacient…

Natáhla ruku, aby se zastavila o lampu po své pravici. Cože? Jinej pacient?! Ale to přece znamená… Stáhlo se jí hrdlo a rozbušilo srdce. Ne, to nemůže bejt pravda, vždyť už na tom byl dobře, vždyť… vždyť… Její tvář náhle zkameněla. VŽDYŤ TEN DEBIL SI ZE MĚ DĚLÁ NORMÁLNÍ PRDEL!

… nebo ne?

Hněvem a rozrušením roztřesenými prsty najela na Jackovo jméno v seznamu kontaktů a vytočila jeho číslo. Po několika dutých tónech se ozval ještě dutější hlas: Volaný účastník hovor nepřijímá. Zaskřípala zuby. Ten zmetek! Ten psychopatickej kretén! Ten bezcitnej, bezohlednej, absolutně nemožnej,… Při každé nové nadávce se s vervou odrazila levou nohou od chodníku a řítila se ulicí vražedným tempem s ještě vražednějším výrazem.

Neskutečně zadýchaná vrazila do svého pokoje, aniž by se pozdravila s rodiči. Do kšiltovky se jí vsakoval pot. Uvědomila si to a strhla si ji z hlavy a odhodila ji na zem, takže se jí na čelo místo látky nalepily zacuchané, převážně blonďaté vlasy, které si nedávno nechala sestříhat. Okamžitě si sedla k počítači a netrpělivě bušila do stolu, čekajíc, až naběhne systém. Hned druhým krokem bylo spuštění skypu. Jackův puntík byl bílý, a tak se s těžkou frustrací odebrala do koupelny, aby se umyla.

„Chelsie?“ zazněl do tlukotu kapek vody hlas její matky.

Ztlumila proud, aby ji slyšela. „No?“

„Dáš si s náma večeři?“

Hlasitě jí zakručelo v břiše. „Ať máme cokoliv, chci toho hodně!“

Cestou do jídelny překontrolovala ještě jednou počítač. Jack stále nebyl online a ona začínala být víc nervózní než naštvaná.

Trevor Howe, Chelsiin otec, seděl u stolu a mračil se za svými tenkými brýlemi na telefon. Váčky pod očima měl plnější než obvykle a tvořilo se mu kolem nich více vrásek. Celkově vypadal sešle a utahaně. Chelsie věděla, že má problémy v práci, ale neptala se – ani nezajímala – jaké.

Její matka Sylvie nandávala na talíř restované brambory a přikládala k nim jedno kuřecí stehno pro každého. Oproti svému muži zářila spokojeností a vitalitou, ovšem byl tu lehký stín starostí na jejím čele. Ráda by byla svému manželovi pomohla, ale nevěděla jak, aniž by ho naštvala.

Chelsie se pustila do jídla, jakmile před ní přistál plný talíř. Do jedné ruky vzala stehno a do druhé vidličku, aby mohla napichovat brambory. Její rodiče už to nijak nekomentovali, jen doufali, že takový způsob stolování nepraktikuje i na veřejnosti.

Byli zvyklí jíst v tichosti, protože Trevor byl od přírody zamlklý a Chelsie měla přeplněnou pusu. Jen maminka jim občas vykládala nějakou příhodu z práce, které zbytek rodiny přitakával mručením nebo se tlumeně smál.

„Chelsie, umeješ prosím tě nádobí?“

Blondýnka ovládla své mimické svaly, aby se nestáhly do nějakého příšerného výrazu, a přikývla. Hned co skončila, upalovala zase zpátky do pokojíčku. Jack už byl online. Klikla na světlemodrou kamerku v pravém rohu konverzace a brzy poté její monitor vyplnila hlava mladého muže s kočičíma nafialovělýma očima. Víc ji ale zajímal prostor za ním, a jakmile ho rozpoznala, spustila:

„Ty parchante, tohle už mi nedělej! Není vtipný si utahovat z něčeho takovýho!“

Ušklíbnul se na ni. „Ale je, když to nemáš v hlavě v pořádku.“

„Jakejs měl den?“ Skrčila si kolena pod bradu. Vlasy měla ještě ze sprchy smotané v drdolu.

„Normální.“

„Najezdil ses hodně?“

„Ani ne.“

„Jak se mají ostatní?“

„Asi dobře.“

„Něco nového?“

„Hmm… ne.“

Chelsie pod stolem zaťala pěsti. Už si zvykla, že Jack Freeman v rozsáhlých souvětích zkrátka nemluví, ale že si na něco zvyknete, neznamená, že vás to přestane štvát. Aspoň ne úplně.

Zhluboka se nadechla. „Tak to je dobře. Nejspíš. Já se měla taky docela fajn. Žádný testy, žádný zkoušení… jo a Stella konečně sbalila toho Vietnamce!“

„Hm,“ zamručel Jack. Pokusil se, aby to vyznělo jako zaujaté „hm“, ale nepovedlo se mu to. Holt nebyl zaujatý.

Chelsie mluvila dál: „Hrozně jim to spolu sluší. Stella je asi vážně na ty exotický typy, když ses… jí líbil i ty,“ lehce se začervenala, „ehm, no, každopádně jí to přeju, je to fajn kluk, trochu nudnej, na můj vkus až moc sečtělej, ale… no, co je špatnýho na tom bejt slušnej a chytrej, že?“

„Hádám, že nic.“

„Správně.“

Chvilku bylo ticho.

„Vážně si se mnou rád povídáš? Nebo spíš: vážně mě rád posloucháš? Přijde mi, že…“

„Ne, jsem rád, že tě slyším,“ ubezpečoval ji, i když ne příliš zaníceně. „Jen… mě znáš. A dneska jsem měl sezení s Fieldingem, takže už jsem svou denní dávku konverzační schopnosti zřejmě vypotřeboval.“

Něžně se na něj usmála. „Dobře. Tak já tě nebudu trápit a ozvu se jindy. Dobrou.“

Jack se na ni pokusil rozpustile zazubit, ale ještě mu takový výraz dělal problémy, a tak působil spíš děsivě. „Díky. Měj se,“ a zmizel.

Chelsie se odsunula od počítače k oknu a zahleděla se ven na setmělou ulici, aby si trochu urovnala a přerovnala myšlenky. Nevěděla, proč zůstala s Jackem v kontaktu. Jejich vztah byl tak zvláštní… před tím, než odjel do New Yorku, se znali přece jenom půl roku, z toho první tři měsíce se neměli zrovna v lásce, pak se tak měsíc nebo dva snášeli… a pak spolu bydleli pod jednou střechou. Živila ho. Pečovala o něj. Oblékala… i svlékala. Viděla ho v jeho nejhorším stavu, viděla ho zranitelného a křehkého… ty poslední týdny byly zkrátka intenzivní. Tak intenzivní, že se na ně nedalo zapomenout. Na Jacka Freemana se prostě nedalo zapomenout. Proč se ale on bavil s ní, to jí bylo záhadou. Jasně, dost spolu prožili, ale nebyla pro něj snad připomínkou těch strašných časů? Nepřipomínala mu jeho slabost? Nestyděl se, že ho viděla, jak ho viděla? Ne, nerozuměla tomu. Kdyby byla na jeho místě, zapomněla by na svou existenci, i když jim oběma Husky řekla, že každý přítel se počítá a že by pro Jacka bylo lepší, kdyby měl Chelsie ve svém životě. Jako prakticky jedinou normální lidskou bytost, co znal.

Potřepala hlavou a natočila svou židli ke dveřím. Měla na srdci něco, co už dlouho chtěla říct svým rodičům. Vlastně už od té doby, co jí přišla první výplata. Věděla, že oddalováním si kuráž nedodá, a kdyby měla takovou šanci propásnout, dost dlouho by se za to nenáviděla. Proto se sebejistě zvedla ze židle a namířila si to do obývacího pokoje, kde Sylvie s Trevorem poklidně sledovali televizi.

Chelsie se postavila vedle gauče, na kterém seděli. „Můžete to na chvíli ztlumit? Potřebovala bych… se s váma na něčem domluvit.“

Měla úplně studené ruce a srdce spíš v krku než v hrudi.

Trevor se natáhl po ovladači a televizi vypnul. Sylvie se v očekávání celá napjala a oba upoutaly pohled na svoji dceru.

Ta se nadechla a vychrlila ze sebe. „Chtěla bych strávit letní prázdniny s Phillem. V New Yorku.“