Spalovač mrtvol - hodnocení knihy

Nebo také Hrobař, jak já to přezdívám. Nevím proč. Prostě se mě jednou někdo zeptal, co to čtu (asi o fyzice) a já odpověděla, že Hrobaře. Tak na mě tak divně koukali, tak jsem se koukla na obal knížky a opravila se :D. Bože, vždyť je to to samý. Tak jako Hřbitovní nebo Pohřební kvítí. Nevim, co je správně... možná ani jedno :D Vim, že jsem to spletla u nějakýho zkoušení. Teď už ke knížce. Udělám vám takový menší shrnutí, abyste věděli, do čeho jdete, pokud byste se ji rozhodli číst (alespoň u nás je to v povinný četbě). ROZUZLENÍ ZÁPLETKY SE SMÍ PROZRAZOVAT POUZE V KOMENTÁŘÍCH, V TEXTU NENÍ.

Tuhle knihu od Ladislava Fukse naprosto zbožňuje zástupkyně mojí mamky. No, je trochu na morbidnější věci, horory a tak, takže mě to moc nepřekvapuje. Knížka je to tenká, jen na 137 stran. Teď použiju a doplním slova Miloše Pohorského, který napsal doslov a vyjádřil moje myšlenky líp, než bych to sama svedla. Teda v něčem se nepohodnem, svoje názory dopíšu do závorek a červený text jsou úryvky z knihy.

Kniha začíná: „Něžná,“ řekl pan Kopfrkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavilónu dravců a lehký předjarní větřík mu provlál vlasy, „tak jsme zde. Zde na tom drahém, požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti lety seznámili... “ Hned úvodní věta je jiná, než jakou bychom očekávali. Jak pokračujeme dále, ponořujeme se do sugestivního vyprávění, jež se rozvíjí výjimečně v mnoha ohledech. Různé slovní obraty (např: a na její ruce se býskaly prsteny)  a přívlastky (něžná, nadpozemská, nebeská, čarokrásná - tak oslovuje svou ženu a děti) nebo motivy (Nevím, jestli je to přímo motiv, ale jedna dvojice, žena s pérem na klobouku a její tlustý manžel, všude spolu chodí a tropí povyk, nebo pak růžolící dívka v černých šatech... tyhle postavy procházejí neustále příběhem, aniž by do něj nějak zasahovaly, je to fakt zvláštní, ale svým způsobem geniální) se opakují jako refrén, věty mají neobvyklou stavbu, slova jsou „vybraná“ a jaksi exaltovaná, řekněme přeslazená (trefa!), spojení myšlenek a představ je někdy překvapující, osobní jména jsou neběžná a matoucí. A všude se rozlévá mimořádná vlídnost, jež jako by předznamenávala i to ostatní, co mělo teprve následovat (Naprosto souhlasím! Něco tak idylicky naivního jsem v životě neviděla. Ten obraz dokonale spokojený rodiny. Ta vybraná mluva, všechnou slaďoučký, hladivý. Je to zvrácený. Většinou mi nic nedochází zpětně natož předem, ale tady jsem měla tušení, že něco není v pořádku :D). 

Příběh sice má svého vypravěče, ale ten vystupuje zdrženlivě a popisované scény předvádí v náznacích. Děj vede pozvolna a souběžně s tím, jak se zatmívá dramatický čas historie v letech 1938 a 1939 (Mnichovská dohoda a tak). Ani ho však nenapadne, aby hledal dramatické zápletky, jenom se spíše posouvá z místa na místo(.... bla, bla, bla... )Mnohokrát se dodává, že (hlavní postava, tedy pan Kopfrkingl, spalovač mrtvol) hovoří „s úsměvem“ (např.: „Pan Janáček se dívá na tu naši milou něžnou tabulku,“ usmál se pan Kopfrkingl, zatímco v rádiu začal zpívat pěvec Mefistovu kavatinu z Goundova Fausta a Markéty, „asi nevíte, co ta tabulka značí. Tak to je, pane Janáček, jakýsi náš jízdní řád smrti,“ řekl. „Vy máte rád elektriku, stroje, fyziku, pane Janáček, to má budoucnost, svět má ovládnout automatizace. Já osobně mám různé automaty a mechanismy rád, i když o tom moc nemluvím. Možná, že i tenhle jízdní řád smrti bude jednou ještě víc zautomatizován, zmechanizován, než dosud,“ pan Kopfrkingl vstal a sňal tabulku ze zdi, zatímco v rádiu zpíval stále Mefisto, „víc než dosud a pak to půjde všechno ještě lépe a rychleji. Ono se to zdá na pohled složité,“ pan Kopfrkingl se usmál ke stolu, „ve skutečnosti to však tak složité není. Tahle čísla značí čísla pohřbů,“ ukázal a prsten na ruce se mu blýskl...atd... vidíte to? Psychopatický!!! :D)...

Zvláštnost vypravěčského umění Ladislava Fukse, a právě ve Spalovači mrtvol je dovedena k virtuozitě (dobře zvolený slovo), spočívá v tom, že slova, věty i scény skrývají ještě něco jiného, než se na první pohled zdá. Ten rozdíl můžeme nazvat jako ironii, nebo ještě lépe sarkasmus (tak to ani omylem, nebo mám milnou informaci o tom, co to sarkasmus a ironie jsou... ale jinak souhlas)... Absurdní momenty napovídají, že vzorný „spalovač“ takto osvobozuje mrtvoly rád a se zalíbením o tom vykláda (joop)... Zrůdnost myšlení a chování není téměř znát, a jenom lehké a jakoby bezděčné doteky naznačují bezcitnost a patologické chování (double joop :D). Ovšem později se panu Kopfrkinglovi dostane zadostiučinění a s rasovými ideami a s německou krví objeví ještě vyšší směr pro své počínání, díky odbornosti na smrt je poctěn „vyvoleným“ posláním (mně nejdřív přišlo, že vůbec s Němcema netáhne... to bylo pořád že se o politiku nezajímá, papouškouval to, co řekli ostatní, ale asi právě to papouškování ho dovedlo na scestí, překvapilo mě to). Vyprávění ve Spalovači mrtvol se vede v tónině černého humoru (tak to ani náhodou, černý humor? Kam na to choděj, já se ani jednou nesmála... to už spíš ta ironie, budiž, ale černý humor to vidělo možná tak z vlaku... jediný, co to ve mně vyvolávalo, byl údiv, stísněnost, nuda, dumání a nechápavé pozvedání obočí nebo kroucení hlavou). Tragika se pořád prolíná s groteskou a bizarností a našli bychom mnoho příkladů, jež by vyvolávaly smích i mrazivou úzkost (jak už jsem řekla, blbost, nebo jsem naprosto nadutá, možný je oboje)...

Tojť asi vše, co od milého pana Miloše Pohorského okopíruju a rozeberu. Mně osobně... nevím, jestli se mi to líbilo. Četlo se mi to horko těžko, nebýt refrénů, které mě vždycky tak nějak zaujaly, protože je sama používám, i když ne v takový hustý míře, tak bych to asi mrskla o stěnu. Je to zajímavý a zvláštní, chápu, že je to hodnotný (což se mi ne vždy poštěstí), ale znovu bych to nečetla. Jsem zvědavá na film s Hrušínským, prej je docela drsnej, ještě jak je černobílej... A natáčenej v našem Pardubickym krematoriu, který jsem viděla jen z autobusu, ale je pěkný, trochu jako perníková chaloupka :D

Tak co, chcete si přečíst Hrobaře? :D