4. kapitola

Komentář autora: Fíha, skoro celých 6 stránek :D Je pravda, že jsem se tentokrát rozepisovala o kravinách a ponořila se do nezajímavých detailů. Celá ta povídka se mi přestává líbit. Docela se mi líbí, JAK to píšu, ale moc se mi nelíbí, CO píšu. Je to takový... knižní telenovela :D :/ Je to docela hodně knižní. I když se mi to píše lehce, cítím, že to není můj styl. No, snad už jen třeba dodat, že tlachání o víně jsem obšlehla z knížky a určitě alespoň jedna věc vám ještě připomene jednu scénku asi tak z 6. dílu knižní série... No, ať se líbí :)
PS: Brutálně zlýho Damona mít asi nikdy nebudu, neumím to :D Ale hodným bych ho nenazvala...

Elena se do školy nikdy netěšila a nikdy nepřicházela dřív, než bylo nezbytně nutné. Nikdy, dokud nepoznala Stefana. Ten se postaral jak o její dobrou náladu, tak o každodenní včasné příchody. Vždycky na ni čekal na parkovišti před hlavním vchodem. Seděl na zídce a hleděl do země. Toho dne však zela zídka prázdnotou. Elena se zamračila a rozhlédla kolem. Žádného chlapce se zlomeným úsměvem ale neviděla. Zaujala tedy Stefanovo místo a vyčkávala. Odešla až s drnčením zvonku. Vrásky na čele se jí ještě prohloubily, a když nenašla svého milovaného ani ve třídě, sevřel se jí žaludek neblahým tušením.

O přestávce vyhledala Bonnie a Meredith, ale ty jen bezradně pokrčily rameny.

„Možná musel odejít do lesů, protože ho přepadl ten jeho hlad,“ uvažovala nahlas Meredith.

„Nebo pro tebe chystá romantické překvapení!“ téměř vykřikla Bonnie nadšením.

„Anebo se mu něco stalo,“ zasmušila se Elena.

Jejich vysvětlení Stefanova zmizení toho tolik vypovídaly o jejich povaze; Meredith vždy klidná a rozumná, Bonnie bouřlivá a často naivní, Elena z pravidla myslela na nejhorší, ale neztrácela naději ani odhodlání.

„Chceš, abychom s tebou šly po škole do penzionu?“ zeptala se útlá černovláska.

„Ne, díky. Zajdu tam sama,“ pokusila se Elena o úsměv a pak se otočila na svou druhou kamarádku. „Musíme jít. Přijdeme pozdě na biologii. Uvidíme se na obědě!“ houkla ještě na Meredith a konečky prstů jí zamávala na rozloučenou.

Pneumatiky několikrát zakvílely, když se řítila po staré úzké silnici. Prudce zabrzdila a vydupala schody do Stefanova pokoje. Bez zaklepání vstoupila a žaludek jí poskočil.

„Stihla jsi to v rekordním čase,“ zaševelil tmavovlasý upír ležící na bíle potažené posteli s pohledem upřeným na hodinky. Pak svou pozornost obrátil k nově příchozí a zářivě se usmál. „Nemusela jsi ale kvůli mně tolik pospíchat, já mám času dost.“

„Kde je Stefan?“ zeptala se Elena stále celá zadýchaná a roztřesená.

„Jak to mám vědět?“ Vytáhl se jediným zhoupnutím na nohy a postavil se před ní.

„Víš to!“

„Možná,“ zapředl. „A možná ti to i řeknu, když budeš hodná a budeš mě poslouchat.“

Elena neodpověděla. Bála se, že by svým ostrým jazykem situaci jen zhoršila. Šlo o Stefana! Toho nemohla dát v sázku.

Damona její mlčení nepopudilo, jen ji přejel pohledem a pokračoval: „Večer za tebou přijdu. Chtěl bych ti něco ukázat,“ mluvil pomalu, jakoby vysvětloval nějaký složitý fyzikální jev.

„Co ukázat?“

Jen zablýskl zubisky a zahalil se do stínu. „Uvidíš,“ zaslechla ještě a potom jí mohutný havran prosvištěl kolem hlavy, obkroužil místnost a otevřeným oknem vyletěl ven.

Elena ho rychle zavřela na kličku, i když to nemělo smysl. Potom se rozhlédla po místnosti. Žádné známky zápasu. Vše bylo pečlivě urovnáno, všechno bylo na svém místě. Kde mohl Stefan být? Co mu Damon udělal? Zabil ho snad? Potřásla znechuceně hlavou. Něco takového si nedovedla představit. Nedovedla si však představit ani to, že by to Damon doopravdy udělal, že by toho byl vážně schopný. Ne jen, že by tím nad ní ztratil veškerou svou moc, protože života bez Stefana by se vzdala ochotně a s radostí, ale byl to jeho bratr, i když nenáviděný, stále byl jeho jedinou rodinou.

„Ne, to by neudělal,“ řekla polohlasem v naději, že když to vysloví, bude to pravda. Naposledy se podívala po pokoji a poté odešla.

Povečeřela s tetou Judith a se svou malou sestřičkou, umyla nádobí a vydala se do svého pokoje. Na stole se jí povalovala rozepsaná esej, kterou musela následujícího dne odevzdat. Rozsvítila tedy lampičku a sedla si k práci. Hořečnatě se snažila soustředit a kupodivu se jí to i dařilo. Nemusela ani hledat ta správná slova, prostě je rovnou psala na linkovaný papír. Když byla hotova, dům už byl tichý. Na chvíli se zaposlouchala. Nejhlučnější byl její dech, syčivý při nádechu, funící při výdechu. Pak se ozvalo cvaknutí, jak zhasnula světlo. Před očima jí problikávaly zelenavé mžitky. Časem se rozptýlily a ona dokázala rozeznat tvary nábytku. Vzduch houstl, a tak se odhodlala otevřít okno. Zůstala u něj stát a nasávala čerstvý vzduch. Noc byla jasná a trochu mrazivá. Brzy jí naskočila husí kůže, protože měla na sobě jen tepláky a tričko s krátkým rukávem. Přetáhla přes sebe růžový rolák se šikmým zipem od okraje límce k levému prsu a chtěla pokračovat v zírání do tmy, když si všimla postavy pod oknem. Byla jen těžko rozpoznatelná. Nebýt zářivě bledé pokožky, splynula by s okolním šerem. Věděla dobře, kdo jí ze zdola pozoroval. Ničí jiný pohled necítila tak intenzivně. Jakoby to měli domluvené, přikývla. Místo tepláků si vzala tmavé džínsy a neslyšně vyšla z pokoje. Potom po špičkách přeběhla schodiště a v mžiku byla na terase. Damon stál na protější straně ulice. Zhluboka se nadechla a vykročila k němu.

„Připravená?“

„Jak bych mohla, když nevím na co?“ odvětila bez zášti.

Jen se na ni usmál a vstoupil do záře pouliční lampy.

„Nebude to bolet,“ natáhl k ní ruku.

Nevěděla, jestli se ocitla v jeho moci, nevěděla, proč to dělá, jak VÍ, co má dělat, prostě mu jen vložila prsty do dlaně a o krok přistoupila. Pak ji Damon k sobě prudce přitáhl a pevně sevřel v náručí. Veškeré světlo pohaslo a Eleně vítr zcuchal vlasy. Ze všech stran to na ni tlačilo, málem nedokázala popadnout dech a chtě nechtě, přidržovala se Damona jako jediného záchytného bodu v tom víru prázdnoty a tmy. Trvalo to celou věčnost, ale ani nemrkla a bylo to pryč. Vítr ustal a ona nahmatala půdu pod nohama. Trochu zděšená a zmatená otevřela oči. Okamžitě je odvrátila od šklebícího se Damona. Nad ní byla obloha posetá hvězdami, poněkud zakrytá větvemi jehličnatých stromů. Ty stromy byly všude kolem. Jsou snad v lese? Rozhodně už nestáli na ulici před jejím domem. Za čupřinou upírových vlasů spatřila světlo a špičatý obrys čehosi velkého. Víc přes něj neviděla. Pohlédla mu tedy odvážně do očí a cukla sebou, aby mu dala najevo, že chce, aby ji pustil. A k jejímu překvapení jí vyhověl, dokonce ustoupil stranou, takže měla dokonalý výhled na obrovskou dřevěnou vilu s francouzskými okny a velikou verandou, o které si tajně nechávala zdát. Přesně, jak si to vždy představovala, stála na ní dvě lehátka, mezi nimiž byl malý stoleček. V jejích snech na nich ale seděla ona se svým manželem a kolem nich pobíhali dva, někdy i tři malí caparti a předháněli se, kdo se dřív dostane na maminčin klín; tahle byla prázdná.

„Kde to jsme?“ vysoukala ze sebe Elena.

„Daleko za městem. Na samotce u lesa. Nechceš se podívat dovnitř?“

„To se tam hodláš vloupat?“ Povytáhla pohoršeně obočí.

Damon zalovil v kapse a vytáhl malý svazek klíčů.

„Není třeba,“ usmál se a vyšel k domu.

Blondýnka ho rozpačitě následovala a nepřestávala se rozhlížet kolem, jakoby čekala, že se na ně vrhne smečka psů nebo majitel s nabitou brokovnicí.

Damon však kráčel naprosto klidně. Elegantně skákal z jednoho schodu na druhý a už zasouval klíč do zámku. Strčil do dveří a uhnul Eleně, aby mohla vejít první. Ta hbitě přešla práh a s napětím očekávala, jestli ho Damon bude moct překročit také. K jejímu zklamání jeho bota bez obtíží došlápla na dřevěné parkety a postupně se tam nasoukal i zbytek jeho těla. Namáčkl se na Elenu a ťuknul do spínače. Předsíň zaplavilo světlo. Damon si nemohl nevšimnout jejího zklíčeného výrazu.

„Pro tvou informaci tu nikdo nebydlí. Nebo alespoň nikdo, kdo by byl ještě naživu.“

„Komu to patří?“

„Mně,“ prohlásil triumfálně a protáhl se kolem ní, aby se dostal do prostornějšího obývacího pokoje.

Elena se měla na pozoru, všechny její smysly křičely na poplach, svaly se dožadovaly rychlého úprku, ale co jim to bylo platné, když její zvědavost a rozum chtěli dovnitř?

Místnost byla obrovská. V levé zdi byl vybudovaný kamenný krb, v němž praskal oheň a dával všemu zlatavě měděný nádech. Podlaha zde byla téměř černá, před koženým gaučem ležela na zemi jakási bílá kožešina, možná z ledního medvěda. V rozích pohovky se povalovaly zeleno fialové polštáře. Zvláštní barevná kombinace, ale byly tak tmavé a lesklé, že působily jako krovky nějakého brouka a Eleně se to tak líbilo. Za tím stál bar, zboku černý, pult měl z bílého mramoru protkaného tmavými žílami. Dopadalo na něj mdlé světlo z obyčejného skleněného lustru, který tvořily různě natočené lampičky. Pak tam byla lednice a další kuchyňské spotřebiče. Kdyby Elena zahnula ostře vpravo, dostala by se do úzké chodby podél vysokých oken, na jejímž konci byly zavřené dveře. Naproti ní se tyčila šedá stěna s obrovským obrazem nějaké temné, skoro až hororové krajiny.

Damon se sehnul za barem a vytáhl dvě hranaté sklenky a tmavou láhev. Elena ho znepokojeně pozorovala, jak vyrvává špunt. Přistoupila blíž, aby si mohla přečíst etiketu. Black Magic.

„To je víno?“

„To nejlepší víno, které kdy kdo vypěstoval, sebral a slisoval,“ vysvětloval Damon.

„To pít nebudu,“ řekla pevně Elena.

„Musíš ochutnat, jinak mě opravdu urazíš,“ ušklíbl se zlověstně. Pak odněkud vytáhl misku se slanými kešu oříšky a postavil ji před ní. „Prosím, posluž si a posaď se,“ pokynul na vysokou židli po jejím boku.

Měla nutkání ho neposlouchat, vzít tu židli a přetáhnout ho s ní po hlavě. Kvůli Stefanovi. Kvůli Stefanovi. Dokud po tobě nežádá nic víc. Opakovala si neustále, posadila se a nabrala si hrst ořechů. Byly vynikající.

Damon, potěšen její poslušností, naplnil obě sklenice tmavou tekutinou a zůstal za barem. Počkal, až Elena dožvýká, a pak pozvedl svou číši k přípitku.

Poměrně dlouho přemýšlel a potom řekl: „Na věčné časy.“

Elena moc nechápala, co tím myslí, ale nebylo to snad jedno? Hrdě vztyčila bradu a přiťukla si s ním. Dřív, než se napila, víno důkladně prozkoumala. Bylo velmi tmavé a jakoby husté. Jeho hutná vůně byla těžká a nasládlá, téměř z něj necítila alkohol. Spolkla malý doušek a hrdlo jí zaplavilo příjemné teplo.

Damon se opřel lokty o pult a se zájmem si ji prohlížel. Oči mu podivně světélkovaly. Jinak než kdy předtím.

„Jaký jsi měla den?“

Svraštila nespokojeně obočí. Kam tím míří?

„Ušlo to.“

„Auto je v pořádku?“

„Ano.“

„Noha tě nebolí?“

„Ne.“

„A co jsi řekla svojí tetičce, když jsi odcházela?“

„Nic.“

„Neví, že nejsi doma v postýlce?“

„Ne.“

Damonovi s každou její jednoslovnou odpovědí ochaboval úsměv, až se vytratil úplně. Jeho rty teď byly stažené, občas se zacukaly, jakoby na ni chtěl vycenit zuby. Pak dopil zbytek vína a opět naplnil svou sklenici. Zamyšleně se na ni zadíval a pokračoval v plytkém rozhovoru. „Víno Black Magic je velmi jemné, připravované speciálně pro choulostivá patra upírů. Hrozny se pěstují v půdě loess, kterou za sebou zanechávají ustupující ledovce. Zpracovávají se tak, aby nikdy nespatřily světlo slunce. A právě to jim dodává vybranou temnou chuť jako černý samet,“ odrecitoval a napil se.

Elena nepřítomně sledovala okraj skleničky. Když si všimla, že domluvil, přikývla a zamumlala tiché: „Aha.“

Damon po ní nasupeně střelil pohledem a pak se strojeně usmál. „Copak schází MOJÍ princezničce, hm?“

„Možná je jen zvyklá na jinou společnost.“

„Zvyk je hloupá věc. Je všední a nudná a často taky velice pošetilá. Změna - to je život.“

„Všechno se změnit nedá,“ vyprskla.

Damonovi bylo jedno, že není zrovna nejpříjemnější. Moc dobře cítil, jak se v ní vzdouvá hněv a ten byl ještě opojnější než sladké víno.

„O co, že já to dokážu,“ popíchl ji samolibě.

Elena se poprvé v jeho přítomnosti usmála a trochu se předklonila. „NIKDY mě nedokážeš přimět zapomenout na Stefana.“ Ještě chvíli vychutnávala své vítězství a pak si vzpomněla. „Kde je?“

Damonův nevraživý výraz se trochu rozjasnil. „Daleko, předaleko. Za sedmero horami a za sedmero řekami, žije v temném království.“

„Nech si ty kecy a řekni mi pravdu!“

„A proč bych to dělal?“

Elena otevřela pusu, ale zase jí zaklapla. Upír se na ni zazubil a narovnal se. Pomalým krokem, aniž by z ní spustil oči, obcházel bar.

„Co nabízíš, Eleno, za tak cennou informaci?“

Další ladný krok, další lačný pohled na zoufalou plavovlásku, která upírala svůj zrak někam před sebe.

„Co jsi ochotná obětovat pro mého bratra?“ Poslední slovo vyslovil s neskrývanou záští.

Vzdálenost mezi nimi se zmenšovala.

„O co bych tak mohl stát?“

Elena strnula a zorničky se jí trochu rozšířily. Ten hlas. Ten zpropadený hlas. Ať už mlčí!

Damonův úsměv se rozšiřoval, až to vypadalo, že mu rozpůlí obličej.

„Co je to nejcennější? Co je ta správná páka?“

Už stál vedle ní, ale ona se na něj nepodívala. Seděla zpříma a neodvažovala se pohnout. Srdce měla až v krku a mysl zastřenou. Věděla, o čem mluví. Chtěla, aby byl už zticha. Udělala by cokoliv, COKOLIV, jen aby zmlkl.

Damonovy prsty se octly na zipu jejího límečku. Sevřel jeho držátko a zatáhl. Pod růžovou vlnou se rozzářilo Elenino holé hrdlo. Pro upíra hotový švédský stůl žil a tepen.

Sehnul se k ní a ledovým hlasem jí pošeptal do ucha: „Po čem toužím ze všeho nejvíc?“

Pak sklonil hlavu ještě o něco níž a rty se dotkl její pokožky.

V tu ránu se mlha z Eleniny mysli vytratila. Vzpamatovala se a spěšně seskočila ze židle. Udělala několik kroků vzad, až narazila do stěny.

„Nikdy,“ zavrčela tiše. „Nikdy. Nikdy,“ nevěděla, jak pokračovat. „Nikdy ti nedám svou krev, Damone. Nebudu tvoje láhev, ze které by ses mohl napít, kdy se ti zamane. Nestanu se tvojí družkou. Nechci být žádnou tvojí princeznou temnot. Nechci být nic tvého, rozuměl jsi mi?! Raději bych umřela, než abych se ti vzdala!“

Damonova bledá tvář byla jako z kamene. Jen stěží potlačoval touhu Eleně její přání splnit.

Ta se dostala do varu a chrlila jednu větu za druhou. „Už jsem se dávno rozhodla, komu patřím, komu CHCI patřit a nikdy jsem neváhala. Miluju Stefana a to se nikdy nezmění. Copak to nechápeš?!“

Když ustal její jekot, místnost se ponořila do tíživého ticha. Pozdě litovala Elena svých slov. Damon byl rozčílený téměř na maximum.

„Po dobrém nebo po zlém,“ zamumlal si pro sebe, ale slyšela ho i ona. Pak zvýšil hlas. „Popravdě jsem nečekal, že bys přišla k rozumu tak rychle, ale TY musíš pochopit, Eleno, že trpělivostí zrovna neoplývám a nejsem zvyklý, aby mi někdo kladl odpor,“ udělal krok vpřed. „Neřeknu ti, kde Stefan je a nepustím ho, dokud budeš tohohle názoru.“

Její zarmoucení a špetka hrůzy mu opět zlepšila náladu. Pomalu k ní přistoupil a zapnul jí zip na růžovém roláku. Ostražitě ho přitom sledovala a ani necekla.

„Výborně,“ pochvaloval si, „ale přece jenom…,“ nechal slova viset ve vzduchu a vzal Eleninu křehkou ručku. Palcem ji konejšivě hladil po dlani. Elena měla pocit, jakoby jí tam cupitala stovka mravenců a sbíhala až do jejího žaludku.

Fajn. Není to jen jeho hlas, pohled a rty, co se mnou dělají podivné věci, je to i jeho dotek. Možná bych si měla udělat seznam toho, co na mě NEMÁ vliv, protože tenhle se nebezpečně plní.

A k Eleninu zděšení bylo ještě hůř. V poslední chvíli si všimla ostrých špicí jeho zubů, jak mu vyčnívají z povytažených úst. Než stihla ucuknout, zabodl se jí jeden hrot do ukazováčku. Lehce ho natrhl a jazykem vsunul do pusy. Pevně ji svíral zápěstí, aby se mu nemohla vyškubnout. Marně se namáhala, marně mu zarývala nehty do kůže. Damon nepovolil a poklidně sál dál. Když měl dost, pustil ji.

„Mmm,“ zamručel se zasněně přivřenými víčky. Když je od sebe odlepil, objevily se jeho jiskřivě černé oči. „Je lepší nejdřív ochutnat, než si objednáš.“ Zašklebil se tak strašlivě, až ani nevypadal hezky.

Elena cítila neúnosné ponížení. Napil se z ní. Vážně to udělal. Proti její vůli!

„Jsi spokojený?“ ucedila nenávistně.

„Zas tak dobrá tvoje krev není, Eleno. Ale musím uznat, že je výtečná.“

Ještě chvíli se nechal opájet svým triumfem a pak mlaskl. „Tak fajn. Připozdívá se. Do smrti bych si to vyčítal, kdybys kvůli mně zaspala školu,“ ušklíbl se a sevřel Elenino tělo do svých paží. Znovu ucítila tlak a prázdnotu a pak se octli před jejím domem. Damon ustoupil ze světla lampy a pozoroval Elenu. Zaburácel vítr a z nebe se sneslo něco velmi malého a bílého. Byla to sněhová vločka. Damon zdvihl hlavu k obloze a nechal pár těch ledových hvězdiček, aby zvlažily jeho tvář.

„První sníh.“

Elena pochopila a musela se otřást.

„Já svoje sliby plním, Eleno.“

Pomalu se jí ztrácel před očima, jakoby ho zasypával sníh. Nehybně tam stála a zírala na něj. Jeho rty se naposledy pohnuly: „Ten dům jsem nechal postavit pro nás,“ a byl definitivně pryč.

Pokračovat na další kapitolu