Bojuj, srabe!

Komentář autora: Čágo, právě jsem pravděpodobně v Olomouci, pokud jsem tedy vstala v 5 hodin ráno, nebojím se, že jsem nasedla do špatnýho vlaku, protože jedu s holčinou, která mě doučuje frj a nějakej ten pátek už studuje na tý škole, na kterou právě jedeme :D.
Koukám, že nás v soutěži u Michelle Terra pěkně drtí :D. Vzhledem k tomu, že je moje favoritka, mi to nijak zvlášť nevadí, jen mé ego trpí, ale patří mu to, nemá bejt tak velký! Musím se spokojovat s málem, jinak nedosáhnu eudaimonia (:D). A moje situace ještě pořád není "málo", takže nefňukám!
Taky bych chtěla poděkovat Charlie a Andul za komentáře ;) Všechno vidím, ale nevím, kam vám děkovat, abyste to našly, tak to zkusím tady. Vážně mě to hřeje u srdce, když vidím, jak to někdo s chutí čte, díky, díky, díky! :) Hrozně se mi líbí, jak blog šlape - i když je to vidět víceméně jenom ve statistikách, to stačí :).
A teď už k tomuhle... čemusi... Použiju moje oblíbené slovo, které tak často používá Mariam... tahle povídka je SOMARINA! :D Vážně, skoro se za to stydím... je to dobrý nápad, ale špatně zpracovaný... prostě to berte jen jako takovou rychlovku :).
Zítra (tedy v sobotu) se vám budu asi svěřovat se svými dojmy ohledně univerzity v Olomouci a možná nějaký žvásty z tejdne... prostě nic extra, jen ta škola by mohla být pro někoho zajímavá, jdu se podívat na filozofickou fakultu, na katedry anglistiky a romanistiky.
Teď už si... pokuste užít tuhle... TOHLE :D
Editováno úžasné video, které bylo velkou inspirací :)

Mlask, mlask.

„Eleno, už vážně musím jít.“

„Ne, nechoď,“ škemrala a nepouštěla mou hlavu.

Mlask, mlask.

„Jestli mě nepustíš, riskuješ ztrátu krve,“ usmál jsem se nesměle. Špičáky už mě škrábaly na spodním rtu.

„Dobře, dobře,“ blekotala spěšně a odsunula se ode mě tak prudce, až málem narazila hlavou do pelesti postele. Nevyčítal jsem jí to. Políbil jsem ji na čelo a odešel.

V salonku jsem se střetl s Damonem. Právě si naléval do broušené skleničky krev.

Aniž by se na mě podíval, zeptal se: „Dáš si taky?“

Těžce jsem polkl. „Ne, díky.“ Hodil jsem na sebe koženou bundu a vzal za kliku. Už jsem byl napůl venku, když mi něco došlo. „Dneska zůstáváš celý den doma?“

To už se ke mně otočil čelem. „Slunečný den, krásná, polonahá dívka v ložnici mého bratra, který se ji chystá podvíst s laní… joop, myslím, že se tu zabavím.“

S povzdechem jsem rozmýšlel, jak ho dostat od Eleny co možná nejdál. Že ho nepřeperu, mi bylo bohužel jasné. K mému překvapení mi to však velice usnadnil. Dopil poslední doušek, sebral z gauče svoji bundu a zamířil ke mně.

„Vlastně ne, půjdu se projít,“ usmál se tím tak okatě falešným úsměvem a protáhl se kolem mě ven.

Chvíli jsem zůstal stát jako opařený. Pořádně jsem se zaposlouchal. Všude ticho, jen z mého pokoje se ozývalo slaboulinké škrábání tužky o papír. Pokrčil jsem tedy rameny a vydal se na lov.

Opravdu bylo krásně, proto mě překvapilo, že jsem žádné zvíře nemohl najít. Bloudil jsem po lese, větřil… a pak jsem si konečně všiml rezavé veverky hopsající v jehličí. Malá, ale aspoň něco. Rozešel jsem se k ní normálním krokem. Neměla šanci. Když mě zmerčila, zastříhala ušima a hbitě vyšplhala na strom.

„Tak ty na mě takhle,“ ušklíbnul jsem se. Sundal jsem bundu a vyhrnul si rukávy. Potom jsem se vydal nahoru za ní. Do čela mě udeřila šiška. Oklepal jsem se a lezl dál. Když na mě ovšem spadl skunk, automaticky jsem se pustil kmene a tvrdě dopadl na pozadí. Pokoušel jsem se ho ze sebe dostat. Bohužel pozdě. Stihnul mě poskvrnit. Otřel jsem si oči, které jako zázrakem stále rozeznávaly tvary a jakžtakž i barvy.

„Steeefaaaneee?“ ozval se posměšný, slabý hlásek.

Otočil jsem se a skočila na mě liška. Kousla mě do ramene a zase se ztratila. Hnal jsem se za ní. Měl jsem opravdu strašný hlad.

Místo lišky jsem ovšem narazil na medvěda. Krčil pysky a oháněl se po mně tlapou. O krok jsem ustoupil a zvažoval svoje šance. Nedal mi moc času. Rozeběhl se proti mně, a tak jsem se dal raději také na útěk. Téměř okamžitě jsem o něco zakopl. O něco, o čem jsem silně pochyboval, že tam patřilo, ale nezjistil jsem, co to bylo. Stihl jsem se akorát přetočit na záda, než mě ohromná šelma zasedla. Pokoušel jsem se ji odtlačit, seč jsem mohl… marně. Nakonec se sama uvolila zvednout. Nadechl jsem se a radoval, že zase vidím světlo.

To jsem ještě nevěděl, že se na mě chystá další útok. Ptáci, veverky, myši, všechna drobná havěť se na mě vrhla. Svíjel jsem se v podivných křečích a mával kolem sebe rukama. Klovali mě, škrábali, kousali, celé tělo mě svědělo a štípalo. Myslel jsem si, že z toho zešílím.

„Už dost! Pro boha, dost už!“

„Slibuješ, že už nebudeš vraždit nevinná zvířátka?“

„Damone?!“

„Tak slibuješ?“

Ještě chvíli jsem se s nimi pral. Nebyl jsem schopný se ani zvednout, natož je odehnat.

„Fajn, slibuju!“

Jako kouzlem se rozutekli a rozletěli do širého kraje. Těžce jsem popadal dech. Nadzvedl jsem hlavu, abych si prohlédl své šatstvo. Bylo téměř na cáry. Unaveně jsem zůstal ležet.

Brzo se nade mnou zjevila hlava mého bratra.

„Já ti říkal, že se jednou vzbouří,“ zazubil se a nechal mě a moji hanbu o samotě.

Doufám, že si Elena nenavykla pít pravidelně sporýšový čaj…

od minuty 03:32 je Stefan a zvířátka :) Jinak tohle video má víc vtipnejch částí, takže doporučuju celý, ale prostě... Stefan a zvířátka! :D