21. kapitola

Komentář autora: Vždycky se musím smát, když vidím, jak někoho trápí Ivan a Elena :D:P.
Poměrně dlouhá a poměrně akční kapitola. Nebo alespoň na konci akční. Snad se bude líbit :)
Co se publikování týče, nastoluju pauzu přibližně do Vánoc (budete mít ode mě dárek :P). Možná zveřejním  13. 12. (hmmm, proč asi tohle datum...:D) Sneak peek, ale neřeknu vám, z který je kapitoly. A ještě musím přehodnotit, jestli není moc spoilerovej... ale nezdá se mi... možná vymažu dvě věty a bude ok :D.
Tojť asi vše... When you caaaal on meee, when you reeeach for meee, I get wiiings to flyyy, I feeel that I'm alive (Ivan má dobrej vkus :P Ale ta písnička se sem moc nehodí, tak si ji nepouštějte :D)

„Elčo, vstávej.“

„Ne, jdi, nech mě tady, zachraň se,“ brblala jsem, aniž bych tušila význam jediného slova.

Asi to bylo vtipné, protože někdo zachrčel v potlačovaném smíchu.

„Ne, neopustím tě!“ Předváděl mi ten někdo prvotřídně sarkastickou nadsázku a vzal mě do náruče. To už jsem se uráčila otevřít oči a zamrkala na usměvavého Ivana.

„Dobré ráno, princezničko, vyspinkala jste se do růžova?“

Stáhlo se mi hrdlo. Ze všech oslovení, proč zrovna tohle?!

„Kolik je hodin?“ odpověděla jsem a spustila nohy na zem. Ochotně mě pustil.

„Čtvrt na deset. Nejvyšší čas.“

Přelétla jsem ho pohledem. Byl už nachystaný, teple oblečený s vakem naplněným kolíky uvázaným kolem pasu.

„Dobře. Tak já se teda -“ dlouhé zívnutí - „taky oblíknu.“

„A měla by ses najíst.“

„Pravda,“ zdvihla jsem ukazováček a odplahočila se ke skříni, vytáhla z ní termo prádlo a zalezla s ním do koupelny. Když jsem vyšla, Ivan seděl na posteli a koukal na černou obrazovku televizoru. Neřešila jsem ho a zamířila k balkónu, kde se chladil box s láhvemi zvířecí krve.

„Počkej chvíli,“ zadržel mě.

Nechápavě jsem se tedy zastavila s jednou rukou už položenou na klice.

„Nedala by sis radši něco čerstvějšího?“ Pokusil se o úsměv, ale nepovedl se mu. Byl příliš nervózní, a tak se šklebil.

Dala jsem ruce v bok. „Ty chceš, abych se nakrmila z někoho na ulici? Jakože z člověka? Z ŽIVÉHO, NEVINNÉHO člověka?“

„Pokud jsem živý a nevinný, tak jo,“ postavil se a přistoupil o krok blíž.

To mě teprve probralo.

„Ty - ty chceš, abych - já - co?!“

„Tohle nebude legrace, Eleno.“ Moje jméno z jeho úst znělo vždycky tak zvláštně… „Ti chlapi se tě budou snažit zabít, ne jen zranit nebo zastrašit. Potřebuješ veškerou sílu, kterou můžeš využít. Mám sice dobrou mušku a nepřipustím, aby se ti něco stalo (Kdo by mi pak vařil?), ale pro jistotu…“

Věděla jsem, že to myslí smrtelně vážně. V jeho hlase nebyla ani stopa odporu, předsudků, nedůvěry… jeho hlas byl zkrátka čistý a odhodlaný.

„Opravdu to chceš udělat?“ zeptala jsem se ze slušnosti.

Povzdechl si a rozepnul mikinu. Shodil ji na postel a svlékl si i rolák, takže zůstal přede mnou stát jen v nátělníku a kalhotách. Posadil se.

„Dřív, než si to rozmyslím,“ poručil a zvrátil hlavu do strany tak, abych měla prostor.

„Krk?! Ne zápěstí nebo paže?“

„Potřebuju mít ruce v pořádku. Co si budeme nalhávat, kousnutí může bejt ze začátku příjemný, ale bolest se stejně časem dostaví.“

Hlavou mi proletěla dávná vzpomínka. Tak dávná, až se zdála být černobílou. Zahrnovala Stefanův pokoj, mě na posteli a Stefana přisátého k mému zápěstí. Pak se obraz změnil, dominovala jsem mu opět já, tentokrát ale s Damonem, Damon svíral moji pohmožděnou ruku a tvářil se hrozivě. Ano, kousnutí bolí…

Přikývla jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, jak si k němu stoupnout. Nohy měl dost od sebe, a tak jsem se vtěsnala mezi ně. Nechal hlavu nakloněnou ke straně, ale koutkem oka mě s napětím pozoroval.

„Já vím, že to víš, ale - víš, jestli se neuvolníš, bude tě to bolet.“

Zdá se mi to, nebo jsem nervóznější než on?!

Naposledy zatnul svaly a potom roztál. Protože byl dost vysoký, nemusela jsem se ani moc sklánět. Vlasy jsem měla svázané a slepené tužidlem, nebyla možnost, že se mi rozpletou a budou jakkoliv překážet. Upíří zrak mi odhalil jeho žilní potrubí. Nebudu lhát, sběhly se mi sliny. Ještě jednou jsem se mu zadívala do očí, a když jsem v nich našla odhodlání, zakousla jsem se. Ruce jsem položila na jeho ramena a mírně stiskla. Odpověděl mi jakýmsi strnutím, které ale netrvalo déle než pár vteřin. Pak se mi odevzdal. Jeho krev byla hodně horká, silná, ne příliš chutná, ale návyková, mocná. Nevzala jsem si jí moc, aby nebyl malátný. Když jsem s ním byla hotová, uvědomila jsem si, že mě drží za zadek. Záměrně jsem to přehlížela a čekala, až se vzpamatuje.

„Dobrý?“

„Ehm, jo, fajn. Neteče to moc?“

Pohladila jsem mu zranění. „Ne, myslím, že to bude v pohodě. Počkej, zalepím ti to,“ vycouvala jsem a jeho ruce sklouzly z mého pozadí. V půli cesty jsem se zastavila.

„Moment, máme nějakou lékárničku?“

„Je v tašce pod postelí. Nepřišel jsem umřít, ale nejsem ani naivní,“ ušklíbl se unaveně.

Vytáhla jsem malý polštářek a přelepila ho páskou.

„Nechceš si vzít trochu mojí krve? Jsi poněkud bledší.“

„Ne, ne, ne, budu v pohodě. Nebylo to moje poprvý,“ zajiskřily mu oči a přetáhl si triko přes hlavu.

„A jaká jsem byla?“ Neodpustila jsem si lehce laškovní otázku.

„Úžasná,“ zamručel s přivřenýma očima.

Zasmála jsem se a hodila na sebe teplou mikinu. V kabátě by se mi bojovalo poněkud těžko.

„Tak jdeme, ty hrdino!“

Hospoda vypadala jako každá jiná. Snad byla o něco větší. Hrála v ní hlasitá hudba a pootevřenými okny se linul kouř. Dveře byly zavřené.

„Není nic vidět, není nic slyšet, nepochybně je tam narváno. Lepší místo si vybrat nemohli,“ vydedukovala jsem.

Ivanova tvář vypadala starší, jak se mračil. Šel z něho docela strach, proto jsem nadskočila, když se ke mně otočil.

„Neměli by nás vidět pohromadě.“

„To tam mám jít sama?!“

„Vlastně jsem myslel, že bysme z tebe mohli udělat volavku.“

„… Poznají, že jsem upír.“

„Jsi si jistá? V tom zmatku? Nepřipravení? Když nasadíš svůdnej úsměv?“

Něco na tom bylo, i mně občas dělalo problémy odhalit upíra. Někteří to skvěle maskovali, ale copak já se s tím někdy tajila? Myslím tím, tajila, tajila?

Lepší plán jsme ale neměli. Ivan mě zavedl do uličky, kde se našla po poslední oběti její rtěnka, která jí pravděpodobně vypadla z kabelky. Ve zdi protější budovy byl zabudovaný žebřík. Začínal ale až dost vysoko, aby se na něj jen tak někdo nedostal. Ivan tam nevyskočil.

„Spolkni hrdost a nech mě tě tam vysadit, Ewane,“ usmívala jsem se povýšeně.

Neochotně svolil. Vylezl nahoru a zamával mi ze střechy. Měl u sebe telefon a kuši, víc nepotřeboval. Vrátila jsem se tedy k hlavnímu vchodu a vstoupila.

Přesně jak jsem předpokládala, plno. A to ještě ani nebylo moc pozdě. Objednala jsem si Havanu s colou a pomalu ji usrkávala. Jak mám asi tak bejt svůdná ve funkčním roláku?! Hemžilo se to tam slečinkami, které zřejmě netušily, že venku mrzne. Minisukně s kozačkami a tílkem nad ledviny se staly hitem letošní zimy. Pár otrapů se mě pokoušelo opít, ale má jízlivost a nulový výstřih se o ně postarali. Odtud toho moc nezjistím, měla bych se mezi nimi trochu projít a vypátrat, jestli jsou všichni skutečně lidé. Vylezla jsem ze svého tmavého růžku a postupovala kolem baru do prostřed parketu. Alkohol, pánské voňavky, dámské voňavky, cigarety, pot a marihuana; všechny ty pachy mi vháněly slzy do očí. Došla jsem až na druhý konec místnosti. Nenápadné místo v rohu zabíral jakýsi pár. Jestli spolu nesouložili, tak se na to určitě alespoň chystali. Zvedal se mi z toho žaludek. Vetřela jsem se tedy raději zpět do centra dění a připojila se k podivnému tanci. Všichni byli lidé. Po půl hodině zadržování dechu jsem musela jít na vzduch. Moje oblečení ztmavlo, jak bylo propocené. Venku jsem se opřela o stěnu a zaklonila hlavu. Hvězdy přes pouliční lampy nebyly moc vidět. Občas před měsícem proplul řídký mrak.

Náhle jsem z dálky zaslechla hlasy. Podívala jsem se tím směrem a spatřila čtyři muže, z nichž jen tři byli vyšší než já. Zostřila jsem smysly. Jejich srdce tloukla velice klidně, tak jako krev pomalu kolovala v jejich žilách a trávicím traktu. Od úst jim šlo méně páry než komukoliv jinému. Byli to moji hoši. Nenápadně jsem se upravila. Znovu jsem se zadívala na své žalostně usedlé oblečení. Ještě jsou dost daleko. Rychle jsem odtrhla rukávy a dolní lem svého trička, aby mi koukalo vypracované břicho a paže. Největší slabostí upírů je ale krk, a tak jsem opatrně rozpárala rolák v půli a udělala z něj límec, který se mi líně povaloval po ramenou. Mikinu jsem přidržovala ve volné ruce a jednu nohu skrčila do pravého úhlu, patu si opřela o stěnu. Nezaujatě jsem se rozhlížela po okolí, až když se rozesmáli, věnovala jsem jim svou pozornost. Ozařovala mě lampa, zatímco oni se schovávali ve stínu. Přesto jsem je viděla docela dobře. Jeden šťouchl do druhého a kývl ke mně bradou. Povzdechla jsem si a protáhla se, abych předvedla své ženské křivky.

„Neměli byste cigaretu, pánové?“ zapředla jsem. Až když se po sobě zmateně podívali, došlo mi, že tam angličtina nebyla tak obvyklá jako v Americe.

Nicméně prcek zalovil v kapse svého kabátu a vytáhl z ní kovovou krabičku, rozevřel ji a nechal mě si vybrat.

„Prosím, krásná cizinko,“ zazubil se připitoměle.  „Co tak sama?“

„Zdrhla jsem starýmu,“ vzala jsem si nabízený zapalovač a rozžala oheň. „Samotná se cítím líp.“

„Neví, že jste tady?“ zeptal se jiný.

„Ne, a ani se to nedozví, tím si můžeš bejt jistej,“ vypustila jsem kouř z levého koutku úst a oblízla si rty. „Ale určitě jste se sem nepřišli vybavovat s holkou z ulice. Račte dovnitř.“

„Vy tady zůstanete?“

„Čekám na nějakýho ňoumu, co mi za trochu povyrážení dá hodně peněz,“ ušklíbla jsem se a snažila se mluvit chraplavě jako správná lehká holka. „Vy jste moc střízliví, vy mi nepomůžete.“

„Střízliví, ale prachatý,“ pitvořil se trpaslík, který mi byl ze všech nejodpornější. Jako ostatní měl černý kabát a rifle. Na hlavě mu rašilo jen pár vlasů černé barvy; zato obočí měl husté, dále pak křivý orlí nos, rozčepýřené kotlety a divé oči. Vážně připomínal skřítka, ale ne toho hodného.

„Pf, říkám trochu povyražení, ne plnej servis.“

„Neboj, my nekoušeme,“ zavrčel ten, co byl ode mě nejdál. Byl to černoch, takže jsem z něj viděla jen bílé oči a zuby. Jako kočka Šklíba z Alenky v Říši divů…

„Čtyřikrát blow job snad není tolik,“ přistoupil jeden z nich blíž. Byl vysoký a docela pohledný. Nejspíš taky cizinec. Blonďaté vlasy a zelenomodré oči v pouličním světle jen zářily. Od toho bych peníze snad ani nechtěla.

„Mně teda postojíš,“ ozval se zas ten černoch.

Každého jsem podezřívavě ale nadutě prostudovala a nakonec řekla: „Kolik?“

„Dvacet tisíc rublů.“

Snažila jsem se předstírat, že zakrývám svůj údiv. Ve skutečnosti to umím docela dobře, ale lepší bylo nechat je si myslet, že jsem jednoduchá.

„Ukaž!“

„Tady za rohem je bankomat, stačí je jen vybrat,“ ušklíbl se nejmenší.

Byl to přesně ten roh, který hlídal Ivan. Strčila jsem ruce do kapes a prozvonila ho, aby byl připravený.

„Tak jdeme,“ vykročila jsem odhodlaně a všichni čtyři mě následovali.

Něco mezi sebou rozmlouvali… v ruštině. Ignorovala jsem je a na oko si prohlížela panelové domy kolem. Na první odbočce jsem zahnula do leva a típla cigaretu. A pak to všechno začalo…

Z vnitřní kapsy mikiny jsem vyštrachala kolík a zabodla ho prckovi rovnou do srdce. Jeho zrazený výraz ztuhnul a bezvládné tělo se sesulo na zem. Další tři tomu s hrůzou přihlíželi. Emoce však brzy vystřídala emoci a dobře stavěný blonďák se na mě vrhnul; praštil mě přes ruku, ve které jsem svírala zbraň, a čapl mě pod krkem. Čekala jsem takovou strategii, ale ne takovou sílu. Kůl mi vypadl z ruky a nohy se zakmitly ve vzduchu. Možná jim ještě pořád nedošlo, že nejsem člověk - snažil se mě totiž uškrtit. Divoce jsem sebou škubala a kopala, až jsem se konečně strefila do jeho genitálií. Okamžitě mě pustil a zlomil se v pase. Srazit ho k zemi už pak nebylo těžké. Další dva ale neotáleli. Obešli svého druha a blížili se ke mně. Upíří rychlostí jsem se přemístila k popelnicím, abych získala čas na přemýšlení. Nakonec se mi ho ale stejně nedostalo. V další vteřině se mi před očima totiž něco blýsklo a hrudí se mi šířila štiplavá bolest. Ten hajzl na mě vytáhl nůž. Ustoupila jsem a nahrbila se. Neodpustila jsem si rozzuřené zavrčení. Vyskočila jsem a vrazila mu pěst do obličeje, přesně, jak mě to Ivan učil. Hlava mu odletěla a tak jsem pokračovala. Tedy chtěla jsem, jenže jsem si všimla nasupeného blonďáka, jak se mě snaží obejít. Bylo dost náročné soustředit se na všechny tři, ale nemožné to nebylo. Zepředu se blížil další upír, černoch. Počítala jsem vteřiny. Ještě jednou jsem udeřila svalnatého muže před sebou a pak se prudce otočila. Světlovlasý upír za mými zády to nečekal, nakopla jsem ho a vzala si svou zbraň zpátky. Odletěl hezky daleko. Bohužel jsem se nemohla kochat tím, jak se sbírá, z druhé strany se na mě vrhali dva jiní. Napřáhla jsem se a bezmyšlenkovitě vymrštila ruku s kůlem. Jednoho jsem zasáhla, ale ne do srdce. V mžiku jsem to napravila. Už byli jenom dva. Černoch, který byl asi ze všech největší a nejmohutnější, pomstil svého mrtvého kamarádíčka a daroval mi takový levý hák, že jsem vyplivla krev. Potom mě uchopil za hlavu a já cítila, že s ní hodlá trhnout. To by byl můj konec. A tak jsem udělala to, co by udělala asi každá žena. Začala jsem příšerně ječet. Jelikož jsem do té doby nepůsobila jako hysterický typ, vyvedla jsem ho z míry. Přesně to jsem potřebovala. Lehce jsem sklepala jeho mohutné dlaně a zahryzla se mu do krku. Moc se mu to nelíbilo. Snažil se mě ze sebe sundat, ale já se držela doslova jako klíště. Chybu, které jsem se dopustila, jsem si uvědomila, až když mi něco ostrého vniklo do zad. Vyjekla jsem a částečně ochrnula. Nůž, jehož čepel krásně projela mezi mými žebry, se téměř dotýkal mého srdce. A bylo hůř. Někdo s nožem začal otáčet. Něco tak nechutně bolestivého jsem nezažila. Neměla jsem ani sílu křičet, jen jsem klesla na kolena.

„Je tvoje, Antone,“ sípal blonďák.

Unaveně jsem zvedla oči k černochovi přede mnou. Opět vypadal jako kočka Šklíba. Bradu jsem mu perfektně nastavila tak, aby ji mohl podebrat kolenem. Málem mi tím zlomil vaz. Svalila jsem se na bok. Zkroutila jsem ruku za záda a pokusila se vyndat tu zpropadenou kudlu ze zad.  Stihla jsem to. Pak mě jeden z nich vzal za rolák a vytáhl na nohy. Moje hrdlo se ocitlo opět v sevření, tentokrát mezi zdí a Antonovou rukou. Blonďák si setřel krev ze rtů a nasupeně na mě zíral přes černochovo rameno.

Mohli by se začít hádat, který z nich mě zabije, proletělo mi hlavou.

„Takže, krasavice, řekni, odkudpak tě k nám čerti přitáhli.?“

Zaskučela jsem, když se mi nůž zaryl do žaludku.

Ještěže mám kůl v bezpečí zadní kapsy…

„No?!“

„Naser si,“ prskla jsem na něj, v očích mi jiskřil vzdor. Tlak Antonovy ruky na mém krku zesílil.

„Proč jsi nás takhle vodila za nos?“

Ostří se mi otřelo o tvář a zanechávalo po sobě rudou čáru. Usilovně jsem přemýšlela, jak se z toho dostat. Jedinou spásu jsem viděla v proměně v levharta, jenomže jsem byla už dost vysílená. Zbýval mi jen Ivan.

„Zabili jste mi kamarádku,“ zalhala jsem.

Rozchechtali se.

Sebrala jsem všechnu zbylou energii. Podařilo se mi trochu pohnout hlavou a zakousnout se Antonovi do předloktí. V tu ránu jsem byla volná. Zezadu kolem pasu mě však obejmul ten druhý. Jeho stisk byl drtivý, bála jsem se, že mě rozmáčkne. Nic nepomáhalo. Černoch se mezitím vzpamatoval a už nevypadal jako Šklíba, protože jeho oči byly rudé a špičáky prodloužené.

„Ne,“ stihla jsem zakňourat, než se mi zahryzl do krku. Tak jako já i on se snažil napáchat co největší škody. Blonďák se mi tiše smál do ucha. Po tváři mi stekly dvě slzy. Potom to náhle přestalo a já se octla na zemi. Ležela jsem na břiše, podivně zkroucená. Před sebou jsem viděla dva páry bot. Jeden se pohnul a někdo mi z kapsy vytáhl kůl. Převalila jsem se na záda. Chtěla jsem vědět, kdo bude mým vrahem.

Světlovlasý upír se krutě usmíval, ruce měl dramaticky zdvižené ke smrtícímu úderu. Hlavou se mi nehonilo absolutně nic. Byla jsem schopná vnímat jen ty dva nade mnou.

Blonďák se zapotácel. Úsměv mu ochabl a kůže se začala scvrkávat a šednout.

Ivan!

Prudce jsem se posadila. Naděje na přežití mě poháněla kupředu. Sebrala jsem z omrzlého asfaltu svou zbraň. Postavila se. Napřáhla. Zamířila. Udeřila.

Dvě mrtvoly u mých nohou měly vyvrácené oči v sloup. Zamotala se mi hlava a složila jsem se vedle nich.

„Eleno!“

„Ivane…“


Pokračovat na další kapitolu