6. kapitola

Komentář autora: Bože, nenávidím bratra! Hlavně že já ho budim, až když už je snídaně hotová. On mě vzbudí před čtvrt na osm, že jsou vajíčka... a jak vidíte, vajíčka nikde!!! :/ Budit mě tak brzo, je vážně sprostý... Vždyť bych se sama vzbudila v 8, to není nijak pozdě! Idiot!!!

Ale nebavme se o idiotech, děti, bavme se o DZ, které je mnohem příjemnější :) Začátek týhle kapitoly mi silně připomíná Já chci taky!... vlastně všechny následující kapitoly mi přijdou na stejné mentální úrovni, takže... buďte připraveni na podivné dialogy :D

„Eleno?“

„Ano?“

„Jdeš už?!“

„Hned jsem tam!“

Stála jsem s kufrem ve své převlékárně. Kolik oblečení potřebuje upír na týden? No, raději víc než míň, pomyslela jsem si a přihodila na hromádku další dvě tílka. Všechno jsem hezky uhladila a pospíšila si k autu za netrpělivým Damonem.

„Říkal jsem ti, ať to necháš na Georgice,“ zamručel. Stál opřený o kapotu našeho červeného Ferrari, na nose měl sluneční brýle a na sobě velmi tmavě modrou košili od Armaniho. To byla jedna z těch barevnějších…

„Prosím tě, snad si ještě dokážu zabalit, ne?“

„To jo, ale jakým tempem…“

„Kušuj pořád! A vůbec. Hoď mi klíčky.“

„To jakože budeš řídit?“ Stočil obočí tím svým typicky „damonovským“ způsobem.

„Jo.“

„Nepřipadá v úvahu,“ setřel mě a rychle si sedl za volant.

Alespoň jsem to zkusila. Nevím, kdy naposledy mi to vyšlo. Pokud vůbec někdy.

Cesta ubíhala rychle; bodejť by ne, když tachometr ukazoval něco málo přes dvě stovky. Jako člověka by mě to asi znervózňovalo, ale když víte, že nemůžete umřít, ztrácí to na dramatičnosti. Navíc mou dobrou náladu nemohla překazit ani smrt. Damon se tvářil také spokojeně, což mě jenom víc ponoukalo k tomu, abych s tím něco udělala. Damon a šťastný? Ne, to prostě nemůžu nechat jen tak.

„Opravdu ti to nevadí?“ zabublala jsem s téměř zavřenými rty.

„Ne.“

„Ani to, že na Baleáry pojedeme až v prosinci?“

„Ne.“

„Vážně?“

„Ne, vážně mi to nevadí!“ Asi si myslel, že víceslovná odpověď mě umlčí. Cha, cha, cháá!

„Vážně vážně?“

„Ne, ne, ne, ne, NEEEEE!“

„Jen se ujišťuju,“ zašvitořila jsem roztomile a těšila se z jeho podrážděnosti.

A stejně tě to žere!

Lásko? Ještě slovo a urvu ti hlavu, strčím ti ji do zadku a pak tě do něj nakopu.

„Sadisto.“

„Provokatérko.“

„Náfuko.“

„Fifleno.“

„Egoisto.“

„Skuhralko.“

„Sobče.“

„Naivko.“

„Nesnáším tě.“

„Já tebe víc.“

„Sex pauza?“

Vyprskla jsem smíchy (a byla ráda za svůj bezpečnostní pás), když pod návalem prudkého brzdění zakvílely pneumatiky našeho drahého autíčka. Přešlo mě to, když jsem si uvědomila, že Damon vzal má slova vážně.

***

Ležel jsem v houpací síti a připravoval si osnovu na další přednášku. Slunce příjemně hřálo i ve stínu, který mi poskytovaly dvě vysoké exotické odrůdy javorů. Rád jsem se poflakoval v zahradě. Mít domek na venkově mělo nespočet výhod a já je všechny s chutí využíval. Zrovna jsem se skláněl pro sklenici vody, když jsem zahlédl mihnout se stín blízko kmene starého cypřiše. Chvíli jsem místo pozoroval, ale nic se nedělo. Asi se mi jen něco zdálo. Bylo bezvětří, ale nízko položené větvičky vzdáleného stromu se mírně zachvěly. Přestávalo se mi to líbit. Zostřil jsem všechny svoje smysly a vycítil přítomnost někoho dalšího. Mohlo jít jen o zbloudilou kočku, ale také o zloděje či jinou nežádoucí osobu. Co nejtišeji jsem se vyškrábal na nohy a pomalými kroky se plížil k místu, z kterého vycházely nejsilnější a nejtemnější vibrace. Tráva orosená od ostřikovače mě příjemně chladila chodidla a navíc nijak nešustila. Zaslechl jsem vrčení. Přikrčil jsem se. Byl jsem připravený na všechno. To jsem si alespoň myslel, než na mě vyskočila ohromná šelma. Povalila mě na záda a předními tlapami přišpendlila k zemi. Vrčela a prskala, a tak jsem ji napodobil. Vycenil jsem zostřené špičáky a zaryl jí nehty do nohou. Z ničeho nic přestala. Stáhla pysky a snad se i - usmála? Nehybně jsem na ni zíral, zatímco ona stříhala ušima. Se slastným předením (nikoliv vrčením) mě olízla po zarostlé tváři. A znovu a znovu. Byl jsem více než v šoku.

„Ale no tak, Eleno. Nestačím ani zamknout auto a ty už se válíš po mým bratrovi?“

Ten hlas jsem znal, ale význam jeho slov mi byl cizí. Kočka mě přestala olizovat a pozorovala mě svýma velkýma, medově hnědýma očima, které mi byly povědomé.

Damon zapískal zvláštní melodii a zvíře ze mě okamžitě slezlo. Postavil jsem se a naskytl se mi netradiční pohled na mého bratra, oděného v černém, jak s vřelým úsměvem shlíží na tmavého levharta a hladí ho po hlavě.

„Pojmenoval jsi tu bestii po Eleně? Nepřijde ti to trochu - zvrácené?“

Levhartice se na mě prudce otočila a prskla.

„Dávej si bacha na to, co říkáš, Stefe. Znáš Elenu. Nenechá se dlouho pobízet, viď, zlatíčko?“

„Kde je Elena?“ Zastrčil jsem si ruce do kapes šedých tepláků.

Zvíře u Damonových nohou zcela bezdůvodně zařvalo. Byl to majestátní křik, jakoby se snažilo všem oznámit, že mu to tu od nynějška patří. Náhle se mi jevilo jaksi rozmazané. Vzduch kolem něho zhoustl a zčernal, jako když se na něj snese mrak. Rýsovala se pod ním čísi silueta. Lidská. Dým se rozplynul. Přede mnou stál můj bratr a po jeho boku krásná Elena. Jedna ruka jí visela podél těla a druhou měla položenou na Damonově hrudi společně s hlavou. Na tváři ji utkvěl zasněný výraz. Vypadalo to, že se o něj tře jako ta kočka. Potom se od něj odtáhla a věnovala mi svůj pohled a úsměv.

„Nazdar, Stefane!“

Vzal jsem si chvíli, abych to mohl vstřebat. Začal jsem si všímat drobnějších detailů. Dlouhé vlasy jí spadaly až k hýždím. Na sobě měla černé šaty, zepředu s ozdobnou šněrovačkou. Načepýřená sukně končila těsně pod jejím oblým pozadím. Vypadala neuvěřitelně přitažlivě. Šaty podtrhly její štíhlý pas, nadzvedly ňadra (byly mírně korzetové) a poukazovaly na opálenou pleť.

„Ahoj,“ na víc jsem se nezmohl.

„Lepší přivítání bys tam neměl?“ provokoval mě Damon.

„Tomu vašemu se už stejně nevyrovnám,“ ušklíbl jsem se. „Jak jsi to udělala?“

„Podobně jako Damon s vránou, naučil mě to,“ usmála se ještě víc a krátce ho políbila na tvář. Pak od něj poodstoupila.

„Hrozně ráda tě vidím. Chyběl jsi mi,“ rozešla se ke mně a pevně mě objala.

Opětoval jsem její stisk a zabořil jí nos do vlasů. Jak jsem miloval jejich vůni!

„Ty mně taky.“

„Co to máš na bradě?“ pošeptala mi do ucha.

„Na škole se mě všichni kantoři vyptávali, jaký používám krém proti vráskám, a zaslechl jsem i pár narážek ze stran studentů, tak jsem si nechal narůst vousy, abych vypadal trochu starší.“

„No, to se ti rozhodně podařilo. Tipla bych tě na svěžího třicátníka.“

„Ehm, ehm, eeeehm!“ ozval se pro změnu můj druhý host.

„Jsem nadšený z tvé přítomnosti stejně jako ty, Damone,“ pustil jsem Elenu, ale nechal jednu paži kolem jejího trupu.

Rychle se k nám přemístil a napřáhl ke mně svou ruku. Vzal jsem ji a potřásl s ní.

„Nebudeš tomu věřit, ale stejskalo se mi po tobě,“ řekl s náznakem úsměvu.

„Budu alespoň předstírat,“ ve skutečnosti jsem nemusel.

„No vidíte, vy dva, jak vám to pěkně jde,“ pochválila nás Elena a poposunula se kousek dál.

„Jak dlouho se zdržíte?“

„Asi tak týden, možná víc, možná míň. Můžeš nás ubytovat?“

Otočil jsem se ke své vile, jako bych se snad potřeboval ujistit, že se do ní všichni vejdeme.

„Můžete si dokonce vybrat pokoj.“

„Fajn. Jdu pro kufry.“

„A já se chci pozdravit s Lexi,“ oznámila mi Elena.

„Není doma, ale každou chvíli by měla přijít. Pojď, zatím ti to tady ukážu.“

Pokračovat na další kapitolu