2. kapitola

Komentář autora: Po malé ochutnávce tu máme pokračování. Další kapitola už bude delší, slibuju.

Chvíli na mě upřeně hleděl. Zorničky se mu při tom zvláštně zvětšovaly a zase zmenšovaly. Nakonec si naštvaně odfrkl a povolil sevření.

„Ty víš, jak člověku zkazit radost, Eleno,“ procedil mezi zuby.

Nechápala jsem.

„Cože?“

„Myslíš si, že nepoznám, že máš v sobě sporýš?“

Otevřela jsem pusu, ale rychle ji zase zavřela. Vážně jsem právě málem řekla „promiň“? Nejsem normální.

„No, co se dá dělat. Teď tě ani nemůžu ovlivnit, abys na to zapomněla. Dělej, obleč se. Jdeme na procházku,“ poručil mi a posadil se na parapet s rukama zkříženýma na prsou.

„Nikam s tebou nepůjdu, Damone,“ prskla jsem na něj.

Asi ho to opravdu překvapilo, protože jeho pobavený úsměv zmizel a obočí mu vyletělo vysoko pod ofinu.

„Doopravdy? V tom případě půjdu svou nabídku navrhnout někomu jinému. Co třeba Jeremy? Spí hned vedle, že? Mimochodem zmiňoval jsem se o tom, že jsem dneska ještě nevečeřel?“

Ztuhla jsem. „To bys neudělal.“

„Riskneš to?“ Zamrkal na mě svýma drobnýma očkama.

Drtila jsem zuby o sebe. Bylo to moc velké riziko. Raději já než Jeremy, rozhodla jsem se. Rezignovaně jsem se otočila ke skříni a vyhmátla první rifle a tílko, co mi přišly pod ruku.

„Nechal bys mi laskavě aspoň trochu soukromí?“ zeptala jsem se slušně svého mučitele.

Nasadil jak jinak než neodolatelný úsměv a trochu se zavrtěl, aby si udělal větší pohodlí.

„Ale no tak, Eleno, nejsme už přece děti. Prostě se ke mně otoč zády, pokud mi tedy nechceš předvést žhavý striptýz.“

Krev ve mně přímo vřela. Kdyby se ze mě teď napil, určitě by si spálil jazyk a vnitřnosti. Je tak arogantní a bezcitný. Když jsem si natahovala kalhoty, strčila jsem si do kapsy pro jistotu snítku sporýše. Ne snad, že by to byla bůhví jak účinná zbraň, ale lepší než nic. Vzala jsem si ještě mikinu, kabát a kozačky na nízkém podpatku, protože venku nebylo zrovna nejtepleji. Blížil se konec října a v tomhle období fouká vždycky pěkně ledový vítr. Otočila jsem se k Damonovi a byla trochu zaskočená jeho výrazem. Všechna záludnost a krutost byla pryč. Hleděl na mě málem mile s takovým zvláštním zasněním. Nevydrželo mu to však ani deset vteřin a už se zase tvářil jako předtím. Nejistě jsem přešlápla a čekala, co bude dál.

„Výborně,“ pochválil mě. „Nevím, jak se ti bude líbit tohle, ale nemáš moc jinou možnost. Jít dveřmi nepřipadá v úvahu, takže seskočíme oknem a řekl bych, že to by ti mohlo dělat jisté problémy bez mojí malé výpomoci.“

Semkla jsem rty, ale nakonec přikývla. Šla jsem pomalým krokem k němu. Když jsem od něj stála už jen několik centimetrů, popadl mě svou upíří rychlostí do náručí a hnal se se mnou neznámo kam.

Pokračovat na další kapitolu »