12. kapitola - Misty

Komentář autora, který se nevztahuje k povídce: Chtěla jsem vás upozornit na jednu soutěž, které se účastním. Jmenuje se Povídka mého srdce. Je jich nominovaných hafo, asi 37, takže máte z čeho vybírat! Byla bych ráda, kdybyste na to jukli. Třeba tam najdete i své oblíbence a určitě je potěší, když jim dáte svůj hlas ;). Já osobně doporučuju Masku vlkodlaka a Sbohem... Ono totiž ostatní povídky ani neznám :D:D
Pak je tam samozřejmě i jedna ode mě a to Spaste duši (nechtěla jsem tam posílat fanfiction, neptejte se proč, já sama nevím :D), takže pokud jste ji četli a líbila se vám, budu ráda za váš hlas, ale neprahnu nijak po tom, jen to vypadá líp, když máte alespoň jednoho příznivce :D.
Já nejsem moc soutěživej typ, když jdu na soutěž, tak jen proto, abych se donutila něco dělat. Chtěla jsem se zlepšit ve hře na klavír, ale neměla jsem motivaci. Blik! Soutěž! Blik! Paní učitelko, jdem tam :D Paní učitelka nechápala, ale souhlasila, a sice jsem nedopadla nejlíp, nebo jako první místo bez postupu v okresním kole, tak posuďte sami, ale důležitější je, že jsem se mrtě zlepšila a jelikož moje mamka je ředitelkou ZUŠky (jiné, než na kterou chodím já) tak tam byli i její kolegové se svými žáky aaa... no, řekněme, že jsem je zaujala, chodili za mamkou se slovy: Proč tajíš takovej talent? :D Je možný, že jsou to jenom vlez do prdele, ale když mi šla poblahopřát i úplně cizí ženská, klavíristka, podle mamky dost dobrá (nevím, odkud ji zná), tak jsem... se cejtila jako největší mááástr! :D
A proč jsem se přihlásila do téhle soutěže? No je to přece dobrá reklama, ne? I když bych neměla žádný hlas, alespoň je odkaz na můj blog na další stránce ;)
No, to jsem silně odbočila :D Zpátky k tématu: Můžete dát jen jeden hlas! Soutěž probíhá zde.
A teď už povídka! :D
K té bych chtěla říct jen to, že by mě potěšilo, kdybyste mi řekli, jaké ve vás vyvolala pocity. Podle mě je totiž buď silně emotivní, nebo naprosto nudná :D:D

O rok a půl později

Utíkala o život. Zvedala nohy s přesnou pravidelností a opět je pokládala. Musela pokračovat. Hlavně se nezastavovat, hlavně nezaškobrtnout. Co to bylo za nápad, nechat se odvést naprosto cizím mužem tak daleko od domova, tak daleko od okolního světa?! Jestli to přežije, už nikdy nevyleze z domu. Zamkne se na dva západy a spolkne klíč. Ale nebyl čas přemýšlet, byl čas utíkat. Strachy šílená dívka kličkovala mezi stromy. Její pronásledovatelé jí byli v patách. Cítila to. Slyšela jejich pobavený smích, ale neotáčela se. Za žádnou cenu se nesmí otočit! Vítr jí tloukl do očí tak silně, že neviděla na cestu. Každé mrknutí bolelo, protože její bulvy byly suché jako písek na Sahaře. Pozdě si všimla tmavého fleku. Narazila do něj a jistě by i upadla, kdyby jí něco nechytilo za ruce. Několikrát zamžourala, a když se konečně barevné mžitky rozplynuly, spatřila před sebou muže s tím nejkrutějším úsměvem, který si ani její fantazie nedokázala představit.

„Tady jsi, maličká,“ pohladil jí svým hedvábným hlasem.

„Prosím,“ zašeptala.

„Poslouchám.“

„Prosím, neubližujte mi.“

„Ne?“ Skrčil se trochu, aby jí viděl do pobledlé tváře s červenými ruměnci. „Tak dobře,“ poplácal ji a připažil.

Dívka si ho zmateně změřila pohledem. Poté ho pomaloučku obešla.

„Ušetřím tě,“ dodal ještě. „Ale za ni neručím.“

Nestihla ani vykřiknout, jen ucítila ukrutnou bolest, která jí ochromovala celé tělo. Henry k ní ze zadu přistoupil a serval z ní triko i s podprsenkou. Pak si kleknul a zakousl se jí do měkoučkého pasu, zatímco jeho družka si pochutnávala na krčních tepnách a později i na pectoralis major. Už opatrněji z ní stáhl kalhoty a zanořil zuby do největšího lidského svalu, glutea maxima. Když z mladé ženy zbyly jen kosti, kůže a orgány, dva zabijáci od ní odstoupili.

Jejich bledá kůže předčila měsíční svit. Nechali tělo tělem a vzlétli ke hvězdám.

Ukryli se ve svém sídle. Do svítání zbývalo už jen pár hodin, ale spát se jim ještě nechtělo, a tak Henry zapnul stereo a zesílil hudbu na maximum. Misty se rozšířily zorničky, jak jí melodie pohltila. Přivřela oči a naprosto se uvolnila. Výsledkem byly smyslné pohyby pánví, ruce zdvižené ve vzduchu a Henry s toužebným pohledem. Nepřipojil se k ní však. Místo toho se posadil do křesla, opřel si kotník o koleno druhé nohy a pozoroval ji. Skladba neměla žádný text, jen elektrické tóny, které Misty dodávaly energii. Byla zářivým bleskem v temné bouři. V pokoji bylo šero, protože nikdo nerozsvítil. Proč taky. Náhle Misty od sebe odlepila víčka a spočinula svýma očima na usmívajícím se upírovi. Pokynula mu prstem, ať se k ní přidá. On ale zavrtěl hlavou. Sešpulila pusu a udělala k němu několik tanečních kroků. Sklepla mu nohu na zem a obkročmo se na něj posadila. Henry, poněkud v šoku, se zmohl jenom na zaboření se hlouběji do sedačky. Misty v tanci nepřestala. Vrtěla se na něm takovým způsobem, za který si jiné ženy nechávaly platit. Henryho zaplavil hřejivý pocit. Líbilo se mu to, ale překvapovalo. Poslední dobou s ním sice žena jeho srdce až nezvykle často flirtovala, její zoufalý výraz odešel spolu s lidskostí, jméno Jason Wetman neslyšel už dobrého půl roku, ale tohle? To byla novinka. Položil jí opatrně dlaně na kolena. Vzhlédl k ní, aby se ujistil, že jí to nevadí. Upírka mu nevěnovala pozornost, jen se nadzvedla a prohnula v zádech při další vlně. Zkusil tedy přemístit své ruce výš, na stehna. Dívka se stále usmívala, oči schované za víčky. Tak tedy na zadek. Přes bříško. Henryho štěstí přesahovalo hranice snesitelnosti. Prsa. To už jí otevřelo oči, ale nebyla v nich žádná zášť, žádný stud, žádný odpor. Skousla si ret a pomalu dosedla. Henry jí přejel prsty přes klíční kosti až ke krku, kolem kterého je obtočil jako škrtič svůj ocas. Misty nehybně seděla na jeho klíně, rty pootevřené a těžce oddechovala. Muž si ji tázavě prohlížel. Vypadala odevzdaně, odhodlaně. On chtěl vidět ale víc než jen to. Když se k němu trošku sklonila, nahnul se k jejímu uchu.

„Uvědomuješ si, co právě teď děláš?“

Cítil, jak ztuhla. Ušklíbl se.

„Víš, kde mám pokoj.“

Potom ji od sebe odstrčil. Došel k přehrávači a vypnul ho. Místností se nesl jenom tlukot jejich srdcí, který byl díky vzrušení silný jako africké bubny. Přistoupil ke dveřím své ložnice a věnoval dívce, která se mezitím svezla do křesla, ještě jeden pohled.

Misty jen zírala před sebe a snažila se zapnout mozek. Jenže to nebylo tak jednoduché po takové době. S Henrym ho nepotřebovala. Řídila se čistě instinkty, pudy a před chvílí chtíčem. Zasranej chtíč, zívl její rozum. Zastrčila si vlasy za uši a přemýšlela. Co to zase vyvádíš, Misty? Už jsi byla na cestě k vzornému chování, nezabila jsi člověka přibližně půl roku, dokonce jsi jednoho i milovala a s jinými se přátelila a teď? Teď o tom mluvíš v minulém čase. Jak se to stalo? Ach, hloupá otázka. Moc dobře vím jak. To všechno Henry! Všechno je to jeho vina! Ano! Správně! Klidně to na něj hodím! Vždyť on mě k tomu… ehm… ne, nedonutil, to bych lhala. Ale nabádal mě! Pokoušel. Copak jsem měla na výběr?

 Všechno se v ní tolik svíralo. Sžíralo jí to. Vědomí toho, co ONA udělala. Nikdo jiný. Jen ona a Henry.

Ano, měla. Měla jsem tolik příležitostí ho zabít, utéct mu, mohla jsem se mu zprotivit, dělat mu naschvály, neustále si stěžovat. Jenže to bych nebyla já, abych se mu nenaservírovala na stříbrném podnose s citrónem v držce a křehkými bramborami okolo! Bože, vždyť jsem se ho před chvílí pokusila svést! Proč? Nechci mu činit potěšení. Nechci ho! Nikdy jsem nechtěla. Chci Jasona!

Ale to jméno se zdálo být cizí. Najednou jí nehřálo u srdce ani nevhánělo slzy do očí. Žádná vzpomínka neprolétla její myslí. Jen to jméno zůstalo z její lásky. Z lásky, o které si myslela, že bude trvat věčně. Nepřežila ani dva roky. I většina novorozeňat se dožije vyššího věku než její city k Jasonovi! I ti stupidní, tlustí, smradlaví, malí tvorečkové jsou silnější!

Jenže to není fér! Oni mají své rodiče, kteří jim pomáhají. Koho mám já? Měla jsem Page, ale kde té je teď konec? Zbyl mi jen Henry. Můj úhlavní nepřítel. Nejlepší přítel. Mučitel a dobrodinec. Proč já? Proč si ze všech svéhlavých, nespoutaných, uštěkaných ženských vybral zrovna mě? Pro moji krásu? Mou povahu? Mou nevěrnost? Ano, jsem nevěrná. Opustila jsem svého snoubence, svou rodinu, svého přítele i svou kamarádku. Měla bych zemřít. Lehnout si do trávy a nechat sluneční paprsky, ať udělají, co musí, co by měly udělat. To by bylo mé první a poslední moudré rozhodnutí.

Seděla schoulená v klubíčku. Nevěděla, že slunce již vyšlo. Byly zatažené závěsy.

Vyber si. Půl roku nebo věčnost. Jason nebo Henry. Pokání nebo vraždění. Život či smrt. Býýýt či nebýýýt, to je oč tu běžíííí. Musela se usmát. Ale brzy jí to přešlo. Má ložnice nebo jeho. Natočila hlavu k jeho pokoji. Ani nevím, jak to tam vypadá. Má to samé krémové povlečení, jako mám já? Jsou tam ty stejné parkety? Visí mu nad postelí ten samý obraz? Je v jeho knihovně také tolik knih? Má vůbec knihovnu? Těžce polkla. Má vůbec ponětí, jak mi je? Zajímá ho to vůbec? Něco jí odpovídalo, že by si Henry všimnul i jinak umístěného pramínku vlasů na její hlavě a že by hloubal nad tím, zda je to tak schválně, jestli jí má na to upozornit. Nedotklo by se jí to?

Proč pořád lžu? Proč i sama sobě? Zvedla se z křesla a natočila se čelem k těm zapovězeným dveřím. Kašlu na povlečení! Je mi fuk, čím má pokrytou podlahu. Seru na jeho pokoj a jeho vybavení! Chci vědět, jestli spí! Jestli na mě myslí. Jestli slyší mé kroky, tlukot mého srdce. Chci vidět jeho krásné oči, přičichnout k jeho vlasům a ochutnat jeho rty. Chci ho a vždycky jsem ho chtěla!

Už stála těsně u dveří. Neslyšela nic, dokonce ani Henryho dech. Chtěla zvednout ruku ke klice, ale nešlo to. Byla tak těžká. Jediný nerv nereagoval na její povely. Žmoulala si ret, div ho nesnědla. Konečně se probudily konečky jejích prstů a zatřepetaly se v neexistujícím větru. Pak se i zápěstí přidalo na její stranu. Předloktí se hlásilo do služby. Tenké prstíky dopadly na ledový kov, ale nezalekly se. Zůstaly na něm nehybně ležet. A pak nastala další tíživá pauza. Misty se rozhlédla kolem, jakoby kontrolovala, jestli jí někdo nesleduje. Ozvalo se cvaknutí a její ruka sklouzla z kliky. Nebyla to však ona, kdo za ní zatáhl.

Dvě téměř černé duhovky se zaleskly ve tmě. Na Misty padl stín, který vrhala statná mužská postava.

„Už jsi při smyslech, má milá?“ zeptal se bez úsměvu.

„Já - nevím.“

Henry naklonil hlavu trochu na stranu, aby ji lépe viděl do očí.

„Možná jsi při smyslech až moc.“

„Co ty o tom víš?“ prskla pobaveně.

„Vím jen to, že mám v hlavě rozhodně větší pořádek než ty v té svojí.“

Na to neměla co říct.

„Misty, asi jsi mě špatně pochopila. Na rozhodování se máš ještě půl roku. To pozvání do mojí ložnice bylo jen takové popíchnutí, neurazil bych se, kdybys nepřišla,“ usmál se vlídně - ano, zázraky se dějí.

„Já - já jen - já vím!“

Henry povytáhl obočí a zůstal stát na prahu pokoje jednou rukou opřený o okraj dveří.

„Já vím, že se nemusím rozhodovat hned. Jen jsem o tom začala přemýšlet.“

„A?“

„A teď jsem tady,“ pohodila rukama.

Nic neřekl. Jen se na ni díval. Rád ji pozoroval. Znal ji tak dobře a přec na ní pokaždé objevil něco nového, co ho jen ještě více utvrdilo v jeho citech k ní. Nebyla dokonalá. Ani zdaleka ne! Měl spoustu důvodů ji nenávidět, ale on to všechno miloval. Bylo tak samozřejmé ji milovat. Tak automatické jako uhýbat před ránou. Tak bolestivé a nádherné jako život samý. Nenahraditelné.

„Mohla bych tě políbit?“ zeptala se tenkým hláskem, ale její pohled byl pevný.

Pro to, co s ním ta otázka udělala, není pojmenování.

„Jistě. Ty můžeš přeci vše, srdíčko,“ cukl mu koutek úst.

Misty si víceméně pro sebe přikývla. Udělala k němu vrtkavý krok. Málem si při tom vymkla kotník. Stále byl ale trochu moc daleko.

Nehodlal jí to nijak usnadňovat. Zůstal nehybně stát a vyčkával.

Dívka se přemohla a opět se posunula o pár stop kupředu. To už byl Henry na dosah. Všimla si, že jsou jeho rty pootevřené. Alespoň nějaká výpomoc z jeho strany. Byl dost vysoký, potřebovala si ho k sobě nějak přitáhnout. Nejistě k němu vztáhla paži. Její dlaň ho zastudila na zátylku. Mírným tlakem si přiblížila jeho hlavu k té své. Přemýšlela, co s druhou rukou. Má ji přiložit k tamté? Ovinout mu ji kolem trupu? Raději ji nechala u těla. Vyhoupla se na špičky. Teď ještě překonat těch pár centimetrů, pomyslela si. Těkala pohledem po celém jeho obličeji. Kontrolovala každičký pohyb, který by vypovídal něco o odporu, pobavení či snad emoci. Jenže Henry byl jako z kamene. Jen jeho dech se trochu prohloubil. Přehodila volnou ruku přes jeho rameno. Tím se k němu přitulila. Zjistila, že i ona dýchá zrychleně, nedočkavě. Naposledy mu pohlédla do očí, které se vpíjely do jejích rtů. Pak sklopila víčka. Přibližovala se rychlostí milimetr za vteřinu a stále zpomalovala. Polykala Henryho dech. Byl horký. Špičky jejich nosů se sťukly. Musela si vybrat stranu. Nakonec se nahnula mírně doprava, sklouzla po jeho tváři. Její rty přesně zapadaly do těch jeho, ale ještě se stále nedotýkaly. Bylo to delirium. Nutkání to skončit a zároveň nechat plynout celá léta. Vzduch byl stále hmotnější, až byl konečně zdolán i ten poslední milimetr a jejich ústa do sebe narazila. Nevzplál tak však žádný plamen vášně, jen šimrání v břiše a všude v perifériích o něco zesílilo. S nejněžnější něžností zabalila jeho ret do svých. Vlhké a teplé, takové to bylo. Jako v sauně. Jen o píď se oddálila, aby ho ten dotek pohladil, jako když hedvábný šál sklouzne z ramen. Henry se rozechvěl. Zapletl svou mohutnou dlaň do jejích vlasů na temeni a nehodlal ji nikdy vyjmout. Misty mu přejela jazykem po spodním rtu se stejnou lehkostí jako předtím. Lechtivé a mokré, takové to bylo. Oblízla i ten horní, aby mu to nebylo líto.  Doslova ji k sobě přimáčkl. Pomalu, ale pevně a náhle. Ta těla byla stvořená k tomu, aby se na sebe tiskla. Vytvářela dokonalý tvar, který neměl být nikdy rozdělen. Henry, zcela přemožen svou slabostí k té ženě, kterou tak nekompromisně svíral, dosáhl něčeho, co nikdy nevěděl, že může mít. Plakal by, kdyby nezapomněl jak. Tahal Misty za rty těmi svými, čímž jí způsoboval neskutečnou rozkoš. Vzdychy patřily k polibkům stejně jako dirigent ke svému orchestru. Byla to symfonie. Henry měl už jen jediné přání.

Odtáhl se od ní, přidržel si její obličej a vyčkal, až otevře oči. Zelenější než polní tráva, svůdnější než kočičí. Ale to v nich nehledal. Chtěl v nich vidět to, co na tom křesle v obývacím pokoji postrádal. A když byly zcela dokořán, našel to. To, pro co kdysi dávno málem zemřel. To, pro co zabíjel. To, co sám cítil, ale nikdy nepocítil. A přesně TO ho celého zaplavilo, strhlo pod hladinu a on věděl, že se již nikdy nevynoří. Byla to láska.

Pokračovat na další kapitolu