Kuřátko I

Takový pokus o to něco napsat. Mělo by to mít tak dvacet kapitol, ale už tahle první se mi nelíbí. Nevím, jestli jsem se jen začala podceňovat, nebo mi to psaní už prostě tolik nejde :/.Každopádně vám přináším právě zhotovenou první kapitolu Kuřátka! Nebudu lhát, inspirovali mě události posledních měsíců, jsou tu určité podobnosti se mnou a Klárou. Ale já nejsem manipulativní, nenechávám se vydržovat a nerandila jsem v osmnácti s čtyřicátníkama, dokonce ani teď ne! :D
Takže příjemné počtení, já se pokusím co nejdřív sesmolit anotaci a vy mi sdělte svoje dojmy. A ať už mě budete kritizovat, nebo vychvalovat, udělejte to pořádně, ať mě to nějakým způsobem nakopne :D
Děkuji pěkně a příjemné počtení ;)

„Máte vybráno?“

„Ano. Dal bych si toho lososa na másle s grilovanou zeleninou a bagetou, prosím.“

„A pro… ehm, slečnu?“

Mermomocí jsem se snažila srovnat si koutky, ale ať jsem napínala svaly sebevíc, ty mrchy se stejně stáčely nahoru. Tom zpražil pohledem nejprve mě a hned potom číšníka.

„Jste snad nachlazený? Nebo se snažíte přijít na to, jestli je to moje dcera, nebo přítelkyně? Mohu vás ubezpečit, že moje dcera je o dva roky starší než tady slečna. Takže laskavě zastrčte ten svůj zvědavý čumák a netvařte se tak přepadle.“

Číšník zbledl a v celé své rozpačitosti se mému společníkovi omluvně uklonil. Ukončila jsem to divadýlko tím, že jsem si objednala roštěnou na houbách a podala tomu chudákovi kožené desky s jídelním lístkem.

Tom si povolil kravatu a upil vína. „Člověk by si pomyslel, že v lepší restauraci bude i lepší obsluha.“

Přetáhla jsem si lem svých bílých krajkových šatů přes koleno a věnovala mu méně pobavený, více milý úsměv. „Nemůžeš se mu divit. Přeci jenom, je mezi námi rozdíl, kolik, dvacet let?“

Zamračil se ještě víc. „Dvaadvacet. A pořád nemůžu uvěřit tomu, že tu s tebou sedím.“

Pozdvihla jsem obočí. „Byl bys snad radši někde jinde?“

Zamyšleně sledoval hladinu svého vína, pak mého. Nakonec si povzdechl a taky se usmál. „Ne. Je to trochu děsivé, ale ne.“

A v tu chvíli jsem se tetelila samolibostí. Pravda, vždycky jsem randila se staršíma klukama, ale nikdy jim nebylo čtyřicet. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem Toma uhnala. Poznali jsme se ve škole, když v naší třídě přednášel o podnikání. Hned mě zaujal. Kultivovaný, chytrý a navíc pohledný. Ano, byl o rok starší než můj otec, ale na rozdíl od něj o sebe pečoval, voněl drahou kolínskou, jezdil v audině a neměl snubák. Jo, rozvedení na mě vždycky letěli.

„Děsivý? Jsme oba nezadaný, já nejsem pod zákonem, můžu řídit, můžu pít, můžu volit… můžu souložit. V čem se liším od jinejch ženskejch, se kterejma jsi chodil?“

„No, tak třeba bydlíš u rodičů, jsi na střední, mohla bys být moje dcera a očividně tě tak okolí taky bere.“

Odvážila jsem se natáhnout přes stůl a vzít ho za ruku. Věděla jsem, že bych měla být na prvním rande opatrná, ale vzít někoho za ruku, to je docela kamarádské gesto, no ne?

„Koho zajímá, co si myslí okolí. Jen závidí, že máš na to, abys sbalil takovou kočku, jako jsem já.“

Ušklíbl se. „To teda nemám. Tys musela sbalit mě.“

Ehm, jo, pravda, ale co na tom záleží? Já měla lepší příležitost. To já mohla tvrdit, že se zajímám o světovou ekonomiku a byznys, on by mi těžko nakecal, že má zálibu ve šminkách a holčičích problémech, nebo na co já bych vlastně mohla být expert.

Pustila jsem se ho a pohodlně opřela o opěrku židle. „Někdo to začít musel, a když jsi byl takovej stydlýn…“ pokrčila jsem rameny.

Přinesli nám jídlo, popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do toho, já trochu hladověji. Jsem přece pořád ještě ve vývinu!

Tomovi se ale ticho nezamlouvalo. „Co vlastně chceš studovat dál?“

„No,“ zdvihla jsem zamyšleně vidličku do vzduchu, „ještě včera bych ti tvrdila, že management a podnikání. Ale dnes můžu s klidem v duši říct, že nemám šajnu.“

Pokýval hlavou a dožvýkal sousto. „Ale jsi už ve třeťáku, měla bys o tom začít přemýšlet.“

„Hele, spousta lidí to neví ani na vejšce. Někteří ani po ní ne. Na to se rozhodnout mi stačí jedinej den. Akorát to nebude ten dnešní.“

Podle toho, jak se ksichtil, mu moje čeština zrovna nevoněla. Ale nehodlala jsem se kvůli němu pitvořit, beztak ho na mně přitahovala právě má neformálnost, uvolněnost, mladistvá bezstarostnost a nejspíš i můj výstřih.

Jeho ručička

by chtěla moje prsíčka,

podle toho,

kam šilhají mu očička.

A pak že jsem jen malá holčička!

Jo, moje básnický umění je prej jak z doby kamenný, já však tvrdím, že jsem pouze nedoceněný talent.

Po tom trapasu s číšníkem k našemu stolu raději poslali nějakou slečnu, která se tvářila jako tolerantnost sama.

„Bylo vše v pořádku? Mohu nabídnout zákusek, či kávu?“

„Pro mě snad jen sklenici vody. Co ty, Kláro?“

Na moment jsem se zamyslela. Roštěná byla výborná, ale porce v takových restauracích jsou vždycky nesmyslně malý, takže…

„A jaký máte dezerty?“

„Medovník, tiramisu, trhanec s malinami nebo čokoládo-kávový dort.“

„Tak toho trhance, díky.“

Servírka se usmála a svižně odpochodovala.

Tom se ke mně naklonil a tlumeným hlasem pronesl. „Nemohla by ses aspoň tady vyjadřovat trochu kultivovaněji?“

Měla jsem chuť ho za to vytahat za uši, ale ovládla jsem se. „Ne, to teda nemohla. Dovedu se chovat slušně, ale snoba ze mě neuděláš.“

Nejspíš se ho to trochu dotklo. „To není snobství mluvit spisovně.“

„Podle mě jo.“

„Takže já jsem podle tebe snob?“

„Byl bys, kdybys tak nemluvil i při fotbalovým zápase.“

Rezignovaně si povzdechl a opět nasadil ten krásný úsměv, který mu tvořil vrásky kolem očí. „Ach jo, ty jsi ještě takové kuřátko.“

„Kuřátko?! Jako kvůli těm vlasům?“

Abyste rozuměli, mám poměrně krátké blond (nebo spíš peroxidní) vlasy. Ještě k tomu mi při posledním barvení chytly trochu dožluta a taky jsem je měla toho večera natupírované a rozcuchané. Vážně jsem vypadala jako právě vylíhlé kuře.

Tom měl pro to ale jiné vysvětlení: „Myslel jsem to tak, že jsi ještě mladá, nezkušená, iracionální a umanutá. Zkrátka nedospělá.“

Urazila bych se, kdyby mi právě má RACIONALITA nevnucovala, že má pravdu. Obrátila jsem to tedy ve flirt. „A to je na mně právě tak rajcovní, ne?“

Odpověděl mi jen očima, které se mě nemohly nabažit.

Když došlo na placení, nesápala jsem se zrovna po peněžence, ale z předstírané dobrotivosti jsem Toma ujistila, že příště zvu já. Jen se tomu zasmál a otcovsky mě poplácal po rameni. Už méně otcovsky však nechal svou ruku sklouznout po mých zádech až k mým hýždím. Ne jen, že jsem mu to dovolila, ale ještě jsem se k němu natiskla. Dovedl mě k autu, přidržel dveře jako pravý gentleman a pak také nastoupil. Vůz ještě voněl novotou a leskl se zevnitř stejně jako zvenku. Uhladila jsem si sukni a kabelku hodila na zadní sedadlo.

Toma ani nenapadlo mě přesvědčovat, abychom zajeli ještě k němu, a v klidu se ode mě nechal navigovat. Takové poslušnosti jsem u jiných dosahovala až po týdnech manipulace a převýchovy. Starého psa prý novým kouskům nenaučíte. Naučíte, jen mu musíte před čumákem mávat lákavější kostí a mít s ním tu trpělivost. Každopádně bylo příjemné narazit konečně na někoho, kdo byl už předem správně naprogramovaný.

„Tady zastav, zbytek dojdu pěšky,“ ukázala jsem na okraj parkoviště.

Tom znepokojeně nakrabatil čelo. „Jak daleko to máš odsud domů?“

Sehnula jsem se pro kabelku a načechrala si vlasy. „Jen pár metrů, bydlím hned tady v tom baráku.“

„No tak dobře,“ vypnul motor a opět mi otevřel a přidržel dveře.

Pomalounku jsem vyrovnala chodidla na asfalt a plynule se na ně postavila. Dávala jsem si při tom záležet, abych stanula dost blízko něj. Nebo spíš příliš blízko.

Nevinně jsem k němu zdvihla očka a naklonila hlavu na stranu. „Děkuju za pěkný večer, Tomášku.“

Zřejmě proto, že už na něj v životě takhle mrkaly desítky žen, to na něj nemělo takový účinek, jaký bych si byla představovala, ale rozhodně jsem tím nic nezkazila.

Neustoupil ani o krok a můj pohled mi pevně oplácel. „Nemáš vůbec zač. Starý pán, jako já, vždycky rád stráví chvíli v přítomnosti mladé dívky, jako jsi ty.“

Pche, prej dívka!

No, aspoň že ne opelichaná slípka…

Natáhla jsem krk a vyzývavě našpulila rty. „A dostanu od starého pána pusu na rozloučenou?“

Zakřenil se a vyhýbavě ode mě odvrátil tvář.

„Tu si schovávám na příště.“

Zajiskřilo mi v očích, ale neskláněla jsem zbraně. „Bude i příště? Super! A teď chci tu pusu.“

„Nemůžeš mít všechno, co chceš.“

„Kecy, dej ji sem,“ poklepala jsem si ukazováčkem na spodní ret.

„Lákavé, ale ne.“

„Dej mi tu zatracenou pusu!“

V tu ránu mě vzal do náruče,

slyšela jsem, jak mu srdce tluče,

přitištěný rty na mých rtech

a prsty zabořenými mi ve vlasech.

Aaa, můj dokonalý účes!!!!

Byla jsem to já, kdo se odtáhl jako první. Tom se tvářil poněkud rozpolceně, zatímco já se samolibě usmívala.

„No vida, jak to šlo. A nezapomeň mi zavolat,“ poklepala jsem ho po hrudi a s lehkostí se vymanila ze sevření jeho paží.

Za zády jsem slyšela, jak se uchechtl, po chvíli se vrátil do auta, nastartoval a odjel. Spokojeně jsem si vykračovala po chodníku a poslouchala rytmický klapot svých podpatků.

Bejt mladá je super!