13. kapitola

Komentář autora: Cha, nikdo neuhodl, proč si Elena všechno pamatuje! Nebo se mi alespoň nikdo nepřiznal... no, ještě máte čas, v téhle kapitole to nebude :P
13. a 14 kapitola je taková podivná... jsou takové moc jednoduché a veselé na to, co se v nich řeší...
Ještě vám udělám takovou rekapitulaci, abyste byli v obraze: Katherine zajala Stefana a Damona, těžko říct, kam se poděli, Elenu vyhodili na Sibiři a ona tam narazila na srub, který obývá mohutný, vysoký plešoun (takovej obřík). A ten ji zavřel do sklepa se sporýšem, protože nevěděl, co s ní. Jo, a ví o existenci upírů. Lepší? Tak směle do toho!
Komentáře mě moc potěší (kritika i chvála) a co víc, nabudí mě na psaní nových kapitol. A TO se vyplatí! :D:P

Už jsem si zvykla na nepříjemný zápach té prašivé byliny. Zvykla jsem si i na mdlé světlo a vlhkost. Bylo to lepší než trčet tam venku. Protože jsem neměla co dělat, poslouchala jsem chod domácnosti. Po prásknutí venkovních dveří panovalo ticho, ve kterém jsem se snažila zplodit plán útěku. Několikrát jsem se pokusila projít skrz hustě rostoucí sporýš, ale nikdy neměla příliš velký úspěch. Pak jsem se dlouho léčila, seděla na tvrdé podlaze a civěla do neznáma. Myslet na Stefana, Damona, Katherine nebo snad Lexi jsem si výslovně zakázala. A takhle plynul den za dnem. Až jednou…

Mou věznicí prosvištěl čerstvý, předehřátý vzduch. Na prahu spočinul obrovský muž s pleší. Potom mi přistálo něco na hlavě. Sevřela jsem to v prstech a stáhla. Bylo to bílé tílko, tmavě hnědé triko a šedivé tepláky. Vše pánské, ani zdaleka ne moje velikost. Povytáhla jsem obočí a pohlédla na toho dobrodince, který mi tu cennost tak slavnostně předal. Žužlal si ret.

„Proč já to dělám?“ Zavrtěl hlavou a zase odešel.

Několikrát jsem zamrkala, ale mé zmatení to nerozptýlilo.

„To by mě teda taky zajímalo.“

Chvíli jsem váhala a měla uši nastražené. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se hodlal vrátit. Nakonec jsem se otočila zády k východu i vchodu a opatrně si svlékla ten hadr, co kdysi býval velmi drahým tílkem. Dopřála jsem si ještě jeden ostražitý pohled a stáhla ramínka podprsenky. Potom jsem rychle obmotala pánské tílko kolem svých ňader a přetáhla si nové tričko přes hlavu. Mé staré kraťasy letěly do toho nejvzdálenějšího kouta za znehodnoceným tílkem.

„Hned je to lepší,“ ulevila jsem si a vdechla vůni čistého oblečení.

A zase se dlouho nic nedělo.

To už jsem se ale otrkala a začala si dovolovat.

„Hej, ožralo, co takhle nalejt mi taky?“ zahulákala jsem, když jsem jednou zaslechla cinkot skla o sklo a krátké zurčení vody. Tedy spíš vodky.

Nikdo neodpověděl.

Potom jsem slyšela sprchu a znovu promluvila: „Nech tam taky nějakou teplou vodu pro mě!“

Jakoby neslyšel.

Mlaskal a srkal. „Taky bych něco ZAKOUSLA!“

Sledoval Přátelé. „Tenhle díl si pamatuju. Monika se vyspí s Chandlerem.“

Konečně jsem se dočkala alespoň náznaku odpovědi. Vypnul televizi a něco zavrčel v té své „hatlapatilce“. Jeho trpělivost zjevně nesahala daleko.

Když domem otřásalo už asi hodinku jeho chrápání, předstírala jsem hysterický záchvat. „Hadi! Hadi! Chtějí mě uštknout! AAAAA! Dejte je pryč! Dejte je pryč! Pomooc! Pomoc! Pomo - “

„Drž už hubu!!!“

Dveře se rozletěly. Ozářilo mě světlo a něco se zabodlo do podlahy kousek vedle mojí nohy. Byl to dřevěný kolík.

„Měla jsem zlý sen,“ špitla jsem a zatvářila se, jak nejsladčeji, nejnevinněji a nejkřehčeji jsem uměla.

„O hadech! Proč by ti sakra měli vadit hadi?!“ supěl.

„Taky jsem bývala člověkem…“

Na chvíli se odmlčel. Odvrátil pohled a zafuněl jako zuřivý býk.

„Zítra ráno si popovídáme. Pokud se ho teda dožiješ,“ a opět mě zanechal samotnou.

„Jedna nula pro Elenu,“ ušklíbla jsem se tak ďábelsky, až to hezké nebylo. Pak jsem spokojeně usnula.

Navštívil mě snad ještě před svítáním. Rozespale jsem zívla a prohnula se v zohýbaných zádech. Bez problémů prošel skrz sporýš a posadil se přede mne. Významně přitom poklepal kůlem o podlahu.

„Jo, jo, jasně, budu se chovat slušně,“ utrousila jsem a ještě jednou si zívla.

„Přemýšlel jsem…“

„Mm-hm?“ Protřela jsem si oči.

„Nemůžu tě tady držet věčně.“

„Čistě teoreticky, proč ne?“

„Ale nechce se mi tě pouštět jen tak mezi lidi,“ pohlédl mi hloubavě do očí, až mě zamrazilo. Znepokojeně jsem překontrolovala zbraň, se kterou si nadále pohrával.

„Takže?“ pokusila jsem se o zcela klidný tón.

Okem znalce obtáhl kolík. „Vyjímal by se v tvém srdci docela dobře, nemyslíš?“

Polkla jsem. „Nejsem zrovna fintící se typ, díky.“

Vyzývavě zdvihl bradu. „Proč bych tě neměl zabíjet?“

„A proč jo?“

„Ptal jsem se první.“

„Nic jsem ti přece neudělala. Musím zachránit své přátele, prosím! Nikdo jiný neví, že zmizeli.“

„Ti tví přátelé jsou taky upíři?“

„Je to můj manžel,“ škytla jsem plačtivě, „a jeho bratr. Je to moje rodina!“

„Která zabíjí lidi…“

„Stefan se neživí lidskou krví. Je to proti jeho přesvědčení. A my s Damonem nikoho nezabíjíme. Bereme si krev z nemocnic.“

„Berete - tím myslíš, kradete.?“

„No… ano.“

Povzdechl si a zahleděl se někam stranou. Potom si mě opět důkladně prohlédl.

„Je mi líto, ale to mi nestačí.“

„Mohla bych ti být užitečná,“ zkusila jsem to tedy z jiného konce.

Ani jsem nevěděla, proč tak horlivě obhajuji svůj život. Dělala jsem to pro Damona a Stefana nebo pro sebe? Těžko říct, ale záleželo na tom vůbec?

„V čem?“ Uchechtl se a postavil. Snad aby mi dokázal, že je na výši.

„Můžu tě chránit, zastrašit tvoje nepřátele, dovedu používat nátlak…“

„Ochráním se sám, moji nepřátelé se mě bojí dostatečně a nátlak nepotřebuji, mám jiný fígle.“

„Umím vařit, prát a žehlit,“ povytáhla jsem obočí.

Klidně bych přísahala, že mu zacukal koutek a zajiskřily oči. Ale byl to jen slabý náznak. Jeho maska zabijáka byla výraznější a přesvědčivější.

„A taky určitě nedokážeš tohle,“ ušklíbla jsem se zákeřně a přeměnila v levharta.

Šlo mi to trochu pomaleji, protože jsem byla zesláblá, ale i tak jsem ho překvapila. Hupsla jsem na něj a vycenila mu tesáky do obličeje. Potom na něj spiklenecky mrkla už lidským okem.

„Co to - jak jsi to - co?“

„Ještě pořád si myslíš, že máš navrch?“ Slezla jsem z něj a posadila se na své původní místo.

Napřímil se a pohladil si pleš. „Uznávám, že je to působivý, ale nejsem si jistej, jestli bych takovouhle schopnost nějak upotřebil.“

Mé nadšení opět ochablo. Sklesle jsem se schoulila do maličkého uzlíčku. „Tak mě zabij. Ale udělej to rychle, prosím.“

Na chvíli zavládlo ticho, narušované jen tenkým bzukotem zářivky.

„Nejsi pro mě hrozba. Seš sice silnější a rychlejší, ale neumíš bojovat.“

Šlehla jsem po něm přivřenýma očima. Ani ne tak ze zlosti jako ze zvědavosti, kam tím míří.

„Možná mě potřebuješ víc než já tebe,“ uchechtl se a nadále sledoval místo před sebou. „Ale minimálně s jednou věcí bys mi pomoct mohla. V budoucnu,“ odkašlal si a odmlčel se. Potom pokračoval: „Můžeš tu se mnou bydlet. Místa je tu dost pro početnou rodinu. Spala bys na gauči a lovila jen s mým doprovodem a výhradně jenom zvířata. Taky by ses mi starala o domácnost, když už ses tak ochotně nabídla,“ ušklíbl se. „Mám svoji práci, ale… možná bych byl ochotnej ti pomoct najít tvé přátelé.“

„Proč?“

Pokřiveně se usmál a hřbetem ruky si utřel nos. „Protože jsem starej vůl, co má slabost pro ženský. A taky zbožňuje nebezpečí a záhady.“

„Jo, nebezpečí a záhady… těch už mám plný zuby.“

„Takže,“ postavil se. „Přijímáš moji nabídku?“

Také jsem se vydrápala na nohy. „Je rozhodně lepší než ta původní. A nemám moc na výběr. Smrt nebo otroctví, pochopila jsem to správně?“

„Znamenitě.“

„Hm, takže beru tu druhou variantu.“

„Fajn,“ roztěkaně přelétl můj obličej a poté ke mně napřáhl ruku. Opatrně jsem ji stiskla.

„Jsem Ivan.“

„Ewan?“ pokusila jsem se vyslovit jeho jméno.

„Žádnej přiteplenej Ewan, Ivan!“ ohradil se trochu ostřeji.

„Aha, dobře,“ pokývala jsem hlavou. „Já se jmenuju Elena.“

„Jdi rovně a pak doleva. První dveře vlevo.“

„Proč?“

„Protože tam je koupelna.“

                                                                              

Jen tak pro jistotu, Ewan se vyslovuje jako Ívn… a Ivan má normální českou výslovnost :)

Pokračovat na další kapitolu