Kamarád do deště

Tato povídka je zveřejněná i ZDE
Komentář autora: V čem je tahle povídka alespoň trošičku originální? Že si pod Krásným neznámým můžete představit jak Stefana, tak Damona, každý podle svojí chuti ;) Nebo jsem se alespoň snažila, aby to šlo. Jinak je to taková oddechovka.

Vřele doporučuji si ke čtení pustit písničku (od Avril Lavigne) I’m with you. Během ní se mi ta scéna zrodila v hlavě.

Elena se cítila velmi nervózní. Vůbec nevěděla, proč tolik přemlouvala svoje rodiče, aby ji pustili na akci, na kterou se jí ani nechtělo - protože tam měl být Matt a jí pořád zněla v hlavě věta, kterou ještě téhož dne vyslovila její nejlepší kamarádka. Jestli ho už nemiluješ, tak mu to řekni…. Tak mu to řekni. Jak? Jakoby to bylo něco jednoduchého. Měla ho ráda nadevše. Vyrůstala s ním, byl to ten nejmilejší kluk, kterého kdy potkala (a že jich nebylo málo). Bála se, aby neudělala chybu. Jenže je ještě mladá a nechce myslet na budoucnost a to s Mattem prostě nešlo. Je správné být s někým, s kým si nedovedete představit zbytek života? Nevěděla. Nechtěla vědět. Nechtěla řešit. Proto si vzala z věšáku svou koženou bundu, naposledy překontrolovala make-up v zrcadle, vylepšila ho přívětivým, lehce svůdným úsměvem a rázně vykročila z domu, rovnou do náruče a auta svého přítele.

Obloha byla zatažená a každou chvíli mohlo začít pršet. Ještě k tomu nebylo zrovna nejtepleji. Drkocání starého, rozpadajícího se vozu ji uklidňovalo. Matt toho večera zářil místo měsíce i hvězd, a když vystoupili ruku v ruce, věděla, že září také.

Dostali se přes běsnící dav až ke zdroji alkoholu. Ze stolku si vzali plastové kelímky a až po okraj je naplnili dobře vychlazeným pivem. Matt si nechal knír od pěny nad horním rtem a zašklebil se. Nemohla potlačit smích a rozhodla se, že mu vousy slíbá. Polibky byly však stejně ledové jako to pivo. Ani hřejivé ruce jejího přítele na jejím břiše to nemohly změnit. Odtáhla se a nuceně usmála.

„Nemůžu se dočkat, až budeme na vysoký,“ zahulákal jí do ucha, protože jinak by ho neslyšela.

„Hm.“

„Bude to paráda. Bez rodičů, jen ty a já, v našem bytě…“

„V našem bytě?“ pokusila se znít PŘÍJEMNĚ překvapená.

„No ano. Jeden už jsem našel,“ zazubil se a upil trochu zlatavého nápoje.

„Ale já - ty už jsi hledal byt?“

„Každý ho už shání,“ ohradil se. „Je to příští rok, nechci to nechávat na poslední chvíli.“

„Matte, vždyť ještě ani nevíme, jestli nás přijmou!“

„Já to mám jistý,“ odhalil opět svůj dokonale rovný a bílý chrup. „A tebe vezmou, kam jen budeš chtít, jsi ta nejchytřejší holka na škole.“

„Ale já ani nevím, jestli chci na vysokou do Virginie.“

„A kam jinam bys šla?“

„Já nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlela,“ otřásla se a o krok ustoupila.

Matt ji nechápavě sledoval. „Eleno, co se děje?“

„Nic, já jen… Musíme to teď řešit?“ Rozhodila rukama a vylila pivo někomu na boty. Naštěstí ten někdo byl příliš opilý, než aby si všimnul.

„A kdy jindy?“ Uchechtl se, jakoby se ho právě zeptala, kolik má minuta vteřin.

„Třeba nikdy!“ vřískla a její maska se pomalu hroutila. „Matte, je vůbec něco, co jsi ještě nenaplánoval? Pořád jen mluvíš o vysoký a o nás, dokonce i o svatbě a dětech! Co když nechci mít děti?“

„Ty nechceš mít děti?“

„To je úplně jedno! Mám takový dojem, že je úplně jedno, co chci, nebo nechci!“

„Co je to s tebou?“ I on už se tvářil naštvaně.

„Měl by ses radši zabývat přítomností,“ řekla trpce a odešla.

Blonďatý fotbalista ji jen vyjeveně pozoroval. Ale nenásledoval.

A tak Elena šla a šla. Vrážela do ostatních spolužáků a doufala, že nepotká Bonnie ani Caroline. Chtěla být sama. Přitáhla si bundu těsně ke krku a tvářila se nevraživě. Škoda, že se nestihla opít. Tahle hádka byla velká. Možná definitivní. Měla sto chutí se vrátit a říct mu, že je konec, ale nechtěla ho už ani vidět. A poprvé za jejich vztah pochybovala, že se z toho vyspí.

Vzdouval se vítr. Odháněl jí vlasy z obličeje, ale také zpomaloval. Světlo z táboráků už bylo daleko. Jen stěží rozeznávala cestu, která ani ve dne nebyla tak úplně zřetelná. Kapka vody jí stékala po tváři, ale nebyla to slza.

„Kruci,“ zacvakala zuby a zdvihla obličej. A další dešťová krůpěj jí svlažila líčko.

Sešla na silnici. Bála se bouřky. Nevěděla, kam jde, kam chce dojít. Chtěla prostě jít. Ale když se ocitla na jediném mostě v Mystic Falls, zastavila se. Opřela se lokty o zábradlí a pozorovala kruhy tvořící se na hladině řeky. Jak hloupé, myslela si, aniž by tušila, co konkrétně je podle ní tak hloupé. Nejspíš všechno.

„Katherine…“

Svraštila obočí. Nebyla si jistá, jestli slyšela dobře. Skřípání kamínků na asfaltu jí však přimělo se otočit.

Někdo tam stál. Nějaký muž. Hleděl na ni jako na zjevení.

„Promiňte?“

Oba se navzájem tázavě zkoumali. Těžko říct, co se jim honilo hlavou. Těžko říct, jestli to věděli oni sami.

„Já - promiň. Spletl jsem se.“

Elena povytáhla obočí.

„Jsi strašně podobná jedné dívce, kterou znám,“ vysvětlil.

„Hm. Přišel si ji sem hledat?“ zeptala se podezřívavě. Neměla z něj moc dobrý pocit.

„Tak nějak,“ usmál se a zasunul ruce do kapes.

Pak nastalo dlouhé ticho. Jen déšť šuměl a houstl.

„Prší,“ konstatovala Elena.

„Všiml jsem si… Mám odejít?“ Ukázal někam za sebe.

Tmavovláska si ho pozorně prohlédla. Byl velmi přitažlivý. Záhadný. Jiný, ale tak nějak stejný jako ona.

Usmála se. „Myslím, že je tu dost místa pro dva cvoky, co chtějí stát na dešti.“

Oplatil jí úsměv a opatrně, aby ji snad nevyděsil, přistoupil blíž a také se opřel o kluzké zábradlí.

„Ty nejsi zdejší, že ne?“ zeptala se ho.

„Narodil jsem se tady, ale brzy se odstěhoval. Jaký je tvůj příběh?“

„Žiju tady. Jestli se někdy odstěhuju, na to by ses měl zeptat mého přítele,“ uchechtla se a zastrčila mokré vlasy za ucho.

„Cože?“ zněl pobaveně a mírně vyvedený z míry.

„Všechno už za mě naplánoval,“ spráskla ruce Elena a semkla rty. „Kam půjdu na vysokou, kde s ním budu bydlet. Možná, že za týden ti řekne i datum svatby.“

„Asi z toho nemáš moc velkou radost…“

„Ty bys měl?“ pohlédla na něj.

„Já si nenechám od nikoho dokonce ani poradit.“

„Já taky ne.“

Další šumivé ticho.

„Hele, možná to bude znít trochu - úchylně - ale nechceš jít někam do tepla a sucha?“

„Jo, je zatracená zima,“ pronesla zasněně směrem k řece.

Mladík vyčkával.

„Kam?“

„Kam si budeš přát.“

„Naši mě takhle nesmějí vidět… Půjdeme do Grillu, to je zdejší hospoda.“

„Jak je libo,“ přikývl a vykročil. Pak se však zastavil a otočil k dívce tváří v tvář.

„Neboj se,“ řekl melodickým hlasem, pevně zaklesnutý v jejích očích. „A mysli si, že je to úplně normální,“ potom ji vzal do náručí a tryskem odnášel pryč. Jeho ovlivnění muselo být opravdu silné, protože tohle se jen těžko dalo považovat za normální.

Zastavili se u popelnic z boku baru, kde nikdo nebyl.

Elena si jen sklepala smítka a kapky vody z bundy.

„To šlo rychle,“ usmála se jakoby nic.

„Měli by tenhle způsob cestování zavést pro všechny,“ zazubil se a hlavou pokynul, aby ho následovala k hlavnímu vchodu. Přidržel jí dveře a poté také vstoupil.

Nemusela mít obavy, že narazí na nějakého svého vrstevníka. Všichni byli na rozlučkové party se školním rokem. Vybrala stůl v rohu a pohodlně se zavrtala do hřejivé sedačky.

„Co si dáš?“

„Co bych si chtěla dát, nebo co si budu muset dát?“ Zašklebila se.

„Co bys ráda?“

„Grog.“

„Tvrdá holka.“

„Většinou říkají spíš mrcha.“

Přišel číšník.

„Dva grogy, prosím,“ objednal krásný neznámý.

Obsluha se nedůvěřivě podívala na Elenu. „Smím vidět slečnin občanský průkaz nebo jiný doklad?“

„Nechala si ho u mě v autě. Snad to není problém,“ upřel svůj zrak na zvídavého hocha, který náhle jakoby zkameněl.

„Ne, není to problém,“ pak hbitě zamrkal a usmál se na vykulenou dívku. „To se přeci může stát každému. Hned to bude.“

„Páni,“ vydechla Elena, když byl číšník z doslechu. „Doufám, že je tu na stálo.“

Možná si měla dát raději ten čaj. Byla tak nadšená, že může pít alkohol, že s ním nešetřila. Musí toho přeci využít, no ne? Možná i zneužít… Každopádně jejímu společníkovi to nevadilo. Zamiloval se do jejího smíchu a hřál ho daleko víc než topení pod sedačkou. Elena mu vyprávěla všechny své „trapasy“, občas i problémy, ale nechtěla chmuřit, chtěla se bavit. A tak se bavili. Muž jí naslouchal, doplňoval a občas i předával svá moudra a popisoval nejroztodivnější příhody. Elena se tomu všemu smála a vesele pokládala jeden telefonát za druhým. Po čase už to upíra zneklidnilo a podíval se, kdo jí to volá. Maminka. Tak nějak pookřál, vytočil své emoce na maximum a asi proto se rozhodl, že Elenu vyprovodí domů. Tentokrát přirozenou rychlostí.

Jen co se octli na terase jejího domu, ze dveří vystřelila mladá žena s hnědými vlasy. Dřív, než stihla začít jančit, zahleděl se jí do očí.

„Všechno je v pořádku. Vaše dcera si za chvíli půjde lehnout. Jenom se rozloučíme. Jo a ráno jí připravte snídani do postele.“

Elena vyprskla smíchy. „Co že si to právě řekl mojí matce?“

„Zachránil jsem ti zadek před pořádným výpraskem,“ ušklíbl se a podepřel ji.

Odevzdaně mu ležela na paži s přivřenými víčky a pootevřeným rty. Něžně ji pohladil po vlasech.

„Ani tě nemusím ovlivňovat, viď? Ty si to stejně nebudeš zítra pamatovat.“

„Já už si nic nepamatuju teď,“ mávla rukou do prostoru.

„To nevadí. Jednou ti to připomenu,“ políbil ji na čelo a prostrčil dveřmi.

K jeho překvapení se zcela sama došourala ke schodům.

„Spi sladce, Eleno.“