14. kapitola

Komentář autora: Hihíí. inteligentně jsem si minulou středu poznačila, kdy budu mít další doučování z frj... a stejně inteligentně jsem to i ztratila, takže od včerejška vyhlížím francouzštinářku a ještě zítra ji vyhlížet budu, pokud teda nepřijde dneska :D Na pátek jsme to určitě nedaly... snad :D.
Jak jsem řekla, ještě tahle kapitola je taková podivná, na jednu stranu ukazuje, že to Elena neměla tak jednoduchý, na druhou je to psaný, jakoby o nic nešlo :D Možná některým z vás bude připadat vývoj situace moc rychlý, ale chápejte, že to potřebuju. Celou minulou sérii se defakto řešil vztah Elena-Stefan-Damon a nic jinýho, tady je (bude) toho víc. Prostě mně se to tak v celku líbí, i když uznávám, že Elena mohla být v tom sklepě dýl, že to, co se stane v téhle kapitole, mohlo přijít až později... jenže... prostě ne, potřebovala jsem je dostat na určitou úroveň, kde se s nima už dá pracovat, piplat se s těmi drobnými krůčky se mi nechtělo, to by měla ta povídka minimálně 50 kapitol (to nepřeháním)! :D I když on se ten vývoj stejně nezastavuje... kapku jsem se do toho zamotala,  nevadí, přeberte si to, jak dokážete :D
Elena už si dlouho nepsala do deníčku, tak to napravíme :P A ještě něco, i když je to i v povídce, berte v úvahu, že jsme se posunuli cca o 2 týdný. Co se v nich dělo, popisuje Elena ve svém zápisu :)

Milý deníčku.

Nejsi to sice ty, můj starý dobrý přítel s koženými deskami, ale přece mi posloužíš. Dokonce máš také vytlačovací papír^***, což mě dost udivuje v téhle zaostalé zemi. Jsem prý v Rusku, deníčku. V jižní části Východní Sibiře. Vzhledem k tomu, že je listopad, to tady není ale o nic pohostinnější než na severu.

Narazila jsem tu na jednoho chlápka. Jmenuje se Ivan a měří asi tak dva metry. Nejdřív mě chtěl zabít, ale nakonec se nade mnou smiloval a nechal si mě jako svoji služku. Drží mě pěkně zkrátka. Nevěří mi. Pořád dost dobře nechápu, proč mě tu vlastně trpí. Nebo proč já tu zůstávám. Pravda, mé šance na útěk nejsou zrovna nejpříznivější. Pořídil si kvůli mně vlka. Ano, vlka! Nejdřív jsem nerozuměla, ale pak mi to vysvětlil…

„TOHLE mě má hlídat?“ řekla jsem mu, když ho přitáhl.

„Jo,“ zazubil se spokojeně.

„Hele, já vím, že se peru jako holka, ale… ty si vážně myslíš, že mě zastrašíš nějakým vlčáčkem?“

„To není vlčák, ale vlk. A víš, co se stane s upírem, kterého kousne vlkodlak?“

„Zemře.“

„Správně. U vlků je to stejný.“

Polkla jsem.

„Pojď, seznámím vás. Eleno, tohle je Ronnie. Kousne tě, jen když se pokusíš utýct nebo mě napadnout…“

Ta bestie ze mě nespouští oči a její páníček věčně není doma. Jsem tu skoro dva týdny (když nepočítám pobyt ve sklepě) a zatím se mnou pořádně nepromluvil. Aspoň že má holografickou televizi. Ta mě vždycky zabaví.

Asi se chceš zeptat, jak jsem pokročila ve svém pátrání po Stefanovi a Damonovi. Nijak. Pokoušela jsem se spojit s Damonem prostřednictvím toho našeho pouta, ale nefungovalo to. Naivně jsem mu volala na mobil, ale hádej co, volaný účastník je dočasně nedostupný…

Taky dost dobře nechápu, proč musím spát na gauči, když nahoře v patře je prázdná ložnice! Dneska si s Ivanem o všem promluvím. Damon a Stefan mohou být každým dnem mrtví a já umírám strachy už teď. Musím je najít, prostě musím…

Zaklapla jsem knížečku a střelila okem po Ronniem. Seděl přede mnou a sledoval mě.

„Moc nevejrej a radši mi pojď pomoct připravit páníčkovi večeři,“ obořila jsem se na něj a odešla do kuchyně.

Večer Ivan poslušně spořádal rybu s bramborem a čekal na dezert, který jsem mu slíbila.

„Pravá ruská zmrzlina,“ položila jsem před něj pyšně své mistrovské dílo.

Nedůvěřivě si to prohlédl a opatrně nabral na lžičku.

„Máslová sušenka a smetanová zmrzlina s kapičkou - “ přerušilo mě jeho kuckání „- vodky.“

„Kapi - kapičkou?“

„Seš snad chlap, ne?“ Bouchla jsem ho pěstí do zad a posadila se naproti němu.

Když dojedl, začala jsem se vyptávat.

„Povíš mi už konečně, kam to každý den ráno odcházíš?“

„Do práce.“

„Co děláš?“

„To tě nemusí zajímat.“

„Jak daleko to je?“

„Dost daleko.“

„Proč nemůžu spát tam nahoře v ložnici?“

„Protože není pro tebe,“ ušklíbl se.

„A pro koho tedy?“

Zadíval se mi na moment do očí. Potom se zvedl a odešel se svalit k televizi. Vytrhla jsem mu ovladač a dala si ruce v bok. Ignorovala Ronnieho vrčení.

„Podívej, ne že bych se u tebe měla špatně, ale já tady nejsem na prázdninách. Potřebuju najít svoje přátele a tys slíbil, že mi pomůžeš.“

„Řekl jsem možná,“ zvýšil nepatrně hlas.

„Proč mě tu držíš?“

„Jen tak,“ pokrčil ledabyle rameny a zase se spokojeně usmíval.

„Děláš si ze mě blázny?!“

„Jo, občas jo.“

„Ummgr!“ Mrštila jsem po něm ovladačem, který ho poměrně silně udeřil do čela.

„Auuu!“

„Patří ti to! Mám toho dost! Mám dost toho, jak mi nevěříš! Dost toho tvýho pitomýho vlka! Nebaví mě lovit, když mi stojíš s bouchačkou nabitou dřevěnejma kulkama za zadkem! Nemám zapotřebí navařovat ti a uklízet! Odcházím! A je mi úplně jedno, jestli mě ta obluda kousne, nebo ne! Takhle jsem svým kamarádům stejně platná jako mrtvá. Sbohem!“

Opravdu jsem Ronnieho zuřivý štěkot téměř nevnímala. Hnala jsem se k věšáku pro kabát a nic mě nemohlo zastavit.

„Eleno!“

Neslyšela jsem. Na hlavu jsem si narazila beranici, obula si sněhule a hrnula se ze dveří. Myslím, že oblečení, které mi dal, jsem mu svou prací splatila dvojnásob, stejně jsem většinu podědila po něm; řekla jsem si pro svůj vnitřní klid a už se bořila sněhem.

Naštěstí nesněžilo, ani moc nefoukalo. Tma mi nevadila. Vlastně to byly ideální podmínky pro procházku. A jestli potkám nějakého člověka, roztrhám ho na cucky!

Vydala jsem se opačným směrem, než kterým jsem prvně přišla. Tam určitě bude nějaká vesnice. Odněkud přece musí brát jídlo! Něčím se tam posilním a pak půjdu zase dál, dokud nenajdu pořádné město. Tam se ubytuju v hotelu a - mohla bych zavolat Bonnie! Nebo ne, poletím za ní! Ona určitě bude vědět, jak mi pomoct. Je to sice už doba, co jsme se neviděly, ale… snad nezapomněla. Snad překousne, že se z její kamarádky stala upírka…

Z myšlenek mě vytrhl nějaký hluk. Blížilo se to. Už na mě dopadala světla sněžného skútru. Rozeběhla jsem se. Ačkoliv to po mé dietě bylo téměř nemožné, musela jsem se alespoň snažit.

Marně. Vozidlo mi vjelo do cesty a slezl z něj zavalitý obr.

„Přeskočilo ti snad?!“

„Nech mě být,“ ucedila jsem mnohem klidnějším tónem než on.

„Koukej nasednout na ten skútr. A dělej!“

„Ne!“ řekla jsem tak odhodlaně, až zmlkl. „Ne, pokud se ke mně budeš chovat pořád takhle! Ano, pokud… pokud mě budeš brát vážně.“

„Cože?“ vyjekl.

„Nemůžu být pod jednou střechou s někým, kdo mě nechá hlídat zvířetem, který mě může jediným kousnutím zabít!“

„Jestli jde jen o tohle, tak to můžeš být klidná. Lhal jsem. Je to jen velkej vlčák,“ zabručel.

„Co, prosím?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. On mi lhal?! O čem ještě? Proč se vlastně divím?

„Potřeboval jsem mít nad tebou kontrolu. Klidně bys mohla někoho zabít!“

„Koho?! Vždyť tady široko daleko nikdo nebydlí!“ To už jsem vřískala z plna hrdla.

„Třicet kilometrů tímhle směrem je vesnice. A sedmdesát tímhle je… osada,“ ukazoval.

Chvíli jsem ho jen tak pozorovala a potlačovala chuť se na něj vrhnout a sežrat ho i s botami.

„Není lehký věřit upírce.“

„Myslíš, že věřit tobě je nějak snadný?!“

„Asi ne,“ povzdechl si.

Dobu bylo ticho.

„Tak co. Vrátíš se se mnou?“

„Ty to tak chceš?“

„A - no,“ vysoukal ze sebe nejistě.

„Fajn. Tak jedem,“ sedla jsem si na zadnější sedátko a během jízdy se přidržovala jeho kabátu.

Když jsme dorazili domů, sesuli jsme se na gauč. Každý na opačný konec.

„Je to doopravdy jenom vlčák?“

„Přísahám.“

Zahleděla jsem se na popelavě bílého psa. Jako vlk působil věruhodně. Už jenom proto, že jsem na živo žádného nikdy neviděla. Ne z blízka.

„Mám takový návrh,“ promluvila jsem k Ivanovi. „Já ti prokážu důvěru tím, že se od něj nechám pokousat. A ty - pokud to teda přežiju - mě za to necháš lovit bez dozoru.“

Nějak se k tomu nechtěl vyjádřit, a tak jsem ho popíchla. „Co ty na to, Ewane?“

Těžce si povzdechl. „Tak ho vyprovokuj.“

„Jak?“

„Myslím, že úplně postačí, když mě napadneš a já mu dám povel.“

„Fajn,“ postavila jsem se a přešlápla. Má víra v něj taky nebyla zrovna bezmezná. Vlastně byla dost omezená.

„Připravená?“

Neodpověděla jsem. Chtěla jsem mu to s tím hraným zděšením trochu usnadnit. V mžiku jsem se tyčila nad jeho obličejem a ukazovala mu svůj dravčí chrup v celé jeho kráse. Zapadl do sedačky a zakřičel na psa. Ten dvakrát štěkl a zahryzl se mi do lýtka. Vyjekla jsem a složila se na zem. Pes se ale nevzdával a znovu se na mě vrhal. Ivan ho však několika povely zahnal do kouta. Popadla jsem dech a vyhrnula si kalhoty. Po zranění už nezbylo ani památky. Jen roztržené tepláky. Usmála jsem se na Ivana a on mi úsměv oplatil.

A tak se z nás stali poměrně normální spolubydlící.

^***vytlačovací papír: Můj další geniální vynález :P. Ryjete do papíru a ty rejhy zčernaj, protože je ten papír něčím napuštěnej. Takže vám nikdy nedojde náplň v propisce. Dobrý, co? Ale už asi něco podobnýho existuje, jako ne přímo tohle, ale něco s podobným principem. Nebo já nevím :D. 
Dovětek: A ještě něco, nepleťte si slova "spolubydlící" a "přátelé", já osobně bych je přáteli ještě nenazvala :).

Pokračovat na další kapitolu