1. kapitola

Komentář autora: Ok, je to tu už dnes :) Ať se líbí aaaa těším se na vaše komentáře, i když zatím toho moc ke komentování asi nebude.
Jo, ještě jedna věc, která bude platit pro celou povídku: Prosím nesrovnávejte nic se seriálem nebo knihami!!! Stejně byste se všichni jen opakovali ;) Takže žádný věty typu: Tohle mi k Eleně moc nesedí, To si nedokážu představit atd. Prostě smůla, mně se to tak líbí :)
Jo a pamatujete si, jak jsem říkala, že se mi k nim oslovování typu miláčku, zlatíčko, lásko atd nehodí? No, některé věty už jsem si bez toho nedokázala představit :D Přece jenom, je to po 20 letech ;)
Opozdilci, nezapomeňte si přečíst prolog ZDE

Itálie, rok 2032

„Táák, ještě jednu sem - a sem  a - a ještě tady dám dvě. Tak, “ poodstoupila jsem od svého mistrovského díla a znalecky si ho prohlédla. Chtěla jsem si udělat s Damonem pěkný večer, a tak jsem nám připravila večeři. Položila jsem poslední borůvku na tvarohový nepečený dort a šla si opláchnout ruce. Sotva jsem si je utřela do utěrky, ozvalo se cvaknutí zámku domovních dveří. Tryskem jsem se k nim přiřítila a zářivě se usmála na svého přítele.

„Ahoj, miláčku, jaký jsi měl den?“ Políbila jsem ho na tvář a odebrala mu notebook.

„Ahoj, princezničko. Málem jsem zakousnul šéfa, ale nakonec jsem se zachoval jako rozumný, dospělý muž a v klidu si s ním promluvil.“

„Takže jsi na něj použil nátlak?“ odtušila jsem.

„Joop.“

„Jsem na tebe hrdá,“ zasmála jsem se a vlepila mu další pusu.

Sebral mi obličej a na oplátku dal jazyk do úst. Proč ne? Po značné době jsem se odtáhla a chytla ho za ruku.

„Večeře je na stole.“

Tahle hra na spokojený, všední páreček mě bavila. Damon si našel práci a já, protože jsem loni dostudovala žurnalistiku, jsem si dopřávala zasloužený oddech. Sice jsem vídala svého milovaného upíra jen na večer a o víkendech, ale za to jsme se prakticky nehádali. Dřív jsme tak žili, nic nedělali, jen si užívali a cestovali, ale po třech letech jsme se začali nudit a nemohli se vystát, prostě typická ponorková nemoc. Na pár měsíců jsme se rozešli. On emigroval do Las Vegas, kde nechci vědět, co všechno vyváděl, ale přivezl si odtamtud slušnou sumu peněz, a já do Chicaga za Stefanem. Asi si říkáte, proč sakra za Stefanem? Snad ne menší záměna Salvatorů! Tak takhle to nebylo. Se Stefanem jsem zůstávala neustále v kontaktu - volali jsme si tak jednou měsíčně. Dávali jsme si vědět, když jsme se stěhovali, a tak jednou za dva roky se navštěvovali (to jsem s sebou brávala i Damona, i když si to ani jeden z nich nepřál). Byl to příjemný odpočinek a Stefan mě přivedl opět k rozumu a domluvil mi, ať se s jeho starším bráškou usmířím.

Nejsem si jistá, jestli mě už přestal milovat. Pořád na mě hleděl s takovou tou zbožnou úctou a staral se o mě, jenže to vždy patřilo k jeho dobrosrdečné povaze a o té jsem věděla, že se jen tak nevytratí. Co se týče mých citů k němu, ty zůstávaly stejné, přesně jak jsem předpokládala. Občas jsem si kvůli tomu dělala výčitky, mívala jsem nepříjemně příjemné vize a představy, ale byla jsem Damonovi věrná, nechtěla jsem o něj přijít, nesnesla bych to.

Vedla jsem ho chodbou do kuchyně. Milovala jsem náš dům. Byla to obrovská dvoupatrová stavba, něco mezi vilou a zámkem. Bílou omítku narušovala vysoká okna, která jsem ráda nechávala otevřená. Byla vystavěna v lokalitě snů. Stála na kopci, ze kterého se naskytoval výhled na vzdálené město, a na svahu rostla vinná réva, o kterou se staralo naše služebnictvo. Přístup k moři jsme sice neměli, ale nebylo daleko a bazén, který se nacházel uvnitř i vně domu, nám většinou postačil. Bez čeho bych se však neobešla, byla malá střešní oáza. Nechala jsem tam navést hlínu a vysadit trávu a pár dalších menších rostlinek. Všechny písečné cestičky směřovaly do středu, kde byla umístěna lavičková houpačka. Tam jsem trávila většinu času, když jsem chtěla být o samotě se svým deníčkem. Damon tam za mnou chodil jen výjimečně.

Usadila jsem ho na polstrovanou židli a sundala si zástěru, která zahalovala černé splývavé šaty. Na krku jsem měla samozřejmě svůj křišťálový přívěsek a vlasy jsem zapletla do volného copu, který mi končil až těsně nad hýžděmi - za ta léta mi poněkud narostly.

„Co to bude, až to bude?“ Namířil Damon párátko s olivou na hrnec v troubě.

„Už to je a jsou to kuřecí prsa s nivovou omáčkou, špenátem a žampiony.“

„Mmm.“

„Ale nejdřív si dáme polívku!“

Ostražitě jsem Damona pozorovala a modlila se (pro dobro nás obou), aby mu to chutnalo. Už jsem dokázala rozeznat, kdy se přetvařuje a kdy je upřímný, a právě v tu chvíli nic nepředstíral, jen do sebe házel jedno sousto za druhým a občas usrkl bílého vína. Když bylo dokonáno, sklidila jsem ze stolu a naskládala nádobí do myčky. Měli jsme na to sice svoje lidi, ale ten večer jsem chtěla být normální, nebo alespoň částečně, zkrátka jsem to chtěla zvládnout sama! Ohýbala jsem se s posledním talířem, když se něčí nenechavé prsty sevřely kolem mých kyčlí a číši tělo se mi nalepilo na zadek.

„Teď bych si dal sex na kuchyňský lince, co ty na to?“ zapředlo mi to zvíře do ucha.

„Myslela jsem spíš na to, že bychom mohli jít někam ven.“

„Máš to radši v přírodě, oh, my lady ^*Greensleeves?“ Zazubil se a dodal svému proslovu britský přízvuk.

„Zvrhlíku, víš moc dobře, jak jsem to myslela,“ zasmála jsem se a otočila k němu čelem, nechala se políbit a vysadit na kredenc.

„Četla jsi někdy tantry?“ zamumlal mi do úst.

„Eh?“

„To jsou buddhistický texty. Píše se v nich o uvolňování a spojování energií; hádej jakou metodou,“ zařehtal se.

„Ty seš vážně nemožnej!“ Odstrčila jsem ho a přehodila si nohu přes nohu, aby na mě nemohl.

„Tak co máš teda v plánu,“ povzdechl si.

„Už jsme dlouho nebyli lovit.“ Přejela jsem si špičkou jazyka po hranách zubů.

Jedna věc je hrát si na zamilovaný, lidský páreček a druhá být upírem. Některé nadpřirozené výsady jsme si nemohli odepřít a naše krvežíznivá podstata byla potlačována už několik měsíců.

„To je výzva,“ zazářily mu oči.

„Přijímáš?“

„To si piš,“ ušklíbl se. „Jen se převlíknu, tenhle oblek je příšernej.“

„Náhodou, ty kalhoty ti dělaj perfektní zadek.“

„Lásko, to není kalhotama.“

Zavrtěla jsem jen rezignovaně hlavou a šla si raději pro jiné šaty. Vstoupila jsem do převlékárny a chvíli přemýšlela. Měla jsem spoustu oblečení, možná až moc. Místnost svými rozměry výrazně přesahovala velikost mého bývalého pokoje. Nalevo stály skříně se spodními částmi oděvů a s šaty, napravo byly uloženy svršky a prakticky celou protější stěnu tvořilo zrcadlo. A to mám ještě tři menší komůrky pro obuv, spodní prádlo a šperky! No jo, Damon se vždy staral o svou image a já mu přeci nemohla dělat ostudu. Takovéhle šatničky měl i on, jen v jiné části domu a bez šperkovnice. Vybrala jsem si světle zelené šaty s bílými a tmavě zelenými motivy; zahalovaly mě až po kolena a jejich široká suknice vytvářela svislé vlny. Přešla jsem opět k futrům, navolila si exotickou vůni od Pumy, a když jsem procházela, snesly se na mě drobounké kapičky. Šikovná věcička.

Sešla jsem se s Damonem u hlavních dveří. Byl celý v černém. Snažila jsem se mu podsouvat i jiné barvy, ale musela jsem uznat, že tahle mu slušela nejvíc a pro tu příležitost byla také nejvhodnější.

„Můžeme, princezno?“

„Jistě, můj princi,“ zazubila jsem se a nechala se zavést k našemu rudému Ferrari.

                                                                                                                                                                    

^*Greensleeves je píseň z období italské renesance. Její text si každý vykládá trochu jinak, ale já se nejvíc přikláním k verzi, že je o nějaké prostitutce (rozhodně se tam zpívá o ženě a lásce). V době vzniku mělo totiž slovo Green sexuální podtext. Dámy lehkých mravů lehávaly s pány do trávy a to víte, dřív se s tím moc nepáraly, vyhrnuly sukni a jelo se, jenže právě proto, že si šaty nesvlékly, se jim velmi často o trávu zašpinily a jakou barvu má tráva? Takže zelené rukávy měly být symbolem prostitutky, milenky, proto lady Greensleeves :).

PS: Ten den jsem měla zřejmě náladu na „inteligentní humor“ :D

Pokračovat na další kapitolu