25. kapitola

Komentář autora: Zdravím, dlouho jsme se neviděl, co? :P Doufám, že se u vás Štědrý večer vydařil.
Ke kapitole: Tato kapitola by mohla potěšit 25 lidí :P. Ty jo, vidíte tu krásnou symboliku? Je 25. 12., publikuje se 25. kapitola a ještě těch 25 lidí, muhehehe :D. No, každopádně, jukneme se do Mystic Falls pro změnu a myslím si, že vám poslední scéna připomene jeden flashback ze seriálu. Nebudu popírat jistou inspiraci :P
Příjemné počteníčko ;)

Ráno jsem se probudil sám. Smutně jsem se zašklebil na volné místo ve své posteli a zamžoural k oknu. Tolik světla, tolik světla. Den jako stvořený pro válení se. Něco mě ale přece jen nutilo vstát: hlad. Natáhl jsem na sebe trenýrky, kalhoty a plandavou béžovou košili. Už jsem bral za kliku, když jsem se zahlédl v zrcadle. Tenhle zjev že jsem já?! Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemožně kudrnaté vlasy mi všemožně i nemožně trčely. Přímo křičely po hřebenu. Nechal jsem si přinést lavor horké vody a ručník. Strčil jsem hlavu pod hladinu a prsty si prohrabal to ptačí hnízdo. Povolilo a srovnalo se. Poté jsem ho úhledně rozdělil pěšinkou. Hned na mě byl příjemnější pohled!

Seběhl jsem dolů do jídelny. Dům byl tichý, snad ostatní ještě spali. Pozdravil jsem se s několika sloužícími, až jsem dorazil na místo určení. U velkého mahagonového stolu seděl můj mladší bráška a vybavoval se s nějakou služkou. Nebyla moc pěkná. Krása všech dam bledla ve srovnání s Katherine. Přesto patřila k těm lepším kouskům.

„Dobré jitro vespolek!“

Stefan na mě kývl hlavou a blondýnka předvedla skromné pukrle.

„Budete si přát snídani, pane?“

„Proto jsem tu, srdíčko. Jak ti vlastně říkají?“

„Lili, pane,“ zrudly jí tváře a nejistě se podívala po Stefanovi, jako by v něm hledala oporu. Měla velká modrá kukadla a drobný špičatý nosík. Tvořilo to dost zvláštní kombinaci spolu s ústy, jejichž spodní ret byl podstatně plnější než horní. V pase byla téměř vychrtlá, dokonce i její obličej byl jakoby propadlý. Přesto všechno nevypadala špatně.

„Dám si pořádnou sklenici krve s kapičkou pomerančové šťávy. A toho pána si odpusť. Jsem Damon.“

Znova se začervenala a odcupitala z pokoje. Před Stefanem ležela zavřená kniha. Trochu jsem se naklonil, abych přečetl její titulek.

„Na větrné hůrce, už zase?“ Přisednul jsem si k němu.

„Mám ji rád,“ pokrčil odevzdaně rameny. Připadal mi čím dál podivnější, zadumanější. Vždycky byl takový, ale tentokrát to přesahovalo všechny meze. „Kdes nechal Katherine?“

„Ani nevím,“ ohlédl jsem se ke schodům. „Viděl jsem ji naposledy… sakra, už jsou to dva dny, co jsem ji neviděl! Hele, neschováváš ji někde u sebe v pokoji, co, ty sobče?“ Šťouchl jsem do něj.

Jeho rty se podivně zachvěly. Asi to měl být pokus o úsměv. Mezitím se vrátila Lili a postavila přede mě broušenou číši. Všiml jsem si jejích zarudlých očí, a tak jsem k ní sklenici pozvedl.

„Napij se.“

Polekaně vytřeštila oči a uskočila. „Proč? To přeci nemůžu! Nic jsem s tím neudělala, přísahám!“

Semkl jsem obočí k sobě. Měl bych si s Katherine o tom cepování služebnictva popovídat. Co je moc, to je moc. Vždyť ta holka má ze mě panickou hrůzu…

„Já ti věřím,“ snažil jsem se ji uklidnit a polkl dva doušky. „Vidíš? Mm, je výtečná. Kdys naposledy něco jedla?“

„Předevčírem,“ špitla. „Ale vůbec mi to nevadí! Já toho moc nesním! Rozhodně nestrádám hlady,“ vyhrkla hned na to.

Vyměnil jsem si pohled se svým bratrem. Ani jemu se její chování nezdálo v pořádku.

„Dobře,“ postavil jsem se a přistoupil k ní. Ještě jednou jsem usrkl a zadíval se na blondýnku. Trochu se třásla a kolem očí jí vystoupily žilky. Přímo hypnotizovala krev v mých rukou. Znovu jsem jí nápoj podstrčil a tentokrát si ho ode mě vzala. „Dopij to. Už nemám hlad a pro mého bratra to není dost košér, že ne, bráško?“

„Pokud v tom není jelen nebo srna…“ Usmál se povzbudivě a konečně opravdově.

Lili se po nás ještě několikrát vystrašeně podívala a pak se odhodlala. Nejprve spolkla jen malinký doušek. Potom ale dravě vyzunkla zbytek tekutiny, jen to hvízdlo.

„Hodná holka,“ pochválil jsem ji a pohladil po zplihlých vlasech. Hned měla zdravější barvu. „Teď jdi. A jez, kdy máš hlad, ne kdy ti to slečna Katherine nakáže.“

Otevřela pusu, aby snad řekla něco na obranu své paní. Nakonec si to ale rozmyslela a s rozkošným úsměvem odplula zpět do kuchyně.

„To od tebe bylo hezké,“ uznal Stefan, kterému se jakoby vrátil smysl života. Jednou udělám dobrý skutek a všichni jsou hned jako znovuzrození! Co to má do háje znamenat?! Copak jich nedělám dost?! Něco mi odpovědělo, ale protože se mi ta odpověď ani trošičku nelíbila, zavrhl jsem ji.

„Ta holka je jak lunt. Za chvíli bych si tu připadal jako v zombielandu… Měli bychom Katherine maličko domluvit.“

„Souhlasím,“ přikývl a rozhlédl se kolem. „Kde ale vězí?“

„No, to by mě taky zajímalo,“ oblízl jsem si rty a vyběhl do její ložnice. Byla prázdná. Do svojí - prázdná. Nakonec jsem vyšel ven. Dostal jsem se až na konec pozemku, kde hlídkoval dvoumetrový upír. Z úcty sklopil hlavu.

„Neviděl jsi někde Katherine?“

„Mademoiselle odjela předevčírem brzy z rána, pane.“

„Odjela?Jaktože o tom nic nevím?! Kam?“

„To nevím, pane. Doprovázela ji slečna Elizabeth. Vzaly si kočár, pane.“

Už jsem se chtěl vrátit dovnitř a ohřát se u krbu, když jsem zahlédl starodávné vozidlo přijíždět po sotva znatelné cestě. Rozeběhl jsem se mu lidským tempem naproti, abych nemusel zbytečně čekat. Předstihl jsem lokaje a otevřel ozdobně vyřezávaná dvířka.

„Ach, můj nejoblíbenější bratr,“ usmála se Katherine koketně a vložila svou ruku do mé, aby bezpečně vystoupila. Hned, jak stála na pevné zemi, jsem si ji k sobě přitáhl a políbil na suché, studené rty.

„Vítej doma, Katherine,“ dostavil se i můj bratr s rukama sepnutýma za zády a  tím svým přihlouplým úsměvem. Nechápal jsem, jak mu to mohla tak baštit…

„Jak milé, že jste mě oba přišli přivítat,“ culila se možná opravdu dojatě. „Pojďme dovnitř, mám pro vás skvělou zprávu.“

A tak jsme poslechli. Katherine nás zavedla do uvítacího salónku, kde se nacházel velký krb a několik křesel. Odložila kabát a do jednoho se usadila. Napodobili jsme ji.

„Jistě dobře víte, že se blíží ples upíří vrchnosti.“

Nenápadně jsem se podíval po Stefanovi. Poněkud se mi ulevilo, když jsem se setkal s jeho stejně lehce překvapeným výrazem. Před Katherine jsme se ale tvářili docela jinak.

„Jistě.“

„Ovšem.“

Přehodila si nohu přes nohu a ruce položila na opěrky. „Letos ho měla hostovat madam Rachelieur. Bohužel byla před nedávnem zavražděna,“ řekla s povzdechem, ne však smutečním, spíš pohrdavým a znuděným. „Včera se na zvláštním zasedání řešilo, kdo převezme její úkol. Nikomu se do toho moc nechtělo, protože ples se koná již za necelé dva týdny. Někdo se ale musel obětovat, a tak jsem se rozhodla, že se toho ujmu. Pánové, budeme mít hosty,“ usmála se rozverně. Rukavice utlumily její veselý potlesk.

„Pozvala jsi je všechny k nám?“ ubezpečoval jsem se.

„Ano. Jsme tady tak samy, brzy bych vás jistě omrzela,“ ohrnula smutně rtík a já neodolal a poklekl k jejím nohám.

„Ani za věčnost,“ uchopil jsem její ručky a políbil je. Věnovala mi úsměv a pohladila mě po vlasech.

„A co ty, Stefane? Co si o tom myslíš?“

Můj bratr se zdál být v tranzu. Upřeně zíral před sebe a ukazováčkem si mnul bradu. Její zvonivý hlásek ho neprobral.

„Stefane?“ zopakovala trochu starostlivěji.

Podíval se na ni, vykulil oči, jako by ji nepoznával, a pak se kysele usmál.

„Promiň, zamyslel jsem se. Totiž, někteří možná budou chtít přivést své lidské mazlíčky. Vzpomeň na lady Admansovou, ta neudělá krok bez svého, ehm, harému. Jenže sem žádný člověk nevstoupí. “

„Hm,“ semkla rty Katherine a hloubavě se zahleděla stranou, poté opět věnovala pozornost Stefanovi. „Jako vždy máš pravdu, drahoušku, na to jsem zapomněla,“ přistoupila k němu, ale nedotýkala se ho. „Poradím se o tom s Elizabeth. Nevím, jestli je bezpečné odhalovat naše malé rodinné hnízdečko, když kolem čmuchá jiná čarodějka.“ Přiložila si ruku ke rtům a já ji slyšel si zívnout. „Když mě omluvíte, půjdu si lehnout, jsem unavená.“

„Doprovodím tě,“ nabídl jsem se okamžitě a zaujal místo po jejím boku.

„Hezky se vyspi, Katherine,“ zamumlal Stefan.

Vystoupali jsme po schodech až k jejímu pokoji. Tam jsem ji lehce přejel prsty po zátylku. Zježily se jí chloupky a víčka slastně zatřepetala. Přiložila jsem tedy svá ústa na její sametovou pleť a laskal s nimi její krční páteř. Vyhledala mou ruku a stiskla ji. Dostal jsem se polibky k jejímu ušnímu lalůčku a ona se o mě opřela.

„Nepůjdeme dovnitř?“ pošeptal jsem jí.

„Teď ne, Damone,“ vydechla. „Jsem opravdu unavená, přijď večer,“ obrátila se ke mně čelem a ospale se usmála.

„Myslím, že malé rozptýlení po cestě by ti prospělo,“ zazubil jsem se a chystal se ji políbit, ona mě však mírně odstrčila.

„Řekla jsem ne.“

Ani jsem se nehnul. Otráveně mlaskla a její zorničky se zúžily. „Jsem unavená, prosím, jdi a vrať se po setmění.“

Něco mě zalechtalo v očích, a tak jsem několikrát zamrkal. Stál jsem s Katherine přede dveřmi jejího pokoje. Popřál jsem jí dobrou noc a zamířil ke stájím, abych se postaral o koně. Něco mi říkalo, že je ta cesta znavila víc než mou paní.


Pokračovat na další kapitolu