20. kapitola

Komentář autora: Ano, přidávám už teď. Potřebuju si zlepšit náladu. I když nevím, jestli tohle mi ji zlepší :D.
Včerejší kalba byla dost povedená (ať žije rum s kolou a jednohubky!), vydržela jsem do 3 do rána a dneska sama od sebe vstala v 8... bez kocoviny! A ještě jsem ani nedospávala. Každopádně mám křeče do břicha (za to chlast nemůže) a snažím se pochopit nepochopitelné - funkci a princip fungování mezinárodních organizací. Jsem z toho zoufalá, nedovedu si to prostě představit, přijde mi to všechno stejný a dost věcí i zbytečnejch... nechápu, proč se musej pořád podepisvoat nějaký smlouvy. Teda chápu, ale nechápu, proč mám vědět jejich název a rok sepsání a proč z toho prostě dělaj takovou vědu. Alespoň si procvičuju slovní zásobu, protože jsem vypatlaná a nevím, jak mám vysvětlit slova typu: korporace, korupce, distribuce, agregace a patetický (poslední slovo opravdu geniálně zapadá mezi ostatní :D). Víte jak, to jsou takový ty slova, co jste slyšeli milionrktá v kontextu a zhruba tušíte jejich význam, ale když se vás někdo zeptá, tak čumíte jak orangutan na puntikatou zebru. Nebo alespoň já tak čumim.
K povídce: Tahle je taková nudná, ale slibuju, že další bude lepší. Tahle ji dělá jen takovou předehru. A možná vám to bude připadat jako nepodstatná vsuvka (myslím obě kapitoly dohromady), ale má to svoje opodstatnění.
Tak ať u toho neusnete a nějakej veselej komentář i mimo téma by mě potěšil. Dneska jsem poněkud hypersenzitivní (nebo-li přecitlivělá :P) a kloužu spíš k depresím (pocitům sklíčenosti) než k záchvatům smíchu.

V klidu jsem seděla rozcuchaná v pyžamu u jídelního stolu a usrkávala krev, když přede mnou s hlasitým plesknutím přistály noviny.

„Jedeme na výlet,“ prohlásil Ivan, obešel mě a vytáhl z chlebníku housku a z ledničky šišku salámu. Na sobě měl kabát a beranici, protože se právě vrátil z vesnice.

„Hm?“ Povytáhla jsem obočí s ústy přisátými k hrnečku.

Nahnul se ke mně a poklepal na jeden ne moc dlouhý článek. Byl o nějakých pohřešovaných dívkách.

„Co s tím?“

„Už ten bar sleduju delší dobu. Dvakrát jsem tam potkal zubatý a teď tohle. Říkám ti, to je jasná upíří práce,“ opřel se o linku a ukousl pořádný kus pečiva i masa, takže se mu tváře naduly jako křečkovi.

„Aha. A ty je chceš, předpokládám, najít a zabít.“

„Joop, takovej je plán.“

„Tak do toho nejdu,“ zaklonila jsem se a složila ruce do klína.

„Co? Proč?“

„Možná sis toho ještě nevšiml, ale já jsem taky upír. Nemám potřebu vraždit svoji rasu za to, že se chová jako… no, přirozeně. Kočky loví myši, psi loví kočky, upíři lidi, tak to prostě na světě chodí, smiř se s tím.“ Dala jsem hrnek do dřezu a odcházela si vyčistit zuby.

„Chceš mi tím říct, že je správný, aby umírali a trpěli nevinný lidi?!“

„Ne, ale - “

„Co kdyby zabili mě? To by ti bylo taky jedno?“

„Samozřejmě, že ne, jenže - “

„Tak mi kurva vysvětli ten rozdíl!“

Opravdu jsem ho těmi pár slovy naštvala a vypadal děsivě, jak se ke mně přiblížil a shlížel na mě jako při posledním soudu, ale s tou šiškou salámu v jedné ruce a nakousanou houskou ve druhé bylo těžké se nezačít smát.

„Ten největší rozdíl je mezi mnou a tebou. Já vím, jaký to je být upírem. Po každý, když se krmím z člověka, mi něco našeptává, abych ho rozsápala k nepoznání, a nejedenou jsem tomu hlasu podlehla. Tobě upíři zabili přítelkyni, mně zachránili život. To je ten rozdíl. Já nemám potřebu se mstít.“

Po takovém proslovu už mě nechal jít. V koupelně jsem ze sebe shodila oblečení a zahájila očistu. Užívala jsem si horkou sprchu. Vodu stékající mi po kůži, páru vlažící mé dýchací cesty… Tu chvilku ráje překazilo cvaknutí dveří a něčí těžké kroky.

„Máš pravdu, mstím se,“ řekl Ivan. Nejspíš šel k zrcadlu, nejsem si jistá, nehodlala jsem se k němu otáčet čelem.

Ještěže je ta zástěna celá zamlžená…

„Je to zvláštní, chtít se stát jedním z nich a zároveň je všechny zabít.“

„Neeeee, proč myslíš?“ protáhla jsem ironicky a vypnula vodu.

„Ale přesto bychom měli jít.“

Natáhla jsem se po ručníku a pečlivě se do něj zabalila, přehodila si vlasy přes levé rameno a stoupla si Ivanovi za záda.

„Poslouchám,“ houkla jsem na něj a dala si ruce v bok. Otočil se ke mně, sjel mě dvakrát od hlavy k patě a nakonec se usadil v mých očích.

„Potřebuješ bojovat s někým, kdo tě nebude šetřit, u koho nebudeš mít tušení, jaký bude jeho další krok, kdo bude mít stejné schopnosti, protože přesně takový je tvůj nepřítel.“

Uznale jsem obrátila rty naruby a přikývla. „To už zní přesvědčivěji. Kdy?“

„Hned.“

„Kam?“

„Irkutsk. Čtu jenom jejich noviny.“

„Tak dobře, půjdu si zabalit.“

Natáhl ruku a přejel mi po vlasech od ramenou ke kyčlím. „Tohohle se budeš muset zbavit.“

„Co, prosím?!“ vypískla jsem.

„Tvůj soupeř může totiž udělat tohle,“ sevřel chomáč mých vlasů a prudce trhl. Okamžitě jsem klesla na kolena a zaryla mu nehty do zaťaté pěsti, „a to by tě pak mohlo přijít draho.“

„Svážu si je.“

„To nestačí. Můžou se ti rozplýst a budeš v hajzlu tak nebo tak. Řeknu Irině, aby tě ostříhala.“

„Jak moc?“ škytla jsem.

„No, tak do půli ramen.“

„Au,“ zanaříkala jsem a shromáždila všechny svoje vlasy do náruče. Kdyby to tak slyšel Damon…

„Neboj, pořád budeš kost,“ zazubil se na mě a zatahal mě za nos. „Půjdu jí zavolat, tak se zatím obleč, bude tu každou chvíli.“

A přesně tak se i stalo. Když jsem sestoupila do obývacího pokoje, už v něm stála Irina s vlídným úsměvem, nůžkami v pravé ruce a levou ruku měla položenou na přinesené židli, která stála na bílém plátně. Ivan mi pokynul, abych se posadila.

„Neboj, už jsem to dělala,“ konejšila mě upírka, ale na klidu mi to zrovna nepřidalo. První šmik znělo stejně hrozivě, jako když si smrtka brousí kosu.

„Hotovo. Jdi se podívat k zrcadlu, jestli jsi spokojená.“

Vystřelila jsem z místnosti a zastavila se až v koupelně. Cestou jsem zaznamenala, že je moje hlava asi tak o dvě kila lehčí. To bylo příjemné a nakonec ani můj obraz nevypadal tak zle. Podél obličeje byly vlasy kratší, asi tak po bradu, dál postupně sestříhané k ramenům, která sotva zakrývaly. Promnula jsem jeden z pramínků mezi prsty, přiložila si ho nad horní ret a sešpulila pusu tak, aby tam držel. S takovýmto knírkem jsem se otočila k příchozímu páru.

„Líbí se mi to,“ zadrmolila jsem. Oba se na mě zubili a spokojeně si mě prohlíželi.

Pak jsem je nechala o samotě a šla si sbalit. Krátce jsem si zdřímla, abych dala Stefanovi vědět o změně plánu a domluvila se s ním na příštím setkání. Bylo těžké ho opouštět, chtěla jsem mu toho tolik říct a na tolik se ho zeptat, ale nebyl čas, už tak do mě Ivan šťouchal, ať pohnu.

Když jsme dorazili do Irkutsku, byla skoro tma. Pravda, slunce na obloze nikdy nezůstávalo příliš dlouho, ale stejně. Bylo asi tak pět po poledni a my mířili k obyčejně vyhlížejícímu hotelu. Mohl mít tak dvě, maximálně tři hvězdy. Bílý, místy špinavý nátěr byl zdobený oranžovými vlnkami podél oken a dveří. V proskleném přízemí se nacházela recepce a restaurace s malou zahrádkou, která byla v tomhle ročním období pochopitelně uzavřená. Ivan nám zamluvil jednolůžkový pokoj pro dva někde v prostředním patře. Nikde žádný poslíček, ani bych ho na takovém místě neočekávala. Vyjeli jsme tedy výtahem i s bagáží do pátého patra, v úzké chodbičce se minuli s dlouhovlasým, zašle vzhlížejícím mužem. Možná si nás ani nevšiml.

Pokojík vypadal přesně tak, jak jsem očekávala. Mé prosby, aby byl i s koupelnou a toaletou, byly vyslyšeny. Každopádně zařízení nebylo nic moc: nevyvýšená sprcha s pravěkým závěsem, malinké umyvadlo se snad ještě menším zrcadélkem a čistý záchod s roličkou toaletního papíru. Dokonce dva bílé froté ručníky. Další a poslední místností byla ložnice - tvrdá, ale nevrzavá postel, starý televizor, polstrovaná židle v rohu a velká skříň vedle ní. Málem bych zapomněla na balkón, kam se stěží vešli dva dospělí lidé.

Ivan hodil svou tašku na manželskou postel a začal vybalovat. Vyházel oblečení a já ho automaticky urovnávala a přenášela do skříně. Pak začal vytahovat zbraně. Nejdřív vak s kůly, potom dva sporýšové granáty a nakonec kuši s dalším sáčkem malých šípů.

„Tak, jaký je plán, šéfe?“ Usadila jsem se na židli a pozorovala ho.

„Ty je vyřídíš a já ti budu krejt záda. Zasáhnu, jen když už vážně nebudeš moct.“

„Co budu mít za zbraně?“

„Ruce, nohy, tesáky…“ vyjmenovával nezaujatě a všechno pečlivě přerovnával a přepočítával.

Vyvalila jsem oči.

„Samozřejmě šlo o vtip. Na, tu máš.“ Hodil po mně černou krabičku. Otevřela jsem ji a vytáhla z ní svůj Vánoční dárek.

„Není ho na ně škoda?“

„Takováhle věc se jen tak neopotřebuje ani nezničí, věř mi,“ ucedil možná mírně dotčen mými pochybnostmi nad kvalitou jeho mistrovského díla. Něžně jsem pohladila rukojeť a položila kůl na postel.

„V kolik si myslíš, že tam tak budou?“

„Deset, jedenáct, dvanáct, dvě ráno, všechno je možný,“ naházel vše zase do tašky a strčil pod postel, na kterou se pak rozvalil. „Teď bychom si měli zdřímnout, čeká nás krušná noc.“

Přikývla jsem a shodila ze sebe nejteplejší oblečení. Potom jsem se zavrtala pod peřinu, úlevně vydechla a uvědomila si, že ležím v jedné posteli s Ivanem. Byli jsme k sobě čelem, navzájem se mlčky pozorovali. Poddala jsem se svým zostřeným smyslům, které mi vnucovaly každý detail. Údery jeho srdce, pravidelné a dunivé, hučivý proud krve v jeho žílách, tón jeho dechu, pro lidi neslyšitelné mlasknutí víček při každém mrknutí, vůni sněhu, zvěřiny, potu a sprchového gelu, která vycházela z jeho kůže. Mé dva další smysly se cítily ukřivděně, že mi nemohou podat žádné zprávy. Chuť by mi ráda řekla, jestli jsou jeho rty slané nebo sladké, hmat by mi zase vyprávěl o záhybech jeho těla… naštěstí rozum také nezůstával pozadu a upozornil mě, že už na sebe zíráme nezdravě dlouho.

„Co?“ vykvíkla jsem.

S odpovědí si dal na čas a nakonec ji obohatil drobným úsměvem. „Ten sestřih ti sekne.“ Převalil se na druhý bok a podstrčil si polštář víc pod hlavu. „Dobrou noc.“

„Dobrou.“

Ještě chvíli jsem ho podezřívavě sledovala a pak konečně usnula.

Pokračovat na další kapitolu