4. kapitola

Komentář autora: Tahle část je jenom takovou vsuvkou. Není moc záživná, ale potřebovala jsem ji sepsat, aby děj dával smysl. Abych to alespoň nějak vykompenzovala, další část přidám už zítra ;)

Zpočátku jsem měla strach, že tu nesmyslnou noc opravdu budu muset absolvovat znova. Každý večer jsem usínala se sporýšem pod polštářem a na mobilu jsem měla permanentně vytočené Stefanovo číslo jako poslední možnou záchranu před mým „novým učitelem“. Jinak jsem mu o svém malém dobrodružství samozřejmě nic neřekla. Když se ale Damon neobjevil ani v pondělí večer, mé obavy se nadobro rozplynuly. Vše bylo tak úžasně obyčejné. Žádní neznámí upíři, žádný psychopatický magor, který by mi lezl do ložnice, kdykoli se mu zachce. Někdo mi to ovšem musel zkazit. A ten někdo nebyl nikdo jiný než Caroline Forbesová.

Sešla jsem se s Bonnie v Grillu. Byly jsme obě utahané a hlavně znechucené z té hromady učení, kterou nám zadávali pomalu každý den ve škole. Potřebovaly jsme se trochu odreagovat. Vzdala to však už po první hodině strávené u kulečníku. Pečlivka Bonnie. Prostě se na svoje povinnosti nedokáže vybodnout, dokonce ani jednou jedinkrát. To já s tím takový problém nemám. Objednala jsem si další kolu, do které mi Vicky potají přimíchala kapku rumu, a dala jsem se do řeči s Mattam. Jak se však hospoda plnila, Matt na mě přestával mít čas. Uraženě a možná i trošku opile jsem se usadila zpátky do svého boxu. Rozptýlení sem přišla hledat i Caroline a zřejmě si myslela, že tím nejlepším bude právě moje maličkost. Byla jako vždy nabitá pozitivní energií a měla potřebu ji všude kolem sebe šířit. Nejspíš jsem vypadala, že to potřebuju, protože kráčela přímo ke mně.

„Rozhodla ses změnit klub?“ zamručela jsem podnapile, když si sedala na protější lavici.

„Eleno, Red heart je odtud přes 100 kiláků. Dokonce ani já nejsem tak pitomá, abych tam jezdila každej den.“

 Sjela mě modrýma očima od hlavy až k patě asi třikrát, než sebrala odvahu pokračovat. „Měly bychom si promluvit.“

„Ale ne!“ zaúpěla jsem.

„Vím, že tvůj přítel a jeho starší bratr jsou upíři. Damona jsem potkala ještě před tím, než přišel Stefan do Mystic Falls, protože tráví v Red Heart docela dost času. Někteří z těch chlápků jsou vážně hovada, on je oproti nim gentleman.“

„Zabíjí lidi Caroline!“ Nebyla jsem schopná jejímu projevu uvěřit.

„To každý upír,“ pokrčila rameny, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na celém světě.

„Stefan by neublížil mouše,“ sykla jsem, ale v duchu mi jiný hlásek říkal něco o tom, že mouchy jsou před ním možná v bezpečí, zato roztomilí králíčci a veverky to mají horší.

Caroline naklonila hlavu na stranu, jako nechápavé štěně. „Ty tomu fakt věříš?“

Trochu jsem se zavrtěla, ale neodpověděla jsem jí. Tenhle rozhovor mi nebyl vůbec příjemný.

„Dovol mi tedy uvést věci na pravou míru.“ S bradou vztyčenou a lokty opřenými o stůl se ke mně naklonila ještě blíže, aby mohla říct něco, co bylo určeno jen pro moje uši. Napodobila jsem ji.

Vyprávěla mi o tom, co slyšela od různých upírů z toho hrozného baru. O Stefanově životě před několika lety, přezdívali ho prý rozparovač. Bylo to příšerné. Každou chvíli se mi chtělo běžet na záchod a vyzvracet se. Musela jsem být však silná a zůstat až do konce. Občas jsem se otřásla nechutí či hrůzou, ale nezdálo se, že by tomu Caroline věnovala pozornost. Když byl příběh u konce, zaklonila se a opřela se zády o opěradlo sedačky.

 „Proč tam chodíš?“ vypadlo ze mě po chvíli mlčení. Na téma Stefan jsem neměla chuť reagovat.

„Upíři jsou sexy a většinou taky mnohem rozumnější než ty paka z naší školy. Koukni na sebe, vždyť s jedním randíš! Navíc bych se chtěla stát jednou z nich. Neříkám, že hned! Ale pokud za pár let nezměním názor… “ větu dokončila jen lehkým nadzvednutím ramen.

„Caroline, opravdu mě děsíš.“ Teď už si mého třesu jistě všimla.

„To tě brzo přejde, neboj. Lítáme v tom spolu, holka.“ Poplácala mě konejšivě po zápěstí a zvedala se k odchodu.

 Rychle jsem chňapla po její křehké ručce a sbírala kuráž ke vznesení poslední otázky tohoto večera.

„Jak ses dozvěděla o upírech?“ zašeptala jsem tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli mě vůbec slyšela.

Nejspíš ano, protože celá ztuhla a úsměv z jejích smyslných rtů se naprosto vytratil. V očích se zračila prázdnota se strachem a odporem zároveň. Hlasitě si povzdechla a zahleděla se někam do dálky. Potom věnovala pozornost špičkám svých lodiček a stejně tichým hlasem, kterým jsem se jí zeptala, mi i odpověděla.

„Moje matka je členem rady pro zabíjení upírů. Našla jsem v její ložnici schované kůly a několik snítek byliny s modrými kvítky, o které jsem se později dozvěděla, že se jmenuje sporýš. Jistě jsi o ní už taky slyšela. Pak jsem pátrala v literatuře a na internetu. Takhle jsem našla i ten klub. Samozřejmě, že o něm nepsali jako o doupěti upírů, ale ten, kdo o nich něco ví, z toho jasně pochopil, jaká společnost se tam schází.“ Při posledních slovech se mi zahleděla hluboko do očí, až mi roj motýlků vířil celým žaludkem.

„Už musím jít,“ omlouvala se. „Ocenila bych, kdybys o tomhle nikomu neříkala, hlavně Stefanovi a Damonovi ne.“

Přikývla jsem. Chvíli jsem těkala očima po místnosti, jako bych chtěla zjistit, jestli nás náhodou někdo neposlouchal. Všichni si hleděli svého. Dopila jsem svou „obohacenou“ kolu a vydala se nejrychlejší cestou domů. Dneska už se opravdu učit nedokážu.

 Pokračovat na další kapitolu »