1. kapitola

Fanfiction na téma The Vampire Diaries

Zařazení do děje: první polovina první série

 Za korekci vděčím spisovatelce Michelle, jejíž povídky naleznete na tomto odkazu: http://fanfiction-stories.blog.cz/ . Můžu ji jedině doporučit, píše opravdu skvěle a věřte mi, nechválím lidi jen tak, vlastně jsem příšerná ve skládání komplimentů, takže když o ní takhle mluvím, tak už to něco znamená ;-).

Hlavní myšlenka: Nedávno jsem zjistila, že mám nejradši Damona a Elenu právě ze začátku, kdy se ho ještě bojí a je vážně důvod, proč se ho bát. Takže co kdyby se Elena nepokoušela změnit Damona, ale Damon Elenu? Co je nejsilnější: zlo, dobro, láska nebo touha?

Komentář autora: Dlouho jsem se bránila tomu, sepsat nějakou fanfiction, ale nakonec jsem si řekla, proč ne? Je to daleko jednodušší a pro spoustu čtenářů příjemnější. 

Možná budou charaktery postav trošku odlišné od seriálu, je to tím, že jsem četla i knížky (který jsou podle mě strašný, ale ne zas tak moc strašný, abych je nepřečetla všechny až do konce) a například knižní Elena je mi daleko sympatičtější než ta seriálová. Sice je to trochu namyšlená, panovačná svině, se kterou bych se v životě neztotožnila, ale je daleko zajímavější.

Pozor! Všechno, od druhého odstavce první kapitoly, bude až do odvolání retrospektiva! Včas upozorním, až se vrátíme opět do současnosti.

Snažila jsem se zklidnit svoje zběsile bijící srdce, ale moc se mi to nedařilo. Už půl hodiny jsem bez hnutí ležela ve své posteli a ostražitě sledovala okolí. Konečně jsem sebrala dostatek odvahy, abych se posadila. Byl to jen sen? Ne. Určitě ne. Pamatuji si to až moc dobře. Sny si člověk nikdy nedokáže vybavit celé. Snažila jsem se postavit, ale nohy se mi tak strašně klepaly, že jsem se sesula zpátky na postel. Po několika minutách jsem už konečně byla schopná vstát a dojít až k obrazu, za nímž byl schován můj deník. Rychle jsem zalezla zpátky pod peřinu a opřela se o pelest. Zavřela jsem oči a nabrala pořádnou dávku vzduchu do plic, abych se uklidnila a dokázala napsat, co se mi právě stalo.

***

Strávila jsem úžasný den se Stefanem. Udělali jsme si piknik, procházeli se po městě, prostě idylka. S faktem, že je upír, jsem se smířila poměrně snadno. Dokud se mě nebo mé blízké nepokouší zabít, nemám námitek. Navíc je tak milý a něžný. To se ovšem nedá říct o jeho starším bratrovi, Damonovi. Už jen to jméno dokonale charakterizuje celou jeho osobnost. Temný, nebezpečný, záhadný, přitažlivý, neodolatelný, zakázaný. Ano ve vyjmenovávání přídavných jmen jsem opravdu dobrá. Nahání mi husí kůži, a co mě na něm děsí ze všeho nejvíc, je, že nevím, co má se mnou v plánu. Nejdřív se mě pokouší políbit, pak zase zabít a nakonec ze mě udělá naprostého idiota. Dnes večer mi v tom však udělal jasno.

Chystala jsem se právě zhasnout a jít spát, když mě ovanul nezvykle studený vítr. Otočila jsem se směrem k oknu, ale výhled mi zacláněla mužská hruď zahalená černým tričkem a černou koženou bundou. Pomalu jsem pohledem stoupala vzhůru, až jsem se dobrala k páru zářivých světle modrých očí. Chtělo se mi křičet, ale hrdlo jsem měla příliš stažené hrůzou. Usmíval se. Těžce jsem polkla a konečně se přinutila vydat ze sebe hlásku.

 „Da-Damone?“

„Hm-mm?“ Zněla jeho odpověď.

„Co tady…co tady, sakra, děláš?“

Naklonil hlavu na stranu a nepřestával se usmívat. Otřásla jsem se, když se ke mně naklonil. Zaťala jsem bojovně pěsti, ale okamžitě mi je obmotal štíhlými prsty. Plynule pokračoval v pohybu, až se otřel spodním rtem o mé ucho.

„Přišel jsem tě učit,“ zašeptal a strhl mi sporýšový náhrdelník z krku. Zachvátila mě panika, ale dřív, než jsem stihla cokoli udělat, jsem se ponořila hluboko do jeho očí.

Pokračovat na další kapitolu »