Poslední slogan

Komentář autora: Po velmi dlouhé době přidávám něco, co není básnička a je to ukončený :).
V poslední týdnech jsem víc četla jak na internetu, tak v knihách, a to mě vždycky trochu nakopne.
Taky jsem si uvědomila, že i když nepřijdu s žádným převratným nápadem (což jsem stále nepřišla), mám pořád v záloze svůj převratný smysl pro humor a toho by byla škoda nevyužít :P
Je to taková roztomilá jednohubka, která by se vám četla líp, kdybyste byli Pardubáci... ale snad si ji užijete i tak :)

Hnal jsem se davy studentů, sekretářek, prodavaček, manažerů, dělníků, důchodců a bůhvíkoho ještě do práce s termoskou mátového čaje, ze kterého jsem sem tam usrkl. Lépe řečeno jsem si sem tam opařil rty a pocamral košili pod rozeplým kabátem. Nesnášel jsem velkoměsta, takže jsem si přirozeně, po půl roce stráveném na pracáku, našel práci v tom největším v republice. No jo, tak už to holt chodí.

Svou práci jsem ovšem miloval. Vždycky jsem byl kreativní, střeštěné nápady mi lezly ušima a ústy zase hlášky, kterým se lidé smáli ještě na smrtelné posteli. Mým posláním bylo stát se buď komikem, nebo zaměstnancem reklamní agentury. Jelikož se mi před kamerou chtělo vždy omdlít nebo čůrat, rozhodl jsem se přijmout pozici výkonného asistenta v jedné Pražské firmě.

Otevřel jsem si nohou dveře tak prudce, že se odrazily od zdi a praštily mě přes zkřehlé prsty svírající termosku, kterou jsem následně upustil a sledoval, jak se její obsah tiše vsakuje do rohožky. Zaklel jsem a sebral ze země víčko.

U recepčního pultu seděla stará baculatá Marie a posměšně si mě měřila jiskřivýma modrýma očima za tlustými brýlemi.

„Dobré ráno,“ popřála mi upřímně a prstem mi ukázala, kam se mám podepsat. „Je devět hodin třicet pět minut, den dvacátý říjnový.“

Spěšně jsem si otřel politou pravačku do kabátu a chopil se pera.

„Když jste tak dobře informovaná, jistě mi i řeknete, jestli už tu je Marek.“

Sotva jsem to dořekl, poklepala zažloutlým nehtem na jméno o několik řádků výše.

„Sakra,“ sykl jsem a bez poděkování vyrazil vzhůru po schodech.

Po špičkách jsem proběhl chodbou a dýchat začal až ve své předkanceláři.

Moje sekretářka Klára se ani neobtěžovala zdvihnout oči od počítače.

„Dobré…“

„Ráno,“ dokončila větu místo mě, jak to měla ve zlozvyku.

„Stavoval se tady…“

„Před půl hodinou.“

„Do prdele. Nechal…“

„Vás pozdravovat. Má pro Vás novou zakázku.“

„Jakou?“

Na vteřinu mi věnovala pohled, který vydal za hodinovou přednášku na téma: „Jak je možné, že jste můj nadřízený?“. Potom se vrátila k něčemu zajímavějšímu na monitoru.

„Nepochybně Vám o tom poví ve své kanceláři.“

Přikývl jsem a šel si odložit. V zrcadle u věšáku jsem se trochu upravil, vydýchal se a uvolněně se vypravil za Markem. Rázně jsem zaklepal a po ještě ráznější výzvě vstoupil na jeho teritorium.

„Nazdar. Prý máš pro mě nějaký noviny.“

Všichni kromě Kláry a Marie si se mnou tykali. Ne, že bych to těm dvěma nenabídl, jenom ony tu nabídku vzaly spíše jako urážku jejich ženské hrdosti.

Marek se na mě zamračil a položil telefon na stůl, o který se opíral pravým bokem. „Kdybych měl noviny, sroluju je a majznu tě s nima přes palici. Kde ses flákal?“

Tak jako mě sekretářka nenechávala dokončit větu, Marek mě ji nenechával začít, takže jsem se už ani nenadechoval k výmluvám o zpožděných vlacích a přeplněných tramvajích.

„Pardubice chtěj nalákat do města turisty a požádaly mě o vytvoření kompletní reklamní kampaně. A jelikož tys tam kdysi žil, tak jsem se rozhodl, že se toho ujmeš.“

Moje „ale“ se nedostalo k jeho uším.

„Moc peněz z toho nekouká, takže se s tím moc neser a pozítří mi to pošli na mail, jasný?“

„Proč to nezadali nějaký Pardubický agentuře?“

Zamračil se a pomalu si sedl k počítači. „Nejspíš proto, že stojej za hovno. A teď padej,“ odmávl mě rukou a já věděl, že je naše konverzace beznadějně u konce.

Odploužil jsem se zpátky do své kanceláře a zhroutil se na židli.

Pardubice byly nehezkou vzpomínkou na mé dětství. Nesnášel jsem to nanicovaté město, ve kterém nebylo co dělat, ani na co se koukat.

„Kláro? Udělala byste mi…“

„Lituji, ale jsem momentálně zaneprázdněna.“

Těžce jsem vzdychl a protřel si znaveně obličej. Většina lidí má sekretářky na to, aby jim přinášely vzkazy, svačiny a kávu. Ta moje se zvedala zásadně jenom k odchodu. Došel jsem si tedy do kuchyňky pro kávu a čaj sám. Potom jsem nastartoval počítač a otupěle se zahleděl na zářivě modrou obrazovku.

Tak fajn, pustím se do toho. Musím zapomenout na všechno, co o tom městě vím. Teď jsem turista. Turista, který neví, kde by strávil víkend (nedokázal jsem si představit, že by tam někdo pobyl delší dobu). Začnu se sloganem a od toho se nějak odpíchnu.

…

Hm…

Co takhle… ne, to ne.

Město Pardubice…

Bohaté je na opilce

Město Pardubice, přivede Vás do blázince márnice

Jo, to zní fakt výborně, protočil jsem nad sebou oči a otevřel google, do vyhledavače napsal název města a najel na obrázky. Pěkně trapný, mít ve znaku půlku koně, kterej byl přepůlenej někde úplně jinde a s Pardubicema neměl společnou ani podkovu. Další fotografie zobrazovaly hlavní náměstí z padesáti možných úhlů, protože nic jinýho nestálo za vyfocení. Až když jsem sjel kurzorem níže, objevil jsem celkem pěkný zámek, úplně obyčejný kostel, secesní divadlo a moderní budovu univerzity, která byla oceněna stavbou roku. A to bylo všechno. No, to je teda matroš!

Možná by se dalo pracovat s těmi koňmi. Vždyť se tu jezdí jeden z nejvýznamnějších dostihů v Evropě. Našel jsem si pro inspiraci nějaké obrázky. Skákající koně, běžící koně. Padající koně, padající jezdci, koně ležící na zemi, rozpůlený kůň ve znaku města…

Mají Vaše dětí rády koně? Tak je vemte radši do Kladrub!

Ne, přes koně to nepůjde. Ale tak co třeba jinej sport? Maj nově opravenej plavečák, jejich hokejovej tým… BÝVAL nejlepší v republice. Hm, Pardubice na bruslích, co to je? Aha, takže oni místo toho, aby jezdili po krásný stezce podél řeky, radši uzavřou silnice vedoucí do centra, který jsou mnohem hrbolatější, a jezděj po nich. Hm, fakt chytrý!

Opřel jsem se zády o židli a zvrátil hlavu. Z hrdla se mi vydralo zmučené zavytí a těžké dlaně mi s plesknutím dopadly na tvář.

To je zlej sen! Zajdu si radši na oběd, s plným žaludkem mi to půjde určitě líp.

***

Kláře jsem zjevně křivdil, když jsem tvrdil, že se zvedá ze židle jenom k odchodu, protože když jsem řval a mlátil pěstmi do zdi, stála v mých dveřích a zděšeně na mě kulila oči.

Přestal jsem a andělsky se na ni zazubil. „Kláro! Vy kouříte, že je to tak?“

Dokonce mě nechala dokončit větu!

Strnule přikývla.

„A myslíte si, že byste…“ Otočila se na podpatku a vrátila se ke svému stolu. Během několika vteřin byla zpátky a natahovala ke mně ruku s krabičkou modrých camelek a růžovým zapalovačem.

Opatrně jsem si jednu vzal a zapálil si. „Děkuju, jste poklad,“ stále jsem se křenil.

Chvíli si mě podezíravě prohlížela a pak tiše odešla.

Otevřel jsem okno dokořán a trochu se z něj vyklonil, abych si nezasmradil kancelář. Protáčel jsem doutnající cigaretu mezi prsty a postupně se uklidňoval. Zahleděl jsem se na stoupající provázek kouře a vzpomněl si na jeden obrázek Pardubic zaznamenávající výbuch nějaké chemičky. Ta exploze vynesla nad horizont oblak, který silně připomínal atomový hřib.

Vyhněte se Pardubicím, prospějete Vašim plicím!

 Začal jsem se tomu hihňat. Potom smát. Řehtat. Nakonec jsem skončil v slzách zoufalého smíchu.

Zahodil jsem špaček na ulici a sedl si opět k počítači. Tak jo. Přestaň si z toho dělat srandu a začni to brát vážně. Vždyť máš s čím pracovat! Když použiješ slova jako: úchvatný, dechberoucí, nezapomenutelný a okouzlující a grafik to trochu vyšperkuje, tak dostaneš lidi dobrovolně i do plynový komory.

Tak jo. Ta stezka je fakt docela pěkná a vede ke zřícenině, která sice stojí za starou belu, ale je z ní dobrej výhled. A maj tam zvířátka a projížďky na koních. No vidíš, to je pro děti jako stvořený!

Otevřel jsem si Word, chvilku přemýšlel a potom pomalu vyťukal: Za přírodou do města. No ty krááávo, začal jsem se pro sebe spokojeně usmívat, tomu říkám slogan!

Chvilku jsem si hrál se slovy a pak si začal zjišťovat další možnosti využití volného času. Našel jsem vyhlídkovou plavbu na parníku s barem. Hm, takže i něco pro rodiče. Poslal jsem odkaz s krátkým popiskem své ženě na mail a čekal, co ona na to. Po patnácti minutách mi odpověděla:

Jestli se mi tím snažíš naznačit, že by to bylo vhodný místo pro naše výročí, tak říkám, že seš všivej skrblík! Jestli se to snažíš někomu prodat, tak říkám, že grafik si mákne :P.

Zamračil jsem se. Proč mluví o výročí? Vždyť to budeme mít až… aha… a do prdele!

Vzhledem k tomu, že výročí jsme měli následující víkend, přerušil jsem práci a začal hledat pořádný hotel, kde bychom ho mohli strávit.

***

Uf! Bylo sice už sedm večer, ale konečně jsem měl hotovo! Než jsem však cokoli poslal grafikovi k úpravě, zašel jsem za Markem pro odbornou konzultaci.

Ospale jsem zaklepal a vstoupil. Marek se mračil na svůj monitor a nepřítomně kroužil lžičkou v nejspíš dávno vychladlé kávě.

„Hele, prosím tě, máš chvilku?“ Přistoupil jsem k jeho stolu a významně poklepal na tenký štos papírů, který jsem svíral v podpaží.

„Chvilka by se snad našla. Tak ukaž.“

Postupně jsem před něj pokládal jednotlivé papíry a květnatě mluvil o uschlém záhoně. Nenechal jsem se přerušit, i když se o to pokoušel. Mluvil jsem v číslech, mluvil jsem v dnech, v atrakcích, ve všem. Když jsem byl hotov, poskládal jsem papíry opět do kupičky a se sebejistým úsměvem čekal na jeho verdikt.

Zdráhavě zdvihal obočí. Promnul si neexistující knírek mezi prsty a tvářil se ustaraně.

„Tohle všechno je moc hezký, chlape, ale mělo to přilákat lidi na zimní sezónu, ne letní.“

Cítil jsem se, jakoby mě někdo opařil něčím, co mi rozežralo oblečení, a já stál před Markem nahý.

„Cože?“ zašeptal jsem.

„Říkal jsem ti to přece, nebo ne?“

Krve by se ve mně nedořezal. Jenom jsem zavrtěl hlavou.

„Aha,“ zabručel Marek a poškrábal se na zátylku. „Tak to se ti omlouvám. Ale hele, z tohodle se dá taky něco použít, jenom to trochu uprav a když to dáš zítra kolem oběda Pavlovi na úpravu, tak to bude všechno v cajku. Nevěš hlavu,“ opět mě odmávl a přestal mi věnovat pozornost.

Odšoural jsem se, jako bych měl ke kotníkům přivázané železné koule. V předkanceláři se Klára právě soukala do kabátu.

Zadívala se na mě svýma pěknýma čokoládovýma očkama a upravila si límec. „Budete ještě něco…“

„Potřebovat? Ne.“

Zaškaredila se na mě pro chytání jejího zlozvyku a vykročila ke dveřím.

„V tom případě dobrou…“

„Noc.“

Práskla dveřmi.

Postavil jsem se doprostřed své kanceláře a zahleděl se na svou pohodlnou koženou židli. Přemýšlel jsem, jestli by se na ní nedalo náhodou oběsit. Když jsem zhodnotil všechny varianty a nedospěl k žádnému závěru, zvedl jsem telefon a vytočil recepci.

„Dobrý večer, Marie, dneska tu zůstanu přes noc… ne, můžete klidně zavřít… co když bude hořet? No tak uhořím. Vy taky sbohem.“

***

Ráno mě probudilo Klářino vzdychání a nervózní přešlapování. Zřejmě jí přišlo příliš odporné mě budit poklepáním na rameno nebo milými slovy.

Odlepil jsem obličej ze stolu a usmál se na ni.

„Kláro! Byla byste té lásky a udělala mi…“ umlčel mě její úsměšek. Úplně mě odzbrojil, protože to byl první náznak čehokoliv jiného než pohrdání, co mi kdy projevila.

Když se otáčela na patě, trochu pohodila vlasy a prohlásila: „Lituji, ale jsem momentálně zaneprázdněna.“

Zazubil jsem se a pomyslel si, že je vlastně v celku fajn. Sebral jsem ze stolu jak sebe tak své podklady a přešel s tím vším k zrcadlu. Upravil jsem se a vzal si rovnou všechny své věci.

Klára v druhé místnosti se zády jako pravítko cvakala něco do počítače.

„Je tu už…“

„Přišel před pár minutama.“

Neodolal jsem a natáhl k ní ruku, abych jí rozcuchal ten perfektní účes, kvůli kterému musela vstát nepochybně o hodinu dřív.

„Jste poklad!“

Něco nespokojeně zavrčela, ale překvapivě po mně nic nehodila.

Tentokrát bez klepání jsem vstoupil do Markova kanclu a hrdě mu položil svou práci na stůl. V lehkém údivu se mu pootevřela ústa.

„Byla to sice fuška, ale jsem hotovej. Věřím, že budeš spokojenej. A jestli ne… no, tak mi to můžeš říct někde u piva,“ zazubil jsem se na něj a popřál mu hezkej zbytek dne.

Sice jsem byl v bdělém stavu jenom tak napůl, ale schody jsem sbíhal jako neposedný školák. Spěchal jsem totiž na pracovní úřad a hodinu herectví.

Marek nahoře právě četl můj poslední slogan.

Pardubice, důvod mojí rezignace!