32. kapitola

Komentář autora: Dneska jsme měli jít do divadla, ale mně se nechtělo. Radši se budu učit na poslední písemku tohoto týdne. Celej druhák literatury se jen tak nenadrtím a s tahákama jsem marná  :/.
K povídce: Tahle kapitola je méně podstatná, ale svůj důvod má. Utvrdí vás ve vašich doměnkách a obávám se, že slabším povahám by mohla... vadit, omlouvám se. Mám pro vás připravenou ještě jednu kapitolu, ze které bylo špatně i mně a to jsem přeskočila spoustu detailů, ve kterých se jindy vyžívám. Tohle je detailní tak středně. Víte, že nesnáším varování, ale v tomhle případě vám to neuškodí. U té další vás varovat asi nebudu, protože tam by to trošku vadilo, takže prostě počítejte s tím, že něco trochu podobného budete muset absolvovat ještě jednou :).
A protože jsem dokončila celou druhou řadu, už nebude žádná pauza v publikaci!
Tak... ať je to míň strašný, než si představujete, já se jdu učit něco strašnějšího :/ :D.

Ráno jsem se probudila svěží a odpočatá. Sice jsem nepředpokládala, že by Irina po tom posledním výstupu spala ve svém pokoji v druhém patře, který jsem si v její nepřítomnosti vždy přivlastňovala, nicméně mi přišlo poněkud nevhodné se do něj hned cpát, a tak jsem si ustlala na gauči.

Včera jsem to přepískla… o dost. Musím se jim oběma co nejdřív omluvit.

Čile jsem se vyhoupla na nožky a odhodlaně vykročila k Ivanově ložnici. Zasekla jsem se v polovině pohybu. Na zemi přede mnou se drze rozvalovala šmouha. Krvavá, abych byla přesnější. Svraštila jsem obočí a rozhlédla se po místnosti. Dům byl tichý, sluneční paprsky dokazovaly, kolik je ve vzduchu prachových částic. Jinak nic. Nic nenasvědčovalo přítomnosti někoho dalšího. Přesto jsem křečovitě zahnula prsty pravé ruky, abych byla připravená je případnému útočníkovi zarýt do těla. Drastické, ale proč mít slitování s někým, kdo nám chtěl pravděpodobně udělat to samé? Ivan byl technicky vzato mrtvý, čili jeho dům nebyl nijak chráněný proti nezvaným hostům. Snad by nás na ně upozornil Ronnie, kdyby neměl tak tvrdý spánek.

Vykročila jsem pomalounku a hlavně potichounku ke schodišti. Po cestě jsem narazila ještě na několik šmouh, ale nikde žádná větší kaluž krve. To mě uklidňovalo.

Vplížila jsem se až do Ivanovy ložnice. Starouš pokojně chrupal na zádech, hlavu měl vyvrácenou do strany temenem ke mně. Už jsem chtěla odejít, když jsem si všimla tmavé postavy v protějším rohu. Nechápala jsem, jak jsem ji prvně mohla přehlédnout, byla jen několik metrů ode mě. Zpočátku se mi jevila podivně rozmazaná, jakoby zahalená ve stínu, ale pak zesvětlela a její rysy se zostřily. A já jen nestačila zírat. Byla jsem to já! Ne Katherine, já! Stála jsem naproti mně. Nedívala jsem se na sebe, hltala jsem pohledem Ivana. Můj výraz byl tak… šílený. Koutek úst mi cukal v hladovém šklebu, záda jsem měla shrbená a vlasy rozcuchané. Obě jsme měly to samé oblečení - červené plandavé tričko ke kolenům. Strnule jsem se pozorovala. Jako pouliční, zpráskaná kočka jsem se přibližovala ke svému příteli. Nebyla jsem schopná se zastavit, byla jsem ochromená. Nečinně jsem sledovala, jak šplhám k němu na postel, dosedám na jeho klín. Bože, snad se to nezvrhne v nějaký potrhlý erotický sen…

Ne, bylo to daleko horší.

Já, tedy ona, se na mě podívala. Oči měla neuvěřitelně rudé, vytvářely zcela nový odstín červeně. Bělostné zuby se na mě smály a její rty jakoby říkaly: dobře se dívej. A já se dívala. Ona, to monstrum, zaryla obě ruce doprostřed Ivanovy hrudi. Prorazila mu kost, vím to, protože se ozvalo hlasité křupnutí. Svaly se jí napjaly. Dala lokty od sebe a... rozevřela ho. Orgány v něm poskočily a na ni vystříklo několik kapek krve. I moje vnitřnosti se rozechvěly. Ta bytost se usmívala. V očích rozšířené zorničky. Rochnila se v Ivanových ostatcích, házela nepotřebné za sebe na podlahu. Začaly mě mravenčit prsty a krev ve mně přímo vřela. Nedokázala jsem identifikovat pocit, který ve mně narůstal. Když už bylo jeho tělo dočista prázdné, dívka se k němu sehla. Jako dobytek z koryta - napila se z něj. Ve vzduchu byla cítit krev a mně vyschlo v ústech. Otočila se na mě. Její obličej mi připadal dětský. Dítě posedlé ďáblem. Už nevypadala tolik jako já. Ale přesto jsem se s ní cítila být spojená. Drobným prstíčkem mi pokynula, abych šla za ní. Místo toho jsem ustoupila. Naklonila hlavu ke straně a zvědavě mě okukovala. Dočista jako malé dítě, jako nevinná holčička.

„Pojď blíž, dám ti dáreček,“ řekla mi.

Pohnula jsem bradou, ale ostatní mluvidla nespolupracovala. Děvčátko, kterému krev slepila vlasy a umazala celý zevnějšek, se zavrtělo a znovu mě pobídlo tím malým prstíčkem, který by se dal použít jako skalpel. Něco mě snad strčilo, něco se snad ve mně zbláznilo, udělala jsem krok vpřed. A dělala jsem je tak dlouho, dokud jsem nedorazila až k posteli. Tam jsem se usadila vedle Ivana a šokovaně hleděla na to, co z něj zbylo. Holčička mu zašmátrala pod žebry a vytáhla jeho velké zažloutlé srdce. A podala mi ho.

„Máš ráda bonbónky?“

Nemohla jsem od toho odtrhnout oči. Chlad mi prostupoval tělem, jen hlava zůstávala v jednom ohni.

Děvčátko vypadalo ještě mladší, mohlo mu být tak sedm let.

„Je to dobrůtka, dej si,“ natahovalo ke mně ručku s tím životně důležitým orgánem.

A já neměla to… já jí to nemohla odepřít. Nastavila jsem své roztřesené dlaně a přijala její dáreček. Ucukla jsem pod jeho tíhou. Když jsem si však zvykla, pozvedla jsem ho blíž k obličeji. A začala se usmívat. Přes jeho komory a síně jsem viděla pár jantarových očí, jak se na mě také smějí.

S chutí jsem se zakousla.

A konečně se probudila v obývacím pokojí na gauči. Až na to, že jsem dýchala jako bernardýn, se zdálo být vše v pořádku. Střelhbitě jsem se vydala zkontrolovat Ivana. Pokojně spal, přesně jako na začátku mého strašného snu. Odebrala jsem se do kuchyně. Otevřela lednici a vytáhla zkumavku dětské krve. Byla poslední. Měla jsem pocit, že by jich tam mělo být více, ale mé oči mě přesvědčovaly, že zbývá už jen jedna jediná.

Potom jsem strávila hodnou chvíli v tělocvičně. Dopřála si sprchu a udělala obchůzku po domě. V obýváku jsem se střetla s Irou. Přes rameno měla přehozenou velkou tašku a tvářila se nevraživě. Když si mě všimla, podlily se jí oči krví. Strach ze mě neměla ani v nejmenším, ale byla jsem přesvědčená, že kdybych udělala prudký pohyb, nadskočila by.

„Irino, je mi - “

„Sklapni,“ utnula mě okamžitě a razila si cestu ke dveřím.

„Chtěla jsem ti jenom říct, že mě to mrzí.“

„Na to jsi měla myslet před tím, než jsi ho zabila,“ zavrčela a odolávala touze po mně skočit.

„Já ale nemluvila o Ivanovi. Udělala jsem jen to, co po mně chtěl, dlužila jsem mu to. Chápu, že tě to - štve, ale nemůžeš házet vinu na mě nebo na něj. Beztak to udělal pro tebe.“

Otočila se na mě s výrazem, ve kterém by se dalo číst několik hodin. Nejdominantnější byl odpor, překvapení a malý záchvěv porozumění a dokonce i viny, kterou bych raději neviděla, pro ni byl totiž nejmenší důvod, pokud vůbec nějaký.

„Chtěla jsem se ti omluvit za to, jak jsem tě včera napadla. Nevím, co to do mě vjelo, opravdu. A je mi to hrozně, HROZNĚ líto.“

Zaťala čelisti a hrdě zvedla bradu. „Já napadla tebe.“

„Ale moje obrana byla dost nepřiměřená.“

Ještě chvíli mě pozorovala. Potom přikývla s výrazem vojáka, který hodlal vyplnit rozkaz, a se stejnou razancí opustila dřevěný srub.

„Hezký, Elčo. Ale pořád máš dost vroubků, který budeš muset dlouho napařovat, než se ti podaří je rozžehlit.“

Ohlédla jsem se na Ivana a vlídně se usmála.

„Jeden by si myslel, že ty a žehlička jste nejlepší přátelé.“

„Kdyby tomu tak bylo, už tu dávno nebydlíš,“ ušklíbl se na oplátku a odešel do kuchyně.

Po zbytek dne jsem se snažila se mu spíše vyhýbat. Chtěla jsem mu dát čas, aby vychladnul a nechal si to všechno rozležet v hlavě. Ostatně i já to potřebovala. Napadlo mě navštívit Stefana, ale nakonec jsem to zavrhla. Bylo příliš brzy, mohl být v pěkně svízelné situaci, kterou by má přítomnost jedině zhoršila.

Představa Ivanova srdce v mých rukou mě pronásledovala ještě několik dní potom. Sny možná nic neznamenají, ale rozhodně s vámi dokážou pěkně zatočit.

Ne však tak jako to, co mělo následovat…

Pokračovat na další kapitolu